Indický běžec

Po dobu čtyř tisíciletí se v jižní a jihovýchodní Asii, jak dokazují rytiny ve skálách na ostrově Jáva, vyvíjela, pravděpodobně pod lidským vlivem, zcela odlišná skupina kachen přizpůsobených k pastevnímu způsobu chovu vzpřímeným držením trupu a posunutím běháků do zadní části těla, které umožňuje snadný a poměrně rychlý pohyb na souši, s velmi vysokou snáškou vajec. Do této jedinečné skupiny pingvinských (tučňákovitých) kachen dnes řadíme kachny indické běžce, včetně jejich chocholaté variety chované v Nizozemí, a kachny baliské (Bali Ducks), které se dnes v Evropě chovají pouze v Belgii a ve Velké Británii. Baliské (Bali) kachny jsou těžší, chocholatou obdobou indických běžců. Tato plemena kachen samozřejmě svým pozoruhodným zevnějškem zaujala námořníky a cestovatele, kteří je importovali do Evropy.

Historie

Kachny indičtí běžci mají na evropském kontinentu zajímavou a kontroverzní historii. Pravděpodobně nejranější zaznamenaný dovoz indických běžců do Evropy byl z Orientu Houtmanovou lodí Ysselstein do Holandska kolem roku 1500. Další záznamy, až na obrazy ze 17. století holandské rodiny d´Hondecoeterových, však chybí. Přesto jsou kolem roku 1800 v Anglii populární kachny s polovzpřímeným postojem a hytegemské kachny v srnčím zbarvení, které byly pravděpodobně výsledkem křížení s indickými běžci. Podobná zvířata bychom mohli nalézt i ve Francii. Asi první pravdivý záznam a popis indických běžců v srnčím zbarvení je z Anglie z roku 1830. Byly označovány jako tučňákovité kachny, avšak kvůli křížení s domácími plemeny kachen brzy zanikly. V rukopisných záznamech prezidenta Anglické zoologické společnosti Earla Derbyho bylo zjištěno, že 31. října 1835 byly z Bombaje do zoologické zahrady v Londýně přivezeny tučňákovité kachny. Zde byly chovány a rozmnožovaly se na ostrůvku uprostřed rybníka několik let a také jich část byla převezena do zoologické zahrady v Berlíně. Roku 1851 byly do Anglie přivezeny další kusy z Malajsie a roku 1856 z Indonesie. Běžní chovatelé o ně neměly zájem a opět se hlavně používaly pro křížení s masnými plemeny kachen, ruánskými a elsberskými, aby u těchto plemen bylo dosaženo vyšší snášky. Tato křížení přispěla na přelomu století ke vzniku kachen kampbelek a orpingtonek a později z dalšího křížení s indickými běžci vznikly kachny čárkované, welsští harlekýni a další podobná plemena. Roku 1876 byly indičtí běžci poprvé vystaveny v Dumfriesu a roku 1896 v Kendalu. Téhož roku se také dostaly ve strakatém (srnčím strakatém) barevném rázu do Německa. Kolem roku 1900 se ukázalo, že většina evropských indických běžců nese znaky křížení s domácími plemeny nebo divokou kachnou. Také zcela zaniklo původní srnčí (celobarevné) zbarvení ve prospěch srnčího strakatého a šedého strakatého barevného rázu.

Přesto však roku 1901 publikoval anglický Drůbežářský spolek první standard kachen plemene Indický běžec, vypracovaný pro Britský klub vodní drůbeže od Johna Donalda staršího a Henry Dirgbyho. Jen pro zajímavost a srovnání přináším jeho překlad. Hlava: úzká a dlouhá; zobák: široký a dlouhý, přímo navazující na horní část hlavy, budící zdání dlouhého klínu; oči: umístěné vysoko na hlavě; krk: tak dlouhý a tenký jak je to možné; trup: dlouhý, úzký, bez náznaku kýlu, nesený vzpřímeně; prsa: zaoblená a plná; záda: dlouhá a úzká; křídla: s překříženými konci; ocas: mírně zvednutý se dvěma nebo třemi dobře zakroucenými pírky; nohy: postavené tak, že způsobují vzpřímené držení těla; prsty: přímé, spojené blánou; hmotnost: kačer 4,1 libry, kachna 4 libry. Zbarvení bylo uznáno srnčí strakaté a šedé strakaté. K posouzení typu bylo přiděleno pouze 25 bodů ze sta dosažitelných, což umožňovalo soudcům (posuzovatelům), přidělit vysoký počet bodů i netypickým zvířatům a vedlo k další degeneraci plemene. Tento problém odstranil, na popud mnoha chovatelů a šlechtitelů, standard z roku 1907, který umožňoval přidělovat na typ až 45 bodů.

Kachny indické běžce víceméně zachránil roku 1909 angličan Joseph Walton, který importoval mnoho nových zvířat z Lomboku a Jávy, začal intenzívně oživovat krev celé britské populace, věnoval se jejich šlechtění a dal základ vývoji moderního indického běžce, tak jak ho známe dnes. Roku 1913 se už také ve standardu opět objevil původní srnčí barevný ráz a bílé zbarvení, roku 1926 pak i černé a čokoládové (hnědé) zbarvení.

Podobný vývoj probíhal i v Německu, kam byla nová, původní zvířata z Asie, určená k oživení krve, dovezena až roku 1926. Také zde začalo intenzivní šlechtění jak vnějších znaků plemene, tak i nových barevných rázů, kterých dnes německý standard zná 10. V Belgii byly vyšlechtěny další dva barevné rázy, v Nizozemí tři a navíc chocholatá varianta ve všech zbarveních a Velká Británie má dnes navíc oproti ostatním zemím ještě další barevné rázy (ne všechny uznané EE). Celkem dnes Evropský svaz uznává 15 barevných rázů a variantu s chocholem.

