Leskoptev tříbarvá - nádherná

Lamprotornis superbus

Leskoptev tříbarvá - nádherná

Lamprotornis superbus

Původně popsána jako Lamprocolius superbus (Ruppel 1845)

Základní identifikace

Leskoptev tříbarvá dorůstá délky 18 cm. Lesklý svrchní šat, světle kaštanově-hnědá spodní strana těla s bílým pruhem podél hrudi a světlým okem. Snadno rozpoznatelná od ostatních příbuzných druhů

Popis

Temeno a peří na uších jsou bronzově-černé, peří mezi očima a zobákem je černé. Brada, hrdlo, hruď, šíje, záda, „kápě", svrchní krovky ocasní a ocas jsou leskle zelenomodré, s modrým odstínem, který je nejvíc nápadný v oblasti šíje. Úzký bílý pruh odděluje lesklou hruď od kaštanově-hnědého břicha, boků a stehen. Okraj kloaky, spodní krovky ocasní a spodní krovky křídelní jsou bílé. Křídla jsou leskle kovově zelená, s temně sametově-černými skvrnkami na středních a velkých krovkách. Primární letky 6-9 jsou vroubkované na vnitřní straně, zatímco vnější strany 5 a 8 letky jsou jen mírně zvlněné. Duhovka je krémově bílá, zobák a nohy černé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, ale u jednoho páru v lidské péči měl samec prokazatelně širší pruh na hrudi (Restall 1968). U mladých ptáků je budoucí zbarvení jasně rozpoznatelné, ale peří je bez lesku, s výjimkou křídel a ocasu. Duhovka je hnědá, koutky a okraje zobáku žlutavé, od špičky zobáku se ztemňující a nohy jsou hnědé. Ptáci vylíhlí v lidské péči jsou mnohem matnější a postrádají bílý pruh na hrudi. V sedmi měsících již mají šat dospělců, ale oči jsou stále tmavé, a základna zobáku je žlutavá (Lawrence 1975). Po většinu roku byli částečně albinotičtí ptáci pozorováni ve stejné oblasti, jejich opeření bylo zeleně a bíle skvrnité, s normálně zbarveným břichem, ale bez bílého pruhu na hrudi (Rilling 1972). Úplný albín, s růžovýma očima a bledými nohami, byl pozorován v hejnu leskoptve tříbarvé v Keni (Lewis a Ogola 1989).

Ptáci z Tanzánie mají prokazatelně delší křídla a ocas, ale ptáci obou pohlaví mají stejně zbarvený šat (Clancey 1987). Žádné poddruhy tedy nebyly popsány.

Dvacet ze 45 jedinců měli pelichající křídla v únoru, dubnu, květnu, srpnu a listopadu. Nenaznačuje to tedy žádnou zřejmou sezonalitu v přepeřování, a velké množství jednotlivých variant, jako je např. přepeřování během hnízdní sezóny. Van Someren (1956) uvedl, že první přepeřování mladých ptáků začíná ve čtyřech měsících, a je dokončeno zhruba za další dva měsíce, ale barva očí se nemění dokud neproběhne kompletní přepeření, pravděpodobně kolem stáří jednoho roku.

Rozměry

Samec: křídlo 115-127 mm, ocas 66-74 mm, zobák 21,2-23,4 mm, holeň 32-35,1 mm.

Samice: křídlo 114-124 mm, ocas 65-74 mm, zobák 20,3-23,7 mm, holeň 30,7-35,6 mm.

Hlas

Leskoptve tříbarvé mají dlouhý, nepravidelný zpěv, občas velmi tichý, který podle Van Somerena (1956) sestává z téměř dvaceti částí. Také zaznamenal dlouhé, protažené varovné čirr, a opakující se vit-čor-či-vii u podrážděných ptáků. Erlanger (1905) popsal zpěv jako atraktivní, připomínající zpěv špačka obecného (Sturnus vulgaris), zatímco Schuster (1926) jej přirovnává ke zpěvu červenky obecné (Erithacus rubecula). Ve voliérách samci zpívali velice dlouho volné série klokotání, pískání a dalších zvuků. Samice také zpívaly, ale méně často (Restal 1968).

Rozšíření a populace

Tento druh se vyskytuje od střední Tanzánie, severně přes Keňu, západní Ugandu, jihozápadní Sudán, jižní Etiopii a Somálsko. Je obecně rozšířený a hojný v celé této oblasti.

