Malajka

Malajka

Gallus gallus f. domestica

Malajky jsou asi nejtypičtějšími představiteli bojovných plemen kura. Dříve dokonce panovaly názory, že jsou nejpůvodnějším bojovným plemenem vůbec a ostatní plemena z něj vycházejí, což jak už dnes víme, není úplně pravda.

Genotyp a tím i fenotyp malajek je již po několik tisíciletí v podstatě ustálený a neměnný, takže je můžeme považovat za jedno z vůbec nejstarších čistokrevných plemen drůbeže.

Vývoj a šlechtění užitkových i výstavních plemen vzniklých v posledních 150 letech nejvýrazněji ovlivnila dvě plemena - kočinky a malajky. Podíl genofondu malajek je u poměrně mladých plemen mnohem větší, než se dosud uvádělo a přiznávalo. Jejich krev koluje v těle všech středně těžkých plemen asijského původu. Za všechny jmenujme např. rodajlendky, plymutky, orpingtonky, ale i další plemena. Z toho plyne, že jejich význam pro současné drůbežnictví a hospodářství vůbec je nezměrný. Malajka je tedy prastarým plemenem. Jejich původní domovinou je přední a zadní Indie a celé Malajské souostroví. Část jejich populace pochází z Thajska, Vietnamu a zřejmě i z Japonska. Budeme-li pátrat v jejich historii, dostaneme se k věrohodným zprávám o nich již z předkřesťanské doby. Pokud se podíváme na popisy bojovnic tanagerských a rhodských, tak jak nám je přinášejí staří řečtí a římští spisovatelé, nápadně odpovídají popisům dnešních malajek nebo mohlo jít o jejich předky či blízké příbuzné. Přírodovědec Pallas podává zprávy o obrovitém kurovi, kterého objevil v roce 1770 na svých cestách po jižním Rusku, a jehož popis odpovídá malajkám. Ve svém slavném díle „Zoographia Rossoasiatica" (1811) uvádí, že se malajky do Ruska dostaly z Indie. Indie však byla už po dlouhá staletí v kontaktu se zeměmi jihovýchodní Asie.

V Evropě se chovaly již v časech Římské říše, poté jakoby se ztratily a opět se objevily až počátkem 30. let 19. století v Anglii. Sem se dostaly na lodi přivážející pro bohaté chovatele a sběratele různá exotická zvířata. Malajka se samozřejmě stala ihned vítaným zpestřením anglických kohoutích zápasišť. Za první ideální zvířata byl v Anglii (1808) považován pár krátkýma nohama, nízkým postojem a bohatým ocasem. Zlatokrký kohout odpovídající dnešnímu typu se poprvé objevil na obrázku malíře drůbeže Harrisona Weira v knize o drůbeži z roku 1853 autorů Wingfielda a Johnsona. Roku 1834 se první malajky dostaly do Německa k panu Melsbachovi, který je použil při šlechtění indických bojovnic s několika ostruhami. V posledních desetiletích 19. století byl chov malajek na výsluní. Na krátkou dobu jej zastínilo jen americké novošlechtění brahmánek a vyandotek, které také nesou podíl krve malajek. Do první světové války se na výstavách objevují zvířata vysoká přes 90 cm, jaká se dnes už nevidí. Chovatelé špičkových zvířat se však na výstavách nechtěli prezentovat kvůli nízkým klecím, v kterých byla zvířata nakrčená nebo musela sedět na patách.

Původní evropské malajky byly něco mezi dnešní malajkou a asilkou, avšak jejich další šlechtění se ubíralo podobným směrem jako šlechtění anglických bojovnic. Dnešní standard malajek vypadá takto. Jde o plemeno velkého tělesného rámce, vzpřímené, velmi vysoké postavy, útočného vzhledu s hlavou podobnou dravcům. Patří mezi největší a nejtěžší plemena kura. Jejich výška je 75 a více cm a hmotnost kohouta kolem 4,5 kg a slepice 3,5 kg. Jedním z hlavních plemenných znaků je horní linie těla, která tvoří tři oblouky - krk, záda a ocas.