K nám se indický běžec dostal na počátku 20. století. Ve dvacátých letech 20. století se již poměrně běžně chovali v srnčím strakatém a bílém barevném rázu především pro produkci vajec, ale objevovali se i na velkých výstavách. Před několika lety jsem v jednom zapadlém pražském antikvariátě získal několik svázaných ročníků Věstníků Drůbežnické jednoty republiky Československé z přelomu 20. a 30. let, kde se můžeme dočíst, že např. 17.- 19.11.1928 na Československé jubilejní výstavě drůbeže, holubů a králíků bylo vystaveno (nevídaných) osm kusů barvy srnčí (myšleno srnčí strakaté) z nichž dva kusy velmi dobré. O rok později pouze dva. Pokud se však podíváme na fotografie z této doby, vidíme sice poměrně štíhlá zvířata, ale s trupy svírajícími s vodorovnou rovinou úhel asi 45°, s krátkými krky a běháky nasazenými těsně za polovinou délky trupu, z čehož vyplývá, že i u nás začal vývoj moderního indického běžce mnohem později. Také jsem z těchto let objevil i několik inzerátů nabízejících prodej jak srnčích po 250,-Kč !, tak i bílých - původ Cross, Bentley, Anglie, nosnost 282 vajec (anglická soutěž nosnosti kachen z roku 1927/28 udává roční snášku 206,7 vajec), články nabádající k chovu tohoto plemene s vysokou snáškou, rady chovatelům doporučující křížení s velkými plemeny kachen pro získání plemene vhodného pro produkci vajec i masa a další zajímavosti. Nenašel jsem však ani zmínku o šlechtění vnějších znaků nebo zbarvení, takže usuzuji, že v té době bylo druhořadé a moderní indický běžec se u nás objevil až po druhé světové válce.

Vnější znaky

V následujícím textu vycházím z ze standardu uveřejněném v Periodiku pro posuzovatele drůbeže z roku 2004, v německém (evropském) Vzorníku z roku 2006 a v posledním anglickém Vzorníku, ale přihlížím i ke zkušenostem z mého vlastního chovu a z chovů, se kterými se setkávám na výstavách.

Plemenný typ je mezi kachnami zcela výjimečný, neboť jde o štíhlé plemeno menšího tělesného rámce, s dlouhým vzpřímeným trupem ve tvaru lahve, dlouhým, štíhlým krkem, s úzkou, klínovitou hlavou, vysokého postoje, živé povahy a s pevně přilehlým, tvrdým opeřením. Poměr délky krku a trupu je 1:2. Německý vzorník ještě udává, že oko je ve stejné úrovni jako špička prostředního prstu, což je velmi nadsazené, protože pak by musel být trup téměř kolmo k zemi nesený. Celková délka se pohybuje od 65 do 80 centimetrů u kačerů, kachny jsou o něco menší. Svislá osa trupu svírá s vodorovnou rovinou úhel 70 - 80°. Angličané jsou zde velmi tolerantní, protože připouštějí zvednutí trupu 50 - 80°. Ještě před několika lety byla upřednostňována zvířata, jejichž horní (zadní) linie tvořila, při pohledu z boku, od krku, přes trup, až po ukončení ocasu přímku. Dnes se však vyžaduje skutečně lahvovitý tvar, kdy horní část trupu má tvar obrácené nálevky, a krk i ocas jsou neseny v prodloužení ose trupu.

Kachny indické běžce je třeba posuzovat, narozdíl od většiny plemen, při mírném vzrušení, aby nám předvedli celkový plemenný typ. Nesmíme je však zcela vyděsit, protože pak mají tendenci jakoby přepadat dozadu a vtahovat ocas mezi běháky. Pokud zvíře chytneme do rukou, můžeme posoudit pouze utváření hlavy, zobáku, kvalitu opeření a zbarvení, ale žádné ostatní plemenné znaky, které jsou tak důležité! Proto by i na výstavách měly být indičtí běžci posouzeni z 90% ve výstavní kleci či voliéře. Osobně, když vybírám zvířata na výstavu, vyženu celé hejno na rozlehlejší, pro ně neznámé, prostranství a pozoruji z větší vzdálenosti, jak pobíhají a seznamují se s novým prostředím. Kachny se pak předvedou v celé své kráse a lze si z nich lehce vybrat nejdelší, "nejkrkatější", nejvzpřímenější, prostě typová zvířata. Naopak vyřadíme krátké, neohrabané nebo kolmé kusy.

Hlava je dlouhá, suchá, úzká, s dlouhým plochým čelem, bez lící, plynulé přechody linií hlavy a zobáku tvoří výrazný klín, temeno přechází v týl a dál v horní linii krku ostrým obloučkem, takže celkově hlava působí jako by byla hranatá. Zobák je rovný, štíhlý, úzký, dlouhý, ale ne delší než hlava, klínovitý s rovnou horní linií, která přímo navazuje do rovné linie čela. Zbarvení zobáku je závislé na zbarvení peří a zmíním je až při popisu barevných rázů. Oči leží velmi vysoko, těsně pod temenem hlavy. Zbarveny jsou hnědě až velmi tmavě hnědě.