Stanoviště

Leskoptve tříbarvé se vyhýbají především vlhkým nížinným oblastem, ale můžeme je najít na hranici severní Keni, a ve vnitrozemí do 3000 m.n.m., často obývají velmi suché oblasti, ale také kulturní oblasti, břehy jezer, lesy a předměstské zahrady.

Potrava a krmení

Mimo vyhledávání potravy u lidských sídel, se ptáci krmí především na zemi. Sbírají hmyz jako jsou termiti (Termitidae), sarančata, kobylky a kudlanky (Mantidae), housenky motýlů (Lepidoptera) a střevlíky (Carabidae). Také pojídají bobule a malé plody (Van Someren 1956). Leskoptve tříbarvé také pojídají nektar z agáve sisalové (Agave sisalana) (Cunningham-Van Someren 1974).

Hnízdění

Volná otevřená hnízda jsou stavěna v trnitých keřích, ale hnízda ve stromových dutinách a dokonce v dutinách v útesech byly také zaznamenány. V případě stavby vlastního hnízda se jedná o velkou, hrubou strukturu větviček, vystlanou suchou trávou a s vchodem na jedné straně. Obvykle je dobře chráněno trny keře a bývá 1,5 až 6 m nad zemí (Jackson a Sclater 1938). Peří bývá také používáno k vystlání hnízda (Erlanger 1905). Podle Van Somerena (1956) leskoptve tříbarvé úmyslně umísťují trnité větve okolo hnízda, pokud není keř nebo strom sám o sobě dostatečně trnitý. Hnízda mohou být i pod střechami obydlí, ale ptáci také často využívají hnízda snovače bělohlavého (Dinemellia dinemelli), dokonce vyhazují i jejich vejce aby se zmocnili hnízda. Občas se stane, že snovači pak vyhodí „na oplátku" vejce leskoptví (Huels, v Allenovi 1974). V Tanzánii , byly objeveny leskoptve tříbarvé používající hnízdo tkalčíka červenozobého (Bubalomis niger) a přádelníka rezavoocasého (Histurgops ruficauda), v několika případech používalo více párů hnízda na jediném stromě (Irwin 1957). Bowen (1931) našel hnízdo umístěné v boku supího hnízda. Vajíčka jsou jednotně tmavě modrá, o rozměrech: 24-26 x 18-19 mm, váha je 4,5 g (Schonwetter 1983). Obvyklá velikost snůšky jsou 4 vejce (Van Someren 1956, Archer a Godman 1961). Van Someren (1956) se domníval, že vejce inkubují oba ptáci,ale potvrdit to bylo těžké, jelikož nebylo snadné správně určit pohlaví. Mláďata jsou krmena hlavně hmyzem, především larvami motýlů (Lepidoptera), ale také malým množstvím bobulí (Van Someren 1956). Existuje velký počet záznamů o hnízdění v lidské péči, inkubační doba je 12-13 dní (Restall 1968, Bartmann 1974, Lawrence 1975), a doba do vylétnutí od 18 (Lawrence 1975) do 24 dní (Ezra 1924, Bartmann 1974). U páru v lidské péči se o stavbu hnízda starala skoro pouze jen samice, a pouze samice inkubovala vejce. Samice také krmila mláďata mnohem častěji než samec (Restall 1968). Hnízdění ve východní Africe byla zaznamenána během celého roku, ale především v březnu až dubnu a listopadu až prosinci (Brown a Britton 1980). Hnízdní sezóna v Somálsku je uváděna od května do června (Archer a Godman 1961), ale Phillips (1896) zaznamenal hnízdění v březnu a dubnu. Urban a Brown (1971) uvádějí hnízdní sezónu v Etiopii od února do října. V jižní Etiopii, našel Benson (1946) vejce v říjnu, a mláďata v březnu. Mladí ptáci v prvotním opeření byli pozorování v dubnu v Ugandě (Van Someren 1916). Leskoptev tříbarvá byla v Keni pozorována při krmení čerstvě vylétlého mláděte kukačky chocholaté (Clamator glandarius) (Trevor a Lack 1976).