Hlava malajek je velmi výrazná, krátká, značně široká s výraznými nadočnicovými oblouky. Zobák je velmi silný, výrazně zahnutý, hřeben malý, široký, ořechový, laloky jen naznačené, mezi nimi na hrdle výrazná uzdička a oči hluboko posazené, zachmuřeného, zlověstného výrazu, perlové až žluté. Trup je mohutný, zvednutě nesený, vejčitého tvaru, velmi široký v ramenou a dozadu se zužující. Záda jsou široká, klenutá se skromným sedlovým závěsem, prsa široká, zakulacená, výrazně osvalená a břicho málo vyvinuté. Krk je dlouhý, vzpřímený s obloukovitou zadní linií a s krátkým a řídkým závěsem. Křídla jsou krátká, široká s výraznými rameny a ocas úzký, vodorovně až mírně svěšeně nesený s jen lehce zahnutými krátkými a úzkými srpy. Postoj je velmi vysoký a široký, holeně dlouhé a silné a běháky dlouhé a silné s výraznými ostruhami a plným nášlapem na všechny prsty, žlutě zbarvené. Opeření je krátké, tvrdé, řídké, bez podsady V některých částech těla, např. na prsou nebo ramenou, zřetelně prosvítá červená kůže. Chovají se ve zbarvení zlatě pšeničném, které je nejčastější a nejprošlechtěnější, bažantím, divokém, červeně sedlatém, bílém, černém, krahujcovitém, modrém porcelánovém, zlatokrkém, modrém pšeničném, červeném, břízovém, žlutém, žlutém černě kolumbijské, černostříbrném a některých zemích i jiném.

Při domestikaci a později při šlechtění bojovných plemen se hledělo především na bojovnost, tvrdost, rychlost a vytrvalost a snáška ležela zcela v ústraní. To se změnilo po roce 1849 se zákazem kohoutích zápasů v Anglii. Plemena se začala šlechtit pro výstavní účely a část jejich vitality se přenesla i na jiné vlastnosti. Tím se zvýšila i snáška, která dnes u malajek přesahuje 80 vajec. Velká bojovnost tohoto plemene však zůstala zachována a ostatní kohouti se musí mít před malajkami na pozoru. Agresivita se projevuje i u slepic.

V Německu má chov malajek dlouholetou tradici a Němci dokonce tvrdí, že jde o nejdéle chované čistokrevné plemeno u nich. Chovatelé malajek zde mají i svůj klub. K nám se z Německa malajky dostaly už po druhé světové válce, poté zmizely a znovu se (opět z Německa) objevily až v 80. letech 20. století. Od té doby je pár nadšenců chová do dnešních dnů.

Zdrobnělé malajky pocházejí ze šlechtitelské dílny nám již dobře známého Williama Flamanka Entwisleho z britského Wakefieldu nedaleko Leedsu, který vyšlechtil zdrobnělé formy několika bojovných plemen, mimo jiné i zdrobnělé bojovnice indické. Jako výchozí materiál použil v té době již vzniklá zdrobnělá bojovná plemena, asilky a malajky v původní velké formě. Již v polovině 19. století se Britové mohli pochlubit zdrobnělými malajkami v zlatokrkém, pšeničném, porcelánovém, bílém a červeně sedlatém zbarvení. O něco později se už běžně objevovaly na výstavách v Londýně, Birminghamu nebo Halifaxu a na přelomu století dokonce jejich počty na těchto velkých výstavách převyšovaly počty třeba zdrobnělých staroanglických bojovnic. Do pevninské Evropy, především Německa, je zřejmě nejvíce rozšířil nám již také známý Heinrich Marten z Lehrte u Hannoveru a později také Němci Oscar Schaerff a Hugo du Roi. Zdrobnělé malajky se staly velmi oblíbené a pokračovalo se v šlechtění dalších barevných rázů. Druhá světová válka sice znamenala útlum jejich chovu, ale po ní se opět rychle rozšířily. K nám se však dostaly až v posledních desetiletích, mám však pocit, že dnes jsou u nás snad nejoblíbenějším zdrobnělým bojovným plemenem kura.

Zdrobnělé malajky mají odpovídat ve všech znacích svému velkému protějšku. Jejich hmotnost má být asi 1,7 kg u kohouta a 1,4 kg u slepice. Snáška se udává kolem 80 vajec za rok, z vlastní zkušenosti však vím, že jde o velmi dobré nosnice, které mohou nanést za rok i na bojovnice neuvěřitelných 130 vajec. I zdrobnělá forma tohoto plemene si zachovala bojovnost a kohouti se nesnesou se svými potencionálními soky.