Pokud půjde o chocholatou variantu, se kterou jsem se však zatím nesetkal ani u našich sousedů, měl by být na zadní části hlavy uzavřený, rovně posazený, kulovitý chochol, podobně jako u chocholatých kachen.

S tvarem hlavy a umístěním očí většinou nebývají problémy. Horší je to se zobákem, který často bývá proláklý, lžičkovitý, krátký, celkově hrubý nebo zhrublý, s různými vybouleninami, u kořene. Také se mi v chovu objevila i zvířata s klabonosem nebo se zlomem v přechodu zobáku v čelo. Všechny tyto vady musíme považovat za velké vady a podle rozsahu budou i při posouzení trestány.

Trup je válcovitý po celé délce, lahvovitého tvaru, dlouhý, štíhlý, přitom dobře osvalený, velmi vysoko nesený (70 - 80°). Záda jsou dlouhá, úzká, podélně táhle lehce klenutá, ke stranám zaoblená. Prsa jsou velmi vysoko nesená, do stran zakulacená a břicho málo znatelné, hladké. Také v této pozici se vyskytuje mnoho vad, které se při posuzování trestají. Asi nejčastější je absence lahvovitého tvaru trupu a závady v jeho nesení. Také se vyskytují zvířata s krátkým nebo hrubým trupem s plným břichem a viděl jsem i vpadlé hrudníky nebo silně klenutá záda, jakoby hrby.

Krk je dlouhý, štíhlý, nesený v prodloužení osy trupu, který v dolní části navazuje na táhlý oblouk linie zad a plynulým přechodem do trupu (obrácenou nálevkou) dotváří jeho lahvovitý tvar. Hrdlo je ostře vykrojené. Velkými vadami jsou silně prohnutý, krátký nebo silný krk, přičemž kombinace posledních dvou je dosti častá.

Křídla jsou středně dlouhá, úzká, vysoko nasazená, v ose trupu nesená a k trupu pevně přilehlá. Nesmí žádnou částí narušovat lahvovitost a válcovitost trupu ani se na koncích křížit.

Ocas je krátký, uzavřený, nedotýkající se země, nesený v prodloužení osy trupu, což také bývá kamenem úrazu. Často můžeme vidět ocasy zvednuté nebo naopak vtočené mezi nohy.

Nohy jsou dlouhé, postoj vysoký, přiměřeně široký. Nášlap je koncentrován především do předních částí prstů, takže kachny chodí a pobíhají jakoby po špičkách. Holeně jsou dlouhé, zřetelně vystupující z opeření trupu, daleko dozadu posunuté. Běháky jsou dlouhé, štíhlé, jemných kostí, zbarvené podle opeření. Velkou vadou jsou krátké nohy (jak holeně, tak běháky), a tím pádem i nízký postoj, hrubé běháky a holeně málo dozadu posunuté, což je spojeno s níže neseným trupem.

Opeření je tvrdé, hladké, husté, velmi těsně přilehlé, s malým podílem prachového peří. Kvalitu opeření nejlépe poznáme na prsou a bocích zvířete, kde je největší předpoklad pro tvorbu měkkého a prachového peří.

Jak je vidno z předchozího popisu plemenných znaků a jejich nejčastějších vad, jsou kachny indičtí běžci poměrně náročným plemenem ani ne kvůli jejich chovu či odchovu, ale proto, že jejich vnější znaky mohou být velmi variabilní a ne každý chovatel dokáže na výstavu vybrat skutečně kvalitní zvířata. Také je pravdou, že opravdu typových zvířat u nás není příliš mnoho, i když jde o plemeno celkem rozšířené, a chovatelé, především méně chovaných barevných rázů, jsou odkázáni na importy chovných kusů ze zahraničí. Velký výběr byl například na Evropské výstavě, odkud jsem i já přivezl jednoho černého kačera vynikajícího v typu, což je pro nás důležité, i když byl níže oceněn kvůli světlejším běhákům a zobáku, ale svou výškou byl asi druhý nejdelší ze všech vystavených kusů a hodlám ho přikřížit i do modrého barevného rázu, i když na úkor zbarvení.

Na závěr této části musím ještě připomenout, že je třeba přihlížet i na míru prošlechtění vnějších znaků u jednotlivých barevných rázů, i když dnes už nejsou rozdíly tak markantní. Nejprošlechtěnější v typu jsou samozřejmě zvířata ve zbarvení bílém, srnčím a srnčím strakatém, protože jsou nejdéle chována, dále odvozené divoké variety (divoké, pstruhové atd.) a nejméně jednobarevná zbarvení (černé, modré, hnědé).

Zbarvení

Jak už jsem se zmínil v úvodu, kachny indičtí běžci se dnes v Evropě chovají v mnoha barevných rázech. Původním zbarvením dovezeným na evropský kontinent bylo srnčí zbarvení, které však neslo, jak se později ukázalo, alternativně se projevující geny recesívního tmavě divokého zbarvení, ředící geny pro zbarvení hnědé a plavé (žluté) a alternativní zesvětlující gen, který dnes nese většina zvířat divokých variet zbarvení (pstruhové, stříbrně divoké, modrožluté a další). Z toho lze usuzovat, že srnčí zbarvení již bylo produktem křížení různých barevných rázů v Asii, což evropským chovatelům velmi napomohlo při šlechtění nových (vlastně staronových) barevných rázů. Za opravdové evropské novošlechtění můžeme tedy považovat pouze zbarvení strakatá, černé, modré a zbarvení do nichž byla modrá barva přikřížena, tzn. modře divoké a modře pstruhové.

