Lutyšská bojovnice

Gallus gallus f. domestica

Lutyšská bojovnice

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice lutyšská bude také nově zařazena do našeho Vzorníku plemen drůbeže, neboť je u nás již jeden chovatel chová a předpokládám, že se ještě více rozšíří. Jde o exteriérově velmi zajímavé plemeno, navíc ještě ušlechtilejšího vzhledu než jejich blízké příbuzné bojovnice brugské. Proto se domnívám, že u nás najdou ještě více příznivců než bojovnice brugské a dokonce znám i pár chovatelů, kteří po nich touží.

Původ a historie

Abychom pochopili celý proces šlechtění bojovných plemen v Belgii, musíme se v úvodu podívat na všechna belgická bojovná plemene, jejichž vztahy jsou vzájemně velmi provázené. Podobné informace můžete záměrně najít i v úvodu článku o dalším belgickém bojovném plemeni - bojovnicích brugských.

Belgie je jedinou evropskou pevninskou zemí, kde má záliba pro kohoutí zápasy velmi hluboké kořeny sahající až do římských dob a je úzce spjatá s historií celé země. Na šlechtění bojovných plemen se rovným dílem podílely oba národy této země. Valoni vyšlechtili bojovnice lutyšské a Vlámové bojovnice brugské. Dalším plemenem byly i bojovnice brabantské, později nazývané bojovnice tirlemondské. Bojovnice tirlemondské byly poprvé popsány roku 1884 a vyšlechtěny byly v trojúhelníku belgických provincií Brabant, Limburk a Luttich a především v okolí vlámského města Thienenu - Tirlemondu. Vznikly z bojovnic belgických (brugských) přišlechtěním malajek, takže až na ještě ušlechtilejší hlavu téměř odpovídají právě bojovnicím lutyšským, a to i ve všech vlastnostech. Dnes je však chová jen pár chovatelů v belgických Flandrech. Všechna vzájemně si velmi podobná plemena byla ještě asi před 35 lety souhrnně označována jako bojovnice belgické. Pod tímto názvem byla zařazena i v našem vzorníku.

Historie šlechtění bojovnic v Belgii sahá do 17. století. My však o něm nemáme téměř žádné zprávy. Základem belgických bojovnic byla v každém případě místní krajová plemena, která byla zřejmě ke kohoutím zápasům používaná již v římských dobách, do nichž byly později přikříženy bojovnice staroanglické, jejichž znaky nesou. Když se do Evropy dostaly malajky, byly také zakříženy do belgických bojovných plemen, což přineslo zvýšení postoje, zmohutnění trupu a zvětšení bojovnosti. Tak vznikly valonské bojovnice brugské, které jsou v podobě, jak je známe dnes, popisovány kolem roku 1850 a roku 1858 se již nazývají bojovnice brugské podle správního centra belgické provincie Západní Flandry Brugg.

Musíme si uvědomit, že i po zákazu kohoutích zápasů se v Belgii chovaly bojovnice právě kvůli nim. Zřejmě opětovným zakřížením malajek se zvednutým trupem do belgických, resp. brugských bojovnic pak vznikly bojovnice lutyšské. Mezi oběma typy belgických bojovnic (brugským a lutyšským) nebyla stanovena jednoznačná hranice a dokonce mnoho belgických autorů a i chovatelů uvádělo, že lutyšská bojovnice je jen variantou bojovnic brugských. Proto byly všechny výše jmenované varianty belgických bojovnic, přestože šlo už o samostatná plemena, od roku 1923 nesmyslně zahrnuty pod jedno plemeno a nazývány bojovnice belgické. Bojovnice belgické, které se u nás chovaly a byly uznány v 60. až 80. letech 20. století se nejvíce podobaly bojovnicím brugským.

Bojovnice belgické byly v zemi původu již roku 1959 rozděleny na bojovnice brugské s vodorovnými zády, která podle Belgičanů mohou spadat až pod úhlem maximálně 20°, a bojovnice lutyšské se spadajícími zády pod úhlem asi 45°. Bojovnice lutyšské mají navíc po malajkách i o něco vyšší postoj a ušlechtilejší hlavu. V Německu k tomuto rozdělení došlo v roce 1975 u velkých forem a až roku 1990 u zdrobnělých forem. V dalších zemích ještě o něco později. Do našeho vzorníku však již nebyla staronová plemena zařazena.

