Eikenburgská zakrslá slepice

Eikenburgská zakrslá slepice

Gallus gallus f. domestica

Původ a historie

Eikenburgská zakrslá slepice je velmi mladé nizozemské plemeno vyšlechtěné na konci 60. a začátku 70. let 20. století a uznané v Nizozemsku teprve v roce 1977. Jak jeho název napovídá, bylo vyšlechtěno v nizozemském Eindhovenu - městské části Eikenburgu nedaleko Nuenenu, rodiště malíře Van Gogha, panem F. Verhagenem. Zajímavé jistě je, že po nějakou dobu se v Německu, ale i jiných zemích, tradovalo, že název plemene je podle jakéhosi pana Eikenburga, protože se nevědělo o názvu městské části. Tímto plemenem chtěli Nizozemci vyřešit problém s lemovanou kresbou sebritek (ještě si o něm povíme), které chtěli chovat i v jednobarevném zbarvení bez kresby. Proto vyšlechtili plemeno s jednobarevným zbarvením bez kresby, které je jinak k nerozeznání od sebritek. Jediným rozdílem je snad jen poněkud delší ocas, jinak ve všech znacích sebritkám odpovídá.

Eikenburgské zakrslé slepice byly vyšlechtěny ze stříbrných černě lemovaných sebritek. Z počátku byly vyšlechtěny pouze ve zbarvení bílém a černém. Poté byly opět zregenerovány stříbrnou sebritkou a poté se začala objevovat zvířata všech různých barev a kombinací bílé a černé. Kvůli prvotnímu bílému zbarvení chtěla nizozemská standardní komise plemeno uznat pod názvem světlá městská slepice. Hrozný název. Jeho šlechtiteli se tedy z počátku v chovu objevovala zvířata černá, bílá, s černou hlavou, lemovaná nebo černoocasá, která byla největším problémem a do dalšího chovu se vůbec nehodila. Šlechtění bylo poměrně náročné, ale trpělivý šlechtitel to dokázal. Prý i jedna populace kohoutů byla neplodná a znovuzrození chovu probíhalo ze sedmi kuřat. Dokonce se uvažovalo o ještě jednom plemeni nazvaném brabantská černohlavá slepice, které mělo být v podstatě bílou černohlavou sebritkou. K realizaci tohoto záměru však již nedošlo, i když se o něj jeho otec pokoušel ještě dalších více jak 10 let.

Roku 1992 byla eikenburgská zakrslá slepice uznána i evropskou komisí a zařazena do evropského standardu. Ve stejném roce se představila světu na Evropské výstavě v nizozemském Zuidlarenu.

A kde že je ten problém s kresbou sebritek? Jedním z hlavních plemenných znaků sebritek je právě jejich lemovaná kresba. Ani potomci sira Johna Sebrighta, který byl velkým šlechtitelem různých druhů zvířat a sebritky vyšlechtil, nesouhlasili s tím, aby se sebritky chovaly ve zbarveních bez kresby a tím pádem s tím nesouhlasily ani standardní komise. Anglický klub chovatelů sebritek dokonce dodnes nechce povolit žádné jiné barevné rázy kromě těch běžných. Dokonce v Británii nepovolil ani modré s lemy a i jiné, přestože lemovaná zbarvení, i když jsou tato již chována na kontinentu, např. citronové černě lemované. Spory o uznání jednobarevných sebritek se vedli už dlouho předtím v celé Evropě a nikdy nebyly jednobarevné sebritky uznány. Problém se dal vyřešit jediným šalamounským způsobem. Vyšlechtěním jakoby zcela nového plemene s jiným standardem, které bude tím pádem mít i odlišný název. A stejným způsobem to provedli i naši Zábranovi, kteří se zabývají šlechtěním různých barevných rázů sebritek, a na jednobarevná zvířata použili název již uznaného plemene - eikenburgské zakrslé slepice.