A nyní už se podívejme na jednotlivé barevné rázy. Prvních deset zbarvení je uvedeno v německém Vzorníku a tím pádem v celém EE - ta rozeberu podrobněji, další zbarvení jsou chována pouze v některých zemích (Velká Británie, Nizozemí a Belgie) - ta si jen velmi stručně popíšeme, a musím se přiznat, že jsem je v životě neviděl a ani jsem nikde nezískal natolik kvalitní materiály, abych je podrobněji popsal. Také nebudu vypisovat velké vady, které jsou, aspoň myslím, jasné, jako např. peří jiné barvy, odlišná kresba, ale zaměřím se jen na "chytáky", které každý neví nebo si jich příliš nevšímá.

Divoce zbarvené
Kačer: hlava a krk smaragdově zelený, oddělený od červenohnědé dolní třetiny krku a prsou úzkým, bílým, vzadu neuzavřeným krčním kroužkem, zbarvení prsou musí dosahovat alespoň ke hřebeni hrudní kosti; horní část zad je šedohnědá a přechází do černě zbarvené spodní části zad se zeleným leskem; kostřec a ocas je černý se zeleným leskem; křídla jsou tmavošedá s lehkým hnědým tónováním; zrcadlo tmavě modré, lesklé, ohraničené úzkými černými a bílými proužky; spodní část křídel je smetanově bílá; břicho, boky, holeně a zadní partie jsou perlově šedé s jemným tmavším vlnkováním; kačírek je černý, podsada šedočerná; zobák vrbově zelený s tmavším slemenem a černým nehtem; běháky oranžové.

Kachna: základní barva celého těla rovnoměrně sytě hnědá, každé pero s jasnou černohnědou podkovovitou kresbou; oční proužky a hrdlo zlatohnědé; viditelné letky tmavě hnědé; zrcadlo jako u kačera; zobák hnědožlutý, na slemeni černě skvrnitý, s černým nehtem; běháky poněkud tmavší než u kačera.

Pstruhové
Kačer: hlava a horní část krku zelená, oddělená úzkým, vzadu neuzavřeným, bílým krčním kroužkem; prsa vínově červená, lehce bíle ojíněná; křídla stříbrně šedá; záda tmavá, na kostrči stříbrošedě lemovaná; boky, holeně a břicho světle perlově šedé s tmavším jemným vlnkováním; ocas je černý, kačírek tmavý, podsada stříbřitě šedá, zrcadlo modré lesklé, ohraničené černým a bílým proužkem, partie pod ocasem bývá velmi světlá až bílá; zobák světle vrbově zelený s tmavým nehtem; běháky oranžové.

Kachna: základní barva světle hnědá se stříbrným faktorem, který se projevuje v zadní partii a na kostrči; oční proužky, hrdlo, záda a zadní partie jsou ještě světlejší; na zádech, břiše, kostrči a zadní partii je jasná a ostrá oválná až kulatá tečkovaná kresba; ramena, kryty křídel a křídla jsou hnědě lemovaná, zrcadlo jako u kačera; zobák je oranžový s tmavými tečkami a běháky oranžové.

A zde bych se poprvé pozastavil. Pstruhové zbarvení je zesvětleným divokým zbarvením a velmi často se u nás stává, že jsou výše popsané barevné rázy mezi sebou vzájemně zaměňované. Spousta lidí si řekne: „Má to zelenou hlavu a krk, tak je to jak divokej kačer", ale ono ne. Zvířata jsou často na výstavy přihlašována jako divoce zbarvená a ve voliérách pak můžeme vidět pstruhově zbarvená. Při tom jsou rozdíly patrné už z dálky na první pohled. Divoce zbarvený kačer, i když bude celkově světlejší, nemůže mít v žádném případě kresbu na prsou a kostrči a světlou až bílou partii pod ocasem. Naopak pstruhová kachna nebude jistě mít černou podkovovitou kresbu a zbarvení divokých kachen. První indičtí běžci, které jsem choval, byli divoce zbarvení, ale z nedostatku krve jsem z nich postupem času udělal pstruhové. Bylo to období, kdy i já jsem svými zvířaty přivozoval posuzovatelům horké chvilky, když měli posoudit tři voliéry indických běžců, každou v jiném odstínu. Podobně zřejmě dopadly i ostatní chovy divoce zbarvených indických běžců, protože si nepamatuji, že bych v poslední době na některé naší výstavě viděl byť jen jeden exemplář tohoto barevného rázu.

Stříbrně divoce zbarvené (dříve čárkované)
Kačer: hlava a horní část krku černá se zeleným leskem, oddělená výrazným, širším, vzadu dobře uzavřeným bílým krčním proužkem; základní barva stříbrně smetanově bílá; spodní část krku, ramena a prsa jsou červenohnědá se stříbrně bílými lemy; boky, holeně a břicho stříbrně smetanově bílé; kostrč hnědočerná; dolní část zad stříbřitě šedá s tmavými tečkami, každé pero bíle lemované; ocas žlutošedý se světlými vnějšími lemy; kačírek černý; křídla bílá s lehkým šedým tónováním a s bíle lemovaným zeleným, lesklým zrcadlem; zobák šedý až vrbově zelený; běháky oranžové.

Kachna: základní barva je nažloutle bílá; horní část prsou, krk, boky a záda lehce hnědě kreslená; dolní část zad žlutošedá s tmavými tečkami a bílými lemy per, základní barva silně převažuje; dolní část prsou a břicho smetanově bílé; kostrč silně hnědě skvrnitá; křídla s modrými, zřetelně ohraničenými zrcadly; ocas světle hnědý; hlava je hnědožlutá s tmavými čárkami; hlava a horní část krku je u mladých kachen zřetelně oddělena od dolní části krku; zobák je šedý až šedozelený; běháky poněkud tmavší než u kačera.