Pokud v dnešní době někde objevíte zmínku o belgických bojovnicích, nemusí jít o omyl. Původní belgické bojovnice se i dnes chovají v Nizozemí, ale pouze ve zdrobnělé formě.

Přívrženci kohoutích zápasů z valonské části Belgie se tedy asi v polovině 19. století rozhodli ještě více zlepšit bojové vlastnosti, v té době již prošlechtěných, belgických bojovnic, dnes známých jako brugské. Do stávajícího plemene zakřížili některé asijské plemeno, pravděpodobně malajky, čímž ještě zvýšili bojovnost, vzpřímilo se držení těla, zvýšil postoj a díky ušlechtilejší hlavě a držení těla se stalo celkově velmi elegantní. Nové plemeno bylo šlechtěno především v Luttichu, jeho okolí a i v sousední provincii Limburk, proto bylo nazváno bojovnice lutyšské. Ač se odlišovalo od svých vlámských příbuzných - bojovnic brugských, jako samostatné plemeno bylo v Belgii uznáno až roku 1959, tak jak to popisuji výše.

Bojovnice lutyšské jsou dnes, snad díky své větší eleganci, nejpopulárnější ze všech belgických bojovných plemen, i když i tak se chovají poměrně vzácně. Můžeme je najít nejen v Belgii, ale zájem o ně se zvyšuje i v Nizozemsku, Německu, Francii a dalších zemích. V Belgii je již vypracován ministerstvem zemědělství program na jejich záchranu a obnovu směřující k zachování genetického a tím i národního a kulturního dědictví ve formě belgických plemen drůbeže. Někteří aktivisté se naopak snaží v Belgii potlačit chov bojovných plemen, protože se zde stále ilegálně konají již dávno zakázané kohoutí zápasy. Ale podobně smýšlející lidé jsou i u nás, ačkoli se u nás s kohouty nebojuje a používají se ryze k výstavním účelům.

Plemenné znaky

Bojovnice lutyšské jsou tedy velmi velké a svalnaté slepice bojovného typu se zvednutým protáhlým trupem, nezkrotnou a panovačnou povahou s velmi širokými rameny, silných kostí, s tvrdým opeřením, zamračeného, bojovného výrazu, přičemž hmotnost starších kohoutů je i přes 4 - 5 kg a starších slepic přes 3,5 - 4 kg.

Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 24 mm a slepice o velikosti 22 mm.

Jejich hlava je výrazná, široká se silnou lebkou a výraznými klenutými nadočnicovými oblouky. Zobák je silný, zahnutý, tmavě rohově zbarvený. Hřeben je nepříliš velký třířadý hráškový s úzkou základnou, ostružinově až černočerveně zbarvený. Dokonce se připouští i nižší listový hřeben, který se u nich stále objevuje jako dědictví po bojovnicích staroanglických. Obličej je hladký, ostružinově až červenočerně zbarvený. Ušnice jsou velmi malé ostružinově až červenočerně zbarvené. Laloky málo vyvinuté, mezi nimi na hrdle uzdička, vše ostružinově až červenočerně zbarvené a oči vysoko posazené, zapadlé pod nadočnicovými oblouky, vyzývavého pohledu, tmavě hnědé. Hřeben, obličej, ušnice i laloky jsou tedy ostružinové až černočervené, u slepic až černé. Jde o jeden z hlavních plemenných znaků, který je odlišuje od jiných plemen, např. bojovnic severofrancouzských.