Stejný nápad měli i chovatelé v jiných zemích, např. ve Finsku nebo nizozemští kolonizátoři v Jihoafrické republice, takže i zde se chovají sebritky bez kresby. Jinak jde zatím o velmi vzácné plemeno a nevzpomínám si, že bych se s ním setkal v některé ze sousedních zemí. Takže se zřejmě chovají jen v Nizozemsku, Belgii, zřejmě i Francii, možná v Německu, výše jmenovaných zemích a Zábranovi je vyšlechtili i u nás.

Plemenné znaky

Eikenburgská zakrslá slepice je v podstatě jednobarevná sebritka bez kresby, přesto se však pojďme na jejich plemenné znaky podívat.

Jde tedy o slepice zakrslého typu, velmi malého tělesného rámce s poměrně krátkým, zavalitým, dokonale zakulaceným zvednutě nesečným trupem, s výše neseným vějířovitým ocasem a spuštěnými křídly. Hlavním specifickým plemenným znakem je pohlavní uniformita opeření. Veškeré opeření kohoutů i slepic je shodné, tvrdé, přilehlé, mandlového tvaru - kohouti tedy mají slepičí opeření. Hmotnost kohoutů se pohybuje kolem 0,6 kg a u slepic kolem 0,5 kg. U mladých zvířat je ještě o něco nižší. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 11 mm a slepice kroužky o velikosti 9 mm.

Jejich hlava je malá, široká, zakulacená, spojením špičky zobáku, hřebene a laloků vznikne kruh; zobák je krátký, jen mírně zahnutý, modře břidlicový až světle rohový podle barvy opeření; hřeben je růžicový, středně velký, jemně perlený, vepředu širší, zužující se v rovný, středně dlouhý trn, který pokračuje v linii týlu, aniž by se ho dotýkal; obličej je jasně červený, hladký, jen mírně opeřený, ušnice středně velké až menší, červené, mírně svraštělé, laloky středně dlouhé, pěkně zakulacené, hladké a jemné tkáně a oči poměrně velké, živé, jakoby vystupující, hnědooranžové až oranžové podle zbarvení opeření. Jejich trup je malý, zavalitý, poměrně krátký, široký, dobře zakulacený, vysoko nesený; záda jsou velmi krátká, úměrně široká, dozadu spadající a plynule přecházející do výše neseného ocasu; společně s krkem a ocasem tvoří horní linii ve tvaru pootevřeného písmene U, opeření sedla je krátké, zakulacené, prsa jsou vysoko nesená, plná, výrazně vpřed vyklenutá, velmi dobře zaoblená, břicho méně vyvinuté, při pohledu z boku zakryté křídly. Krk je kratší, nazad esovitě prohnutý, v dolní části široký a plynule navazující na trup, pera krčního závěsu jsou zaoblená; křídla jsou spuštěná, letky mírně rozevřené, ruční letky zakrývají holeně, ale nedotýkají se země. Ocas je delší, vějířovitý, tvořený jen rejdováky, nasazený pod úhlem asi 60 - 70°, plynule vycházející z linie sedla; krycí peří je zaoblené, nemá tvar srpů, ale charakter slepičího opeření, u starších kohoutů je ocas zpravidla kratší než u mladých přičemž mírné zahnutí posledního ocasního pera není vadou u mladých kohoutů. Postoj je nižší až středně vysoký, holeně silné, kratší, vystupující, ale z boku kryté spuštěnými křídly a běháky středně dlouhé, jemné, hladké, modrošedé. Opeření je tvrdší struktury, nepříliš široké, na všech partiích těla na konci dobře zakulacené, mandlového tvaru.

Slepice je ve všech plemenných znacích, včetně opeření shodná s kohoutem. Je celkově menší, jemnější, křídla může mít o trochu výše nesená, hřeben menší, ušnice často více probělené, zašedlé nebo promodralé.