Toto zbarvení je další, ještě více stříbrným faktorem zesvětlenou variantou divokého zbarvení. Bohužel nevím, zda je u nás vůbec chováno, ale v Německu se vyskytuje celkem běžně.

Bílé
Obě pohlaví čistě bíle zbarvená po celém těle bez žlutého nádechu. Německý Vzorník uvádí, že pokud je zvíře velmi dobré v typu žlutý nádech se příliš nepostihuje, což je myslím dobrá myšlenka. Zobák je citrónově žlutý se světlým nehtem; u starších zvířat se připouští i zelené skvrny a tmavý nehet. Běháky jsou oranžové. Ani toto zbarvení se u nás příliš nevyskytuje, i přestože indickým běžcům tak sluší a stále na něj mám zálusk.

Černé
Obě pohlaví čistě černě zbarvená po celém těle s výrazným smaragdově zeleným leskem, zobák tmavě olivově zelený až černý, běháky tmavé, skoro černé.

Modré
Obě pohlaví stejnoměrně intenzívní modré zbarvení po celém těle, bez zrcadel, zobák břidlicově šedý až nazelenalý s černým nehtem, běháky břidlicově šedé až hnědé. Německý Vzorník říká, že je přípustné černé stříkání. Z vlastní zkušenosti však vím, že se v modrém zbarvení velmi často objevují spíš celá nebo částečně černá pera a pokud nejsou zrovna v letkách, lze je snadno protrhat a získat zcela jednobarevná zvířata. Loni jsem v Německu na výstavě koupil modrou kachnu, která mě víc než typem zaujala nádherným stejnoměrně modrým zbarvením, jaké se u nás nevidí, a když se na ní podívám dnes, s odstupem pěti měsíců, má tato kachna mnoho černých pírek a dokonce jedno hnědé - chovatel si před výstavou skutečně vyhrál. Ještě bych chtěl upozornit, že modré zbarvení, podobně jako u jiných zvířat, může vlivem slunečního záření zreznout, ale nebojte, jde o dočasnou vadu (do dalšího přepeření), ale rezavá zvířata se na výstavy nehodí.

Hnědé
Pokud možno stejnoměrně hnědé zbarvení. Kačer má hlavu, krk, zrcadlo a kryt ocasu poněkud tmavší. Zobák je tmavě šedohnědý, běháky hnědé. Toto zbarvení je také poměrně náročné na plemenitbu, neboť odstín hnědé je velmi variabilní, a domnívám se, že naši posuzovatelé by k němu měli být trochu tolerantní. Vždyť i na Evropské výstavě bylo jen velmi málo zvířat skutečně pěkných v barvě a celá expozice působila nevyrovnaně.

Naopak, podle mne, velkou vadou posledně popsaných tří jednobarevných rázů, o které ne každý ví a málokdo tuší, kde ji hledat, nebo je přehlížená, je přítomnost některého z genů divokého zbarvení, svědčící o mezirázovém křížení, i když třeba někdy v minulosti. Indické běžce chovám velmi dlouho ve zbarvení černém a modrém a s tímto problémem jsem také musel před několika lety bojovat. Zařadil jsem do chovu exteriérově krásnou kachnu, jejíž potomci vykazovaly známky divokého zbarvení, i když u většiny z nich nebylo na první pohled nic vidět. Některá zvířata měla hnědá pírka na bocích, holeních nebo hrdle. Ta jsem samozřejmě hned vyřadil. U dalších, byť jinak barevně prvotřídních, včetně nádherného zeleného lesku u černých, jsem náhodou objevil kresbu na spodní straně křídel. Kresba měla tvar tmavých až nahnědlých lemů nebo skvrn na koncích per. Další potomci takto postižených zvířat už ve většině případů budou mít hnědé peří nebo kresbu i ve viditelném opeření,čímž napáchají mnoho škod v chovu. Proto každému chovateli doporučuji, aby se kachnám díval (nejlépe už při koupi chovných zvířat) i na spodní stranu křídel a posuzovatelům, aby tato zvířata na výstavách nemilosrdně trestali, i když žádný Vzorník nehovoří o zbarvení této části těla. Zbarvení spodní strany křídel černých je šedé, modrých světle modrošedé a hnědých plavé - odstín nestudujme, ale vždy bez jakékoli kresby!

Srnčí bíle strakaté
U obou pohlaví stejné zbarvení. Hlava a líce tmavě hnědé v srnčím odstínu; kresba hlavy je oddělena od kresby lící bílým proužkem, který prochází kolem očí tak, že oči jsou v bílém poli. U kačera je kresba na hlavě tmavá až hnědočerná. Kořen zobáku je od kresby hlavy oddělen úzkým bílým proužkem. Horní dvě třetiny krku jsou bílé, dolní třetina a prsa v srnčí hnědé barvě. Záda, ramena a ocas v hnědě srnčí s výraznou divokou kresbou. U kačera jsou záda, kryt ocasu a dolní část ocasu tmavší než u kachny. Křídla, letky a břicho je bílé. Na holeních jsou uzavřená hnědě srnčí pole. Zobák je žlutý se zelenými tečkami a černým nehtem nebo přinejmenším s černě čárkovaným nehtem. Tmavý nehet je však předností. Běháky jsou oranžové.