Trup je velký, mohutný, široký v ramenou, dobře osvalený, protažený, zvednutě nesený. Záda jsou dlouhá, široká, šikmo spadající s delším sedlovým závěsem tvořeným z úzkých per. Prsa jsou široká, dopředu vyklenutá, vysoko nesená, s dlouhou prsní kostí, mohutně osvalená. Břicho je nevýrazné, delší, přilehle opeřené. Krk mají dlouhý a silný, vzpřímený, v horní části nepatrně vzad prohnutý, s dlouhým závěsem dosahujícím úrovně ramen tvořeným úzkými pery. Křídla jsou dlouhá, silná, dobře přilehlá k tělu s velmi širokými, zaoblenými rameny; ocas je poměrně dlouhý, nesený pod úhlem asi 50°, k zádům téměř kolmý se zřetelným zlomem z linie zad do linie ocasu, poněkud rozevřený s poměrně dlouhými, výrazněji zahnutými, užšími špičatými srpy u kohoutů. Postoj je vysoký; holeně jsou dlouhé, silné, dobře osvalené, vystupující z opeření a běháky dlouhé, silných kostí, s dobře vyvinutými ostruhami, dvojité ostruhy jsou přípustné, s dlouhými, dobře rozevřenými a pevně zapřenými prsty, modré až tmavomodré. Patní kloub je stále mírně zahnutý, jakoby zvíře bylo neustále připraveno ke skoku. Opeření je tvrdé, pevně přilehlé, s malým podílem podsady.

Slepice je v hlavních plemenných znacích shodná s kohoutem až na znaky podmíněné pohlavím. Je celkově menší. Má oproti kohoutovi níže nesený, tzn. vodorovněji nesený trup. Obličej, hřeben, laloky a ušnice jsou u tmavých barevných rázů černé. Připouští se i stojatý, případně v zadní části mírně klopený listový hřeben. Ostruhy se u slepice také připouští.

Velkými vadami v plemenných znacích jsou malý tělesný rámec, chybějící bojovný výraz, vodorovně nesený trup, typ bojovnice brugské; jemná, úzká hlava nebo nevýrazné nadočnicové oblouky; jemný, dlouhý zobák, hrubý nebo červený hřeben, červený obličej; velké, dlouhé nebo červené laloky; chybějící uzdička, vystouplé nebo světlé oči; vodorovně nesený, úzký nebo málo zmasilý trup, krátká, úzká nebo vodorovná záda, úzká, plochá, málo osvalená nebo nízko nesená prsa, vyvinuté břicho; krátký krk nebo krátký či řídký krční závěs, krátká křídla, úzká ramena, nízko nesený ocas nebo nevýrazné srpy u kohouta; nízký postoj, krátké holeně, krátké, slabé nebo světlé běháky a měkké opeření.

Zbarvení

Bojovnice lutyšské jsou v německém, resp. evropském standardu zařazeny ve zbarvení zlatokrkém, stříbrokrkém oranžovohřbetém, modrém stříbrokrkém oranžovohřbetém, černém oranžovoprsém, černém stříbroprsém, modrém stříbroprsém, černém, modrém, modrém s lemy, bílém, černém červenokrkém a modrém červenokrkém. V zemi původu je můžeme najít i v dalších zbarveních (celkem v sedmnácti), z nichž zajímavé je třeba lososové.

Vlastnosti a chov

Bojovnice lutyšské jsou tedy velké slepice s nezkrotnou a panovačnou povahou, hýřící silou exteriéru i těla, na svou hmotnost velmi aktivní, hašteřivé, svárlivé a bojovné, stále připravené zaútočit. Však se také staly v Belgii symbolem elegance, ušlechtilosti a síly.

Barva kůže je bílá. Snáška je asi 130 vajec s nahnědlou až bílou skořápkou za rok. Minimální hmotnost násadových vajec je 55 g. Belgičané, kteří je využívali i jako nosnice dokonce uvádí snášku přes 150 vajec o hmotnosti až 70 g. Slepice nejsou dobré kvočny, ale i přesto nasedají na vejce, avšak o něco později, třeba v květnu nebo i později. Potom by byla kuřata pozdní a nemusela by do podzimních výstav vyvinout své znaky, proto je lepší kuřata líhnout dříve v umělé líhni. Pokud slepice na vejce nasednou, brání si své hnízdo a poté i kuřata velmi agresivně.
Přestože bojovnice lutyšské jsou velmi těžkým plemenem, jde o živé, odolné, samostatné, řekl bych rustikální plemeno plné vitality, milující svobodu a velké výběhy, ve kterých si nasbírá i spoustu potravy ve formě bezobratlých živočichů. Z tohoto důvodu je možné sestavovat i větší chovné kmeny, třeba o velikosti 1,5, ale opatrně vzhledem k jejich bojovnosti a to někdy i u slepic. Až si však mezi sebou určí postavení na žebříčku hierarchie, nebývá žádný problém. K výběhu musí samozřejmě náležet suchý, čistý kurník prostý průvanu a cizopasníků s kvalitními, širšími hřady umístěnými přiměřeně vysoko. Bojovnice lutyšské nejsou kvůli své hmotnosti dobrými letci, ale mohou díky své síle nohou vyskočit až do výšky jeden a půl metru, takže nám mohou nižší ploty spíš přeskočit, než přelétnout.

