Rodajlendka

Rodajlendka

Gallus gallus f. domestica

Rodajlendka je velmi atraktivním středně těžkým plemenem. U nás jsou známé v barvě mahagonově červené, vyšlechtěny jsou i bílé.

Dovolte mi nejdříve pár slov k původu červených rodajlendek. Už v roce 1935 je p. Čeněk Novotný ve své monografii označil jako u nás velice rozšířené a oblíbené. Říkalo se jim tehdy Rhode Islandky či červenky. Ale nepředbíhejme. Plemeno pochází z Ameriky, jak píše profesor J.Skinner ve své knize „American Poultry History" (historie amerického drůbežnictví), jejich šlechtění začalo v roce 1830. Vznikly díky chovatelům z malého státu Rhode Island, provincie Narraganset Bay. Každý z nich chtěl mít ve svém chovu červeného kohouta. Byli přesvědčeni, že jen tak získají zdravé a otužilé odchovy. A slepice? Farmáři používali místní selské slepice, na barvě jim nezáleželo. Za účelem zlepšení užitkovosti místních plemen byla do Ameriky přivážena plemena z Asie. V roce 1854 byli ke křížení použiti kohouti červených malajek. Zmínka je i o křížení s tmavými brahmánkami. V knize sira Edvarda Browna z roku 1929 najdeme, že rodajlendky byly poprvé vystaveny p. Jenneym na výstavě drůbeže v jižním Massachusetts v roce 1879. Později v roce 1891 byly ve Philadelphii vystaveny pod jménem zlato žluté, později jako zlato červené. Z toho můžeme soudit, že jejich barva ještě nebyla ustálena.

V roce 1901 sestavila skupina chovatelů první standard nového plemene. Američtí drůbežáři nazvali rodajlendku díky její snášce a kvalitě masa „Miss Universum". Na plakátech byla zmiňována jako slepice se snáškou okolo 300 vajec ročně - to byl údajně rekord, průměrně kolem 250 vajec s hezkou hnědou skořápkou. Mezi farmáři byla nazývána také leghornkou těžkých plemen. Časem se cílem chovatelů stalo vyšlechtit mahagonově červená zvířata. Jednoduchý listový hřeben byl uznán Americkou drůbežářskou asociací v roce 1904, variety s růžicových hřebenem jsou akceptovány od roku 1905.

Šlechtěním bílých rodajlendek se zabýval p. Alfonzo Jacoy z Peace Dale v Rhode Islandu. Křížil bílé kočinky a wyandotky, následně bílé leghornky s růžicovým hřebenem. Není zde zmínka o tom, že by byly použity červené rodajlendky. První zmínky o nich jsou z roku 1903, v Americe byly uznány v roce 1922. Bílé rodajlendky nikdy nedosáhly vysokého stupně popularity.

U nás byl klub chovatelů Rhode island založen 23. května 1970. V době vzniku měl 29 členů, na konci roku již 43. V průběhu následujících let stoupal jejich počet až na 75.

Členové klubu dělají svou práci velmi zodpovědně - k jejich prioritám nepatří pouze exteriérové znaky, pamatují také na to, že jde o plemeno užitkové. Sledují i velikost a počet snesených vajec, ranost, přírůstky.

Soudě podle u nás vystavovaných zvířat, jsou v našich chovech velmi zajímavá, typická zvířata.

Setkáváme se však i s řadou problémů. K těm v současné době nejvíce diskutovaným patří problémy se strukturou a zbarvením peří.

Třepenitost je závažná vada ve struktuře opeření, projevuje se nesoudržností paprsků v praporech per, postižení jedinci působí „chundelatým" dojmem. Je rozšířena v mnoha chovech rodajlendek a její dědivost je značná. Má pravděpodobně genetickou souvislost s výrazným tmavě červeným zbarvením, u jiných barevných rázů se vyskytuje výjimečně.
    
Přítomnost černého pigmentu - standard jej povoluje v ocase, ve všech ostatních partiích je považuje za nežádoucí. Někteří chovatelé vyžadují zvířata bez černých pigmentů. Červené zbarvení není genetickým založením zbarvení jednobarevné. Jedná se o zbarvení zapadající do řady kreseb tzv. kolumbijského typu, s výraznou redukcí kresby. Čistě červení jedinci existují, ale jedná se jen o projev genu - fenotyp, genovým založením je to stále drůbež s černou kresbou. V případě červeného zbarvení je naprosto jednoznačná vazby mezi intenzitou barvy a výskytem černých pigmentů, dále mezi mezi intenzitou kresby a výskytem anomálií ve struktuře opeření. Z těchto důvodů se požadavek klubu chovatelů rodajlendek na tolerování černého zbarvení respektuje. V periodiku pro posuzovatele drůbeže je uvedeno, že příměs černého pigmentu v ocase v rozsahu od 60 do 80 % lze hodnotit i známkou 4 (2000), čerň může být v brčicích - do 50 % 4 a letkách - do 10 % 4, nepatrně nebo ojediněle zašedlá podsada bude hodnocena maximálně známkou 3 (1999). V ostatních partiích se čerň vyskytovat nesmí a zvířata musí být vyřazena.Další vady odpovídají textu z monografie p.Č. Novotného, Rhode islandka čili červenka. Cituji.: Tak setkal jsem se s kohoutem, který byl prvotřídní barvy, ale zato postavou připomínal plně moderního kohouta langšanek vysokonohých... nebo: někteří chovatelé ve snaze odstranit z chovu každé černé peříčko křížili Islandky se sytě žlutými wyandotkami, čímž nejen poškodili barvu, ale zničili také typ, začaly se objevovat podušky.

Zde se hodí slova člena klubu a majitele šlechtitelského chovu rodajlendek př. Viléma Zmeltyho: "Přestože byly a jsou krásné, můžou být ještě hezčí".

Názvy ve světě

Rodajlendka

Anglicky: Rhode Island