Protože jde o strakaté zbarvení, je třeba si dávat pozor na hranice kresby a základní barvy, především na hlavě, kde i malá odchylka udělá hodně. U tohoto poměrně rozšířeného barevného rázu, který jsem také chvilku choval, se velmi často setkáváme se zvířaty, která, ač typová, mají menší tělesný rámec a mnohdy nedosahují ani předepsané minimální hmotnosti.

Hrachově žluté
Periodikum pro posuzovatele drůbeže z roku 2004 uvádí název zbarvení žluté, ale já bych se raději držel německého názvu hrachově žluté, protože jako žluté dnes označují v některých státech skutečně žluté zbarvení. Náš stále platný Vzorník z roku 1986 uvádí také název zbarvení hrachově žluté, avšak popisuje zbarvení modrožluté jaké známe u saských kachen. Proto v posledních letech s přílivem importovaných zvířat docházelo k mnoha dohadům kolem těchto dvou barevných rázů a Periodikum pro posuzovatele to vyřešilo novými, správnějšími názvy, i když mnoho lidí toto rozdělení stále neakceptuje.

Kačer: hlava a horní část krku šedohnědá až k v zadní části neuzavřenému, bílému krčnímu kroužku. Prsa jsou hnědočervená, záda hráškově žlutá, k ocasu poněkud tmavší. Zrcadlo je hnědošedé, břicho a podsada krémová. Zobák je žlutý, lehce nazelenalý s hnědým nehtem, běháky oranžové.

Kachna: hlava, krk, záda až k ocasu a prsa hráškově žluté; oční proužky a hrdlo jsou krémové; kryty křídel a letky světle krémové; zrcadlo hnědošedé. Zobák je hnědožlutý, lehce nazelenalý s hnědým nehtem. Běháky oranžové.

Modrožluté
Kačer: hlava a horní část krku už k bílému neuzavřenému krčnímu kroužku v holubí modři; dolní část krku, kryt křídel s rameny a prsa hnědočervené s jemnými stříbrnými lemy; záda, boky, holeně a břicho v barvě žitné mouky; dolní část zad s kostrčí a kačírkem a spodní část ocasu až ke kloace v holubí modři; křídla světle modrošedá s modrobíle lemovaným zrcadlem v barvě holubí modré. Zobák je žlutý až nazelenalý s nažloutlým nehtem, běháky oranžové.

Kachna: hlava, krk a prsa hrachově žlutá; břicho a záda směrem k ocasu světlejší; nad okem od zobáku k šíji a pod okem od zobáku do úrovně oka krémové proužky; hrdlo krémové; kryt křídel světle krémový; dolní část zad a letky světle modrošedé; zrcadla v holubí modři s bílomodrým lemováním. Zobák je hnědožlutý a běháky oranžové.

Posledně jmenované barevné rázy jsou u nás také, podobně jako divoký a pstruhový, velmi často zaměňovány, možná i kvůli, jak už jsem se zmínil, ne zcela přesným našim původním názvům. Opět je to velmi jednoduché. Hrachově žluté zbarvení je tmavší variantou (bez lemů na prsou) s kombinací šedohnědé a žluté barvy a modrožluté je zesvětlenou variantou (s lemy na prsou) s kombinací modré a žluté barvy. Obě zbarvení byla vystavena na Evropské výstavě, kde byly rozdíly zcela zřejmé. S hrachově žlutým zbarvením jsem se u nás zatím nesetkal, zato modrožlutě zbarvené indické běžce občas můžeme na výstavách vidět. Protože modrožluté zbarvení je obdobou zbarvení saských kachen, projevuje se i stejnými vadami jako např. zelený zobák u kačera, příliš bílá prsa u kachen, chybějící krémové oční proužky u kachen a další.

Tímto jsme uzavřeli část popisující zbarvení uvedená v německém Vzorníku a nyní se "letecky" podívejme na další barevné rázy, které však u nás a asi ani u našich sousedů zatím neuvidíme.

V Evropě původním zbarvením, na které si potrpí Angličané, je zbarvení srnčí. Kačer má hlavu a krk tmavě bronzový s kovovým leskem. Zbarvení krku plynule přechází, bez krčního proužku, což je zajímavost, do červenohnědého zbarvení hrudi. Břicho, holeně, boky a zadní partie šedé s tmavším vlnkováním; záda, kostrč a ocas velmi tmavě hnědé; křídla tmavě hnědá s tmavě modrým lesklým zrcadlem. Zobák je černý až olivově zelený, běháky černé nebo velmi tmavé. Kachna je po celém těle v barvě srnčí hnědi s červenohnědou kresbou. Hlava, krk, hruď a břicho je světlejšího odstínu. Hlava je bez očních proužků a na křídlech je zrcadlo jako u kačera. Zobák je černý a běháky černé nebo velmi tmavé. V podstatě jde o srnčí strakaté zbarvení zcela bez bílých partií.

Dalším zbarvením je zesvětlená varianta srnčího zbarvení bez kresby. Toto zbarvení je nazýváno žluté nebo plavé. Jde však o totéž. Vyskytuje se i ve strakaté modifikaci, podobně jako srnčí zbarvení, a nazývá se žluté bíle strakaté nebo plavé bíle strakaté (americké srnčí bíle strakaté) ve Velké Británii. Novými barevnými rázy indických běžců je modře divoké a modře pstruhové zbarvení. Vzniklo, podobně jako u jiných plemen, rozředěním černé barvy, takže černá barva výchozího zbarvení byla nahrazena modrou.