Díky největšímu podílu krve asijských bojovných plemen, jde o nejbojovnější plemeno z belgických bojovnic a tomu musíme přizpůsobit i jejich chov tak jako u jiných bojovných plemen, tzn. kohouty chovat odděleně a nová zvířata do chovu zařazovat jen s největší opatrností. Vůči svému chovateli se však, po seznámení s ním, budou bojovnice lutyšské chovat klidně, přátelsky až přítulně. Agresivní jsou vůči sobě už malá kuřata a někdy i slepice.

Protože jde o poměrně mohutné bojovnice, jejich plemenné znaky se zcela vyvinou až ve věku asi 18 měsíců při zvýšené nárokovosti na množství a kvalitu krmiva. Také pohlavně dospívají o něco později a slepice začínají snášet nejdříve ve věku 8 měsíců. Kvalita krmiva spočívá ve větším obsahu bílkovinné složky ve stravě už od kuřecího věku. Je možné využít třeba kompletní krmnou směs pro brojlery. Množství kvalitního krmiva se dá přirovnat k množství nutného pro výkrm malých plemen nebo rázů krůt, čímž se jejich chov poněkud prodražuje. Bez kvalitního krmení však neodchováme kvalitní dospělé jedince, ale jen zbídačené trosky.

Bojovnice lutyšské jsou silně osvaleným plemenem, takže z nepotřebných zvířat můžeme získat i velké množství kvalitního a chutného masa. Mají sice mohutnou a silnou kostru, která poněkud snižuje celkovou výtěžnost masa, ale i přesto budeme překvapeni množstvím vyprodukovaného, kvalitního masa, pokud jsme nezanedbali krmení.

Při plemenitbě musíme klást důraz především na zařazování pouze prvotřídních jedinců do chovu, skutečných bojovnic lutyšských se spadajícími zády a tmavým obličejem. V žádném případě nelze používat jiná, i když příbuzná plemena, protože jinak se připravíme o typ a i celkovou eleganci. Možná to ale bude někdy trochu problém a nebude lehké sehnat do chovu nové nepříbuzné plemeníky. Ale takový už je úděl nás, chovatelů neobvyklých plemen drůbeže.

Zdrobnělé bojovnice lutyšské

Zdrobnělé bojovnice lutyšské byly vyšlechtěny z belgických bojovnic velké formy kolem roku 1965 v Belgii. Za jejich otce je považován Louis van Snickt z Kampenhorstu v provincii Brabant. Šlo již skutečně o zdrobnělé bojovnice lutyšské se spadajícími zády, ale zatím bez tmavé pigmentace obličeje, laloků, hřebene a ušnic. Tyto důležité znaky do nich zašlechtil asi o deset let později pan Van Loy, čímž z nich udělal opravdovou zdrobnělou formu velkého plemene. O zdrobnělou formu plemene je však až do konce sedmdesátých let malý zájem. Zájem o nové zdrobnělé plemeno však mají Němci, dostává se do Berlína, kde je ještě více prošlechtěn jeho typ, který se musí lišit od bojovnic brugských, plemeno je zcela ustáleno, roku 1989 vystaveno právě Němci na Evropské výstavě v belgickém Gentu dokonce v šesti barevných rázech a roku 1991 zařazeno do německého, resp. evropského standardu.