Velkými vadami v plemenných znacích jsou velký rámec, chybějící znaky zakrslých plemen, kohoutí opeření, velká nebo hrubá hlava, dlouhý nebo výrazně zahnutý zobák; listový, velký, hrubý, hrubě perlený, užší a výrazně protažený hřeben a k týlu přilehlý trn; hrubé nebo převážně bílé ušnice; dlouhé, kornoutovité, nesouměrné laloky, malé zapadlé oči; velký, hrubý, dlouhý, nízko nesený, hranatý nebo úzký trup; dlouhá, vodorovná nebo úzká záda, zlom v přechodu v ocas či sedlový závěs z dlouhých špičatých per. Nízko nesená nebo plochá prsa; dlouhý, rovný krk nebo zašpičatělé opeření závěsu, vysoko nesená, přilehlá křídla nebo zcela sevřené letky; krátký, sevřený nebo nízko nesený ocas, vyvinuté srpy u kohoutů; velmi vysoký nebo velmi nízký postoj, slabé nebo velmi výrazné holeně a hrubé běháky a konečně měkké, kdekoliv zašpičatělé nebo velmi úzké opeření.

Zbarvení

Přestože se dále šlechtí v různých barevných rázech, evropský standard u nich zatím povoluje zbarvení bílé, černé, žluté, šedé a modré.

Vlastnosti a chov

Eikenburgské zakrslé slepice jsou tedy původním zakrslým atraktivním, energickým, vitálním a odvážným sportovním plemenem s živým temperamentem. Jsou velmi elegantní, ladných pohybů, takže i při pohybu působí velmi esteticky. Jejich snáška je asi 100 vajec s bílou až tmavě krémovou skořápkou, i když některé prameny uvádějí snášku o něco menší, kolem 70 vajec. Minimální hmotnost násadových vajec je 30 g. Slepice jsou špatné kvočny, je lepší kuřata líhnout pod jinou kvočnou nebo v líhni. Mezi slepicemi se však najdou i spolehlivé kvočny. Někdy u nich bývá z různých důvodů nižší oplozenost vajec. Zajímavé je, že kohoutci jsou pohlavně aktivnější až za teplejšího počasí.

Spokojí se pouze s poměrně malým prostorem, i když samozřejmě ocení i zatravněný výběh, ve kterém se mohou proběhnout. Samozřejmě jejich kurník, i když malý musí být suchý, čistý a bez průvanu. Ale to snad není třeba připomínat.

Nemají ani žádné speciální nároky na stravu, která musí být vyvážená stejně jako u jiných plemen kura. Přestože díky svému zakulacenému trupu působí poněkud robustně, není se třeba u kvalitních zvířat bát toho, že bychom nedosáhli plných prsou, pokud nebudeme slepičky vyloženě trápit hlady.

Díky jejich temperamentu a malé velikosti jsou velmi dobrými letci a asi nejvhodnější bude je chovat ve voliérách. Zato jsou vhodným plemenem i pro děti, protože jde o miniaturní, ne agresivní plemeno a přestože aktivní, často velmi důvěrné, dalo by se říci až hravé a dokonce se dají i částečně ochočit a pak se nechají i pohladit. Vzájemně jsou velmi tolerantní a nevznikají mezi nimi spory.

Kdo chce tedy chovat atraktivní, miniaturní, líbivé, nenáročné plemeno, se kterým si užije spoustu zábavy a nemá rád lemovanou kresbu sebritek nebo má pocit, že je tato kresba plemenářsky poněkud náročná, což je někdy pravda, nechť se pustí do chovu eikenburgských zakrslých slepic a určitě nebude zklamán.

Mohlo by vás také zajímat

Annabergská kadeřavá slepice,  Augsburská slepice,  Bergská slepice,  Cemanská slepice,  Fríská slepice,  Kastilská slepice,  Kuska - bezocasá slepice,  Německá krahujcovitá slepice,  Norská hnědožlutá slepice,  Penedesenská slepice