V Periodiku pro posuzovatele drůbeže je uveden strakatý divoce zbarvený barevný ráz, o němž jsem však nikde nezískal žádné další informace. Pravděpodobně půjde o divoké zbarvení bíle strakaté jako u srnčího strakatého zbarvení. Možná se více dozvíme v chystaném novém Vzorníku drůbeže. Seznamy EE ještě uvádějí v Nizozemí chovaný barevný ráz divoce zbarvený stříbrně vlnitý, o kterém jsem také vůbec nic nezjistil, takže se neodvažuji ho komentovat.

Jak je vidno dostali jsme se na úctyhodných sedmnáct barevných rázů, takže noví chovatelé tohoto plemene mají opravdu z čeho vybírat.

Vlastnosti a chov

Kachny indické běžce řadíme mezi lehká, nosná plemena kachen. Mají menší tělesný rámec a hmotnost standard udává u kačera do jednoho roku věku1,5 - 1,9 kg, minimálně 1,3 a maximálně 2,3 kg, nad jeden rok 1,7 - 2,3 kg, minimálně 1,5 a maximálně 2,6 kg, u kachny do jednoho roku věku 1,3 - 1,7 kg, minimálně 1,1 a maximálně 2,0 kg, nad jeden rok 1,5 - 2,1 kg, minimálně 1,3 a maximálně 2,3 kg. Obecně lze říci, že kačer váží kolem dvou kilogramů a kachna je asi o 20 - 30 dkg lehčí. Obdivuhodná je jejich snáška (bylo zaznamenáno i 350 vajec!), i přestože se postupným šlechtěním na exteriér velmi snížila, která v průměru činí sto a více vajec a řadí tak indické běžce asi na třetí místo na žebříčku snášky kachen. I dnes však najdeme jedince, kteří dosahují daleko vyšší snášky. Barva skořápky je závislá na zbarvení zvířat a může být od bílé u světlých barevných rázů, přes nazelenalou až po olivově zelenou u černých na začátku snáškového období. Minimální hmotnost násadových vajec je 65 g.

Stejně jako jsou indičtí běžci jedineční svým zevnějškem, tak i jejich povaha a způsob života je mezi kachnami zcela ojedinělý. Na rozdíl od ostatních plemen kachen jsou svým svislým postojem a běháky posunutými do zadní části těla přizpůsobeni ke snadnému a rychlému pohybu po souši. Toto je předurčuje k mimořádnému temperamentu. Pokud mají možnost být na větším, volném prostranství, dokáží celý den pobíhat z místa na místo a hledat si potravu, takže je nemusíme ani příliš přikrmovat. Vyhledávají nejen rostlinnou stravu, jako jetel, různé trávy a semena, ale především různý hmyz, žížaly a mlže, kvůli kterým prozkoumají každičký kout a zobáky rozvrtají i měkkou půdu. Pokud pobíhají a shání potravu je na ně opravdu nádherný pohled. Pohybují se v hejnu a změní-li některá směr, ostatní vyrazí za ní. Máte-li na zahradě problém se slimáky, kteří vám ničí úrodu zeleniny, vypusťte tam indické běžce a výpěstky jsou zachráněny. V některých zemích jsou dokonce chováni jako "likvidátoři slimáků". Asi nejlepší by bylo obehnat zeleninové zahrady dalším plotem, aby nám zde běžci sbírali škůdce a přitom neozobávali sladký salát. Kvůli utváření těla vůbec nelétají, takže k oplocení pozemku, kde jsou chováni, stačí jen nízký plůtek. Mnoho chovatelů také ocení, že k jejich chovu není zapotřebí vodní plochy, ale běžci se spokojí jen s malým bazénkem. Já používám hliníkové řeznické lodny, ve kterých se snažím udržovat stále čistou vodu, a myslím, že jsou spokojeni. Pokud jsem jim umožnil přístup do většího bazénku, radostně se k němu rozběhli, ale nakonec v něm udělali jen "pár temp", dvakrát zamávali křídli a už zase někam běželi. Temperament je spojen s plachostí, takže se k nim snažme přibližovat v klidu a příliš je nestresovat, hlavně v menších výbězích.

Indičtí běžci jsou velmi odolní vůči rozmarům počasí a nedělá jim větší problém ani drsnější klima. Nepamatuji se, že by se někdy schovali před jakoukoli nepohodou, naopak v dešti si libují. Také mrazy do asi -10 až -15°C jim příliš nevadí a klidně pobíhají i po sněhu. V těchto mrazivých dnech raději několikrát za den projděte výběhy, protože mokré kachny při odpočinku mohou přimrznout k zemi, nejčastěji ocasními pery. Pokud však očekáváme mrazy ještě větší doporučuji je zavřít do kachníku, přestože se jim to nebude příliš líbit. Tyto kachny jsou kvůli jemné stavbě kostry nohou náchylné právě k nemocem běháků, ať už k různým zánětům kloubů nebo k otlakům. Přímo vražedný je pro ně pohyb v silně zabláceném výběhu v kombinaci s nízkými teplotami kolem nuly. Budou-li se v takovém prostředí pohybovat, zaručuji, že zanedlouho začnou pokulhávat a později zcela zchromnou. Když už se mi něco takového přihodí, zavčas kulhající zvíře přemístím do hluboce vystlané odchovny pro kuřata, které mám umístěné v kotelně, kde je relativně teplo. Pokud onemocnění podchytíme včas, zanedlouho se v teple a na měkkém zotaví.