Chování

„Hnízdní pomáhači" byli v lidské péči pozorováni mnohokrát. Jeden chovatel uváděl, že pomáhači byly pouze samice (R. Shanteau a další). Ezra (1924) začínal se 4 ptáky, jeden z nich byl napadán ostatními a musel být z voliéry odstraněn. Zbývající tři ptáci vytvořili skupinu, která společně stavěla hnízdo a krmila mláďata. Brown (1972) zjistil, že jeho ptáci odchovávali úspěšně ve skupině pěti ptáků, ale k ostatním leskoptví tříbarvým ve voliéře byli agresivní. Bartmann (1974) zaznamenal, že pár leskoptví tříbarvých zabil třetí leskoptev, která s nimi obývala voliéru před začátkem hnízdění. Druhá snůška byla snesena 10 týdnů po první a jedno mládě z prvního hnízda pomáhalo krmit mláďata z druhého hnízda v budce a po jejich vylétnutí. Kooperativní hnízdění bylo studováno především T. Huelsem, ale žádná kompletní zpráva nebyla publikována. Ve zprávě Allena (1974), byla studovaná populace popsána jako hejno dvaceti dospělých a mladých ptáků, kteří žili během roku společně. Vznikl zde hierarchický systém, ačkoli vznikl jeden hlavní pár, ostatní samci také kopulovali s samicí z toho páru. Ptáci byli pozorováni při běhání po zemi, skákání se složenými křídly a nataženou hlavou, což podle Granvika (1923) představuje určitý typ svatebního tance (1923). Samice v lidské péči „pronásledovala" samce se skloněnou přední částí těla, zdviháním ocasu a se skládáním a třepetáním křídly. Po přistání oba ptáci vztyčovali ocas, předváděli bílý pruh a spodní krovky ocasní (Restall 1968). Van Someren (1956) se také zmiňuje a ilustruje tento postoj se složenými křídly a mírně zdviženým ocasem, a Schuster (1926) pozoroval samici při „klekání" a roztahováním křídel před kopulací. Lawrence (1975) popsal jak předpokládaný samec roztahoval oči při zpívání, a Van Someren (1956) zaznamenal, že během silného vzrušení a volání je oční panenka stahována do pouhé tečky.

U řeky Tana, v Keni, byly leskoptve tříbarvé pozorovány při spánku v opuštěných hnízdech přádelníka mahalského (Plocepasser mahali) (Irvine a Irvine 1974). Bowen (1931) je pozoroval spící v hnízdech přádelníků rezavoocasých po jejich boku. Jako ostatní špačci se shromažďují během nejteplejší části dne ve stromech a dlouho zpívají (Van Someren 1956). Leskoptve tříbarvé byly pozorovány Hayesem (1982) při jakých si „tancích v kruhu" společně s bělořity termitími (Myrmecocichla aethiops) a vrabci světlelícími (Passer rufocinctus); je možné, že tito ptáci prováděli anting (zvláštní způsob čištění peří, při kterém ptáci drží v zobáku mravence a potírají si peří jejich obrannými šťávami, pozn. překl.), nebo se popelili. Brown a Newman (1974) pozorovali tento druh při antingu v Keni, a anting byl také pozorován Poulsenem (1956) a Simmonsem (1961) v lidské péči. V Somálsku se také často seskupovaly se snovači bělohlavými nebo leskoptví kovovou (Lamprotornis chalybaeus), někdy s leskoptvemi východoafrickými (Lamprotornis shelleyi) (Archer a Godman 1961). Dellelegn (1993) pozoroval leskoptve tříbarvé v jižní Etiopii při hledání potravy společně s malými skupinami straky etiopské (Zavattariornis stresemann). V Tanzánii pár leskoptví proháněl krkavce bělokrkého (Corvus albicollis), utočily na zadní část jeho hlavy. Jiné hejno leskoptví zase prohánělo výra afrického (Bubo africanus) (Bangs a Loveridge 1933). Archer je popisuje jako nebojácné a agresivní ptáky, kteří jsou schopni vyhnat dravce, sovy a hady (Archer a Godman 1961). Na zemi ptáci běhají a skáčou oběma nohama najednou. Dlouho jsou známy jako průvodci „táborů" (Archer a Godman 1961), a pojídači odpadků u osad a piknikových oblastí. V Národním parku Amboseli, v Keni, se kočkodani zelení (Cercopithecus aethiops) naučili rozpoznávat a reagovat na volání, kterým leskoptve tříbarvé ohlašují vzdušné a pozemní predátory (Hauser 1988).

Názvy ve světě