Odpovídá ve všech znacích velké formě, přičemž hmotnost starších kohoutů se pohybuje kolem 1,5 kg a slepic kolem 1,2 kg. Nizozemci uvádějí hmotnost u obou pohlaví ještě o 200 až 300 g vyšší. Je u nich také povolený listový hřeben, který se u slepice může i mírně klopit. Ve Spolkové republice se tyto listové hřebeny mohli ještě před nedávnem kupírovat, pokud bylo společně se zvířaty dodáno na výstavu veterinární potvrzení o jejich odborném kupírování. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 16 mm a slepice o velikosti 15 mm. Snáška se udává kolem 90 až 100 vajec za rok, minimální hmotnost násadových vajec je 35 g. V některých vlastnostech se od velké formy liší. Slepice jsou dobré a starostlivé kvočny, které nasedají na vejce již časně na jaře. Při sezení na vejcích a následném vodění kuřat si své hnízdo a potomky agresivně brání. Zdrobnělá forma je mnohem ranější, má menší nároky na stravu, především na množství, protože kvalita musí být zachována, takže dospívají a dosahují optimální hmotnosti a dospělosti mnohem dříve, ale jejich bojovné sklony, což je zajímavé, jsou stejné jako u velké formy. Poměrně drobná zvířata si však vzájemně neublíží tolik, jako těžká a mohutná, přesto je třeba mít kohouty oddělené, aby se vzájemně nezraňovali, a nové jedince do hejna zařazovat jen velmi opatrně. Vůči svému chovateli se však chovají přátelsky až přítulně.

V Evropě se chovají pouze v několika barevných rázech a to především v černém, modrém černém červenokrkém a černém červenoprsém. Německý standard je uznává v devíti zbarveních, oproti jmenovaným navíc v bílém, černém červenokrkém, modrém červenokrkém, oranžovoprsém a modrém oranžovoprsém. Výjimkou je Francie, kde jsou velmi oblíbené a byly zde vyšlechtěny v barevných rázech jako jejich velké kolegyně a i v několika dalších.

Nejdůležitější při jejich chovu, protože pořád ještě nejsou zcela ustáleny, je stále udržovat typ zdrobnělé bojovnice lutyšské, která je na rozdíl od zdrobnělých bojovnic brugských o něco lehčí, elegantnější a se spadajícími zády. Zdrobnělá forma plemene zatím více inklinuje ke světlejšímu zbarvení obličeje, hřebene, laloků a ušnic, především u některých světlých barevných rázů třeba bílého, takže bychom měli být zatím mírně tolerantní.

Plemeno je pro milovníka bojovnic příjemnou kombinací zajímavých znaků i vlastností. V současnosti jsou nejrozšířenějším zdrobnělým belgickým bojovným plemenem ze všech tří plemen, které je však i přesto spíše vzácností. Chová se v Belgii, Francii, Nizozemsku a i v Německu. Přestože je jejich chov v Německu stále spíše raritou, jeho popularita zde rychle roste.

Bojovnice lutyšské jsou tedy plemenem, které je přímo předurčeno každému milovníkovi bojovných plemen, který se chce věnovat chovu elegantních a ušlechtilých bojovnic evropského typu. Myslím, že lepší plemeno v tomto směru v Evropě nenajdete a budete jen sedět a pozorovat své hrdé, silné a odvážné svěřence. Nezanedbatelná není ani jejich snáška vajec a ještě lepší je výtěžnost výtečného masa z jedinců nepotřebných do chovu. Prostě samá pozitiva, až na vyšší nároky na jejich chov, které se však vyrovnají jejich produkcí a samozřejmě uchvacujícím vzhledem plně vyvinutých jedinců. Chovatelé, kteří mají omezené prostory a chtěli by toto krásné plemeno chovat navíc za nižších nákladů, mohou zvolit jeho zdrobnělou formu, která jim přinese stejnou radost a částečně i užitek jako forma velká.

Jediným problémem chovu tohoto plemene může být jeho malá dostupnost a to i v sousedních státech, ale s tímto problémem se u nás potýká spousta chovatelů jiných plemen a druhů drůbeže, a to i relativně rozšířených.

Názvy ve světě