A jak indické běžce chovám já? Chovné kmeny v počtu 1,2 až 1,4 (někdy zařazuji do kmenů i dva kačery; není mezi nimi žádná rivalita) umisťuji do nevelkých výběhů (asi 5 x 6m) s malými kachníky, které využívají především kachny pro snášení vajec. Od prosince zkrmuji krmnou směs pro plemenné nosnice "ad libitum" a do napájecí vody přidávám vitaminový koncentrát Supervit D a Combinal Selevit, který obsahuje vitamin E - tato kombinace velmi příznivě ovlivňuje oplozenost vajec a líhnivost káčat. Kachny snášejí už od zimy a to velmi časně ráno. Nechceme-li mít násadová vejce silně podchlazená nebo zmrzlá, musíme si v zimních měsících přivstat. Násadová vejce skladuji maximálně 14 dnů, přičemž je každý den překlápím. Líhnu ve stolní líhni BIOS na devadesát vajec podle návodu výrobce s poměrně velkým úspěchem, i když loni jsem odchoval jen velmi málo kachen a to nejen běžců. Dodnes nevím proč, když technologie líhnutí i krmení chovných zvířat bylo stejné jako v letech předchozích. Asi špatný rok. Po 28 dnech se líhnou nádherná, čilá a živá, od malička vzpřímeně pobíhající káčátka, která umisťuji do odchovny.

Přestože literatura uvádí, že indičtí běžci nemají zachovaný pud sezení na vejcích a vodění kachňat, každoročně mi, i když později (květen, červen), minimálně dvě kachny, pokud jim nesbírám vejce, nasednou. Dokonce je občas nechám vejce vysedět. Kachny sice káčata vysedí, ale po jejich vylíhnutí se vrátí k obvyklému způsobu života plného shonu a omladině se příliš nevěnují. Proto i přirozeně vylíhlá kachňata umisťuji do odchovny.

Kachňatům podávám vodu z napáječky pro králíky, aby ji "nevyčvachtala" do odchovny a neprostydla. Do vody jim každodenně přidávám vitaminové přípravky Acidomid pro drůbež a Aqacar pro drůbež, které výrazně přispívají k růstu a vývoji mladé drůbeže. Do čtyř týdnů věku krmím kachňata kompletní směsí pro výkrm kachen VKCH 1 a od čtyř týdnů směsí VKCH 2. Směs zkrmuji "ad libitum" až do třech měsíců věku. Měsíční mláďata se stěhují do odchovny venku, na trávě, a asi za další měsíc do normálního výběhu mezi ostatní mladé kachny. Kachny indické běžce obou pohlaví kroužkuji kroužky velikosti 15 mm, které se mi pro ně zdají být nejoptimálnější, čímž se rozcházím jak se starým Vzorníkem, který předepisoval šestnáctky, tak i s Periodikem pro posuzovatele a německým Vzorníkem, které uvádí kroužky o velikosti 13 mm.

Asi ve dvou měsících věku již můžeme, podobně jako u jiných plemen kachen, rozeznat pohlaví podle hlasového projevu: kachny začínají jasně a čistě "kvákat", zatímco kačeři jakoby chraplavě tišeji krákorají a jejich hlas zní: "Raab raab". Kačírek, jako hlavní pohlavní znak kačera, se objevuje až mnohem později.

Od třech měsíců věku mají moji indičtí běžci již běžnou stravu v podobě směsí obilovin nebo různé míchanice a také mají možnost se proběhnout a něco si nasbírat na zatravněném výběhu, kde si to opravdu užívají. V této době už můžeme začít s výběrem zvířat na výstavy a do dalšího chovu. Kusy s výraznými exteriérovými vadami jistě najdou využití v naší kuchyni. Přestože se indičtí běžci jeví jako hubená zvířata, myslím, že mnohého překvapí jejich plné osvalení. Maso má zvláštní chuť, podobnou masu divoké kachny. Někdo si ho pochvaluje a považuje za delikatesu, jiný odsuzuje, já mám rád maso z každého zvířete, v jakékoliv podobě a raději ve větším množství, takže jsem vždy spokojen. Také vejce, která kachny snáší skoro celý rok, můžeme uvařit a zužitkovat jako přídavek do krmiv.

Asi nemusím připomínat, že na výstavy a do dalšího chovu vybíráme zvířata co nejvíce odpovídající standardu jak v plemenných znacích, tak ve zbarvení, což je pro někoho daleko větší problém než samotný chov. Nesmíme ani zapomínat na jejich kondici a zdravotní stav. Kachnám někdy "teče z očí", což může být způsobeno zánětem, poškozením oka nebo jen tím, že oko dráždí pírko, které do něj jakoby vrůstá. Také velmi často trpí otlaky na nohou - na výstavě jsem už viděl kačera s otlakem jak kopyto, a dalšími neduhy. Před výstavou musíme kachnám umožnit přístup k vodě na koupání a zabránit jim v, jejich tak oblíbeném, vrtání a šťourání se v blátě. Případně můžeme protrhnutím některých pírek i mírně upravit zbarvení. Sám například protrhávám modře zbarveným ojedinělá černá pírka nebo černým bílá, pokud je objevím. Jestliže vybereme skutečně kvalitní zvířata a dobře je připravíme, je úspěch na výstavě zaručen.

Doufám, že mé povídání o kachnách indických běžcích aspoň někoho zaujalo natolik, že se rozhodne pro chov tohoto jedinečného a přesto celkem nenáročného plemene kachen, který mohu vřele doporučit, a rozšíří tak řady chovatelů kachen a vodní drůbeže vůbec, jež jsou v současnosti velmi prořídlé.

Názvy ve světě