Bojovnice staroanglická

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice staroanglická

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice staroanglické jsou zřejmě nejstarším evropským plemenem, u něhož bylo v průběhu několika století vyšlechtěno mnoho barevných rázů, několik různých variant a později i dva odlišné typy a jejich zdrobnělé formy. Staly se výchozím plemenem pro mnoho dalších evropských bojovných plemen a stály díky své zmasilosti u zrodu mnoha plemen s kombinovanou užitkovostí. Přestože se dnes jejich chovu věnuje jen omezený počet chovatelů, určitě si zaslouží naši pozornost nejen díky svému nezměrnému historickému významu, ale i díky svým vlastnostem. Mohu vám říci, že každého, ač to byl třeba chovatel zcela odlišné skupiny plemen kura, kdo je u mě uviděl, okamžitě zaujaly.

Něco z historie bojovnic staroanglických

Bojovnice staroanglické jsou zřejmě nejstarším evropským plemenem, jehož vnější znaky se ustálili již před tisícem let. Do Anglie se jejich předkové dostali z Persie, Kartága, Fénicie, Řecka a Říma v době před naším letopočtem. Všechny sociální vrstvy Angličanů si okamžitě velmi oblíbily kohoutí zápasy a začaly se věnovat jejich nekonečnému a pečlivému prošlechťování, takže plemeno se ustálilo již velmi brzy. Plemenitba se dostala až na úroveň šlechtění třeba anglického plnokrevného koně. Tradice kohoutích zápasů na britských ostrovech ve velké míře přetrvala až do jejich zákazu v polovině 19. století. Už po napadení Anglie Římany psal Julius Caesar ve svých pamětech, že Angličané chovají kohouty ne pro maso, ale pro potěchu a pro kohoutí zápasy. První zmínku o kohoutích zápasech z relativně moderní doby můžeme najít v biografii o Thomasu Beckettovi, arcibiskupovi a kancléři Jindřicha II. (1133 - 1189). V té William Fritz-Stephen popisuje pořádání kohoutích zápasů studenty ve starém univerzitním městě Canterbury. Ty zde pořádali šlechtičtí synkové až do poloviny 19. století.

Váženými představiteli tohoto anglického národního sportu byli nejen statkáři, ale i smírčí soudci nebo venkovští pastoři. Mnohdy se stalo, že nedělní bohoslužba byla ukončena dříve, aby se celá mužská část církevní obce, včetně pastora a kostelníka, mohla zúčastnit kohoutích zápasů v některé ze stodol statků. Téměř na každém anglickém dvoře či dvorku jsme mohli od 16. století najít bojovné slepice vzhledem téměř odpovídající dnešním bojovnicím staroanglickým. Již ve středověku bylo vyšlechtěno mnoho barevných rázů těchto bojovnic. Velmi známé je třeba povídání Benátčana Giacoma Casanovy, který se roku 1760 dostal na pozvání lorda Pembroka do Anglie. Zde na rozlehlých statcích zámožného lorda asi 50 km od Londýna mohl tento milovník žen, koní, kohoutích zápasů a jiných zábav obdivovat nevídané kohouty, které měl lord přivázané na řetězech, aby neublížili ostatním kohoutům v okolí. Roku 1814 vychází v Británii první skutečné standardy staroanglických bojovnic. Bojující kohouty podobné staroanglickým bojovnicím můžeme najít už na starých římských mincích. Národním sportem byly kohoutí zápasy za vlády Jindřicha VIII. a zajímavostí jistě je, že se jich účastnili i vysoce postavené a známé osobnosti. Král Jindřich VIII. (1509 - 1547) byl známý tím, že ve Westminsteru a Whitehallu nechal vystavět paláce charakteru divadla, na jejichž jevištích se pořádaly právě kohoutí zápasy. K tomuto účelu byla dokonce používaná i některá divadla, např. Drury Lane.

Zvláště za vlády Stuartovců se kohoutím zápasům dařilo. Ve starých knihách objednávek tohoto šlechtického rodu můžeme najít poznámky o odchovu a krmení kohoutů pro turnaje k rozptýlení Jeho majestátu. Za vlády Jakuba II. (1566 - 1625) se obvykle kohoutí zápasy pro vyšší vrstvy pořádali v divadlech. Roku 1680 vyšlo druhé vydání spisu „The Complete Gamestar", zabývajícího se chovem a chovateli bojovných kohoutů. Téměř každý anglický šlechtický rod vlastnil až do konce 19. století vlastní bojovné kohouty. Některé bohaté rody jich mívali i 3000 kusů. Kohouti každého rodu měli své charakteristické zbarvení, čímž se snadno odlišili, a právě proto byly už před staletími vyšlechtěny v mnoha barevných rázech. Kohouti určení k bojům procházeli náročným tréninkem a kvůli zápasům byly prošlechťovány i další plemenné znaky. Mám to štěstí, že jsem majitelem několika velmi starých anglických knih o kohoutích zápasech, ve kterých je podrobně popsána plemenitba, chov a příprava zvířat na kohoutí zápasy. Bojovnicím staroanglickým se ještě do nedávna kupírovaly hřebeny a laloky, před zápasy se jim podle přesně určených pravidel zastřihávaly ocasy a letky nebo prováděly další úpravy. S tím vás však nebudu zdržovat. Bojovnice staroanglické se slepičím opeřením, o kterých si také povíme, byly vyšlechtěny ne na okrasu, jak by si mnohý myslel, ale kvůli tomu, že slepičí ocas má menší odpor vzduchu při ataku než ocas kohoutí. Vidíte, co vše vedlo lidi k šlechtění nových plemen.

Staroanglické bojovnice se samozřejmě dostaly i do všech Anglických kolonií a staly se výchozím plemenem mnoha dalších podobných bojovných plemen po celém světě, např. bojovnic amerických, australských, ale i plemen vycházejících z bojovnic španělských nebo francouzských. Byly použity i při šlechtění dalších evropských plemen.

Bojovnice staroanglické mají velmi kvalitní maso s krátkými vlákny a díky mohutnému osvalení a poměrně jemným kostem i velkou jatečnou výtěžnost. Proto byly kříženy s jinými plemeny kvůli zvýšení jatečné výtěžnosti.

Se zákazem kohoutích zápasů v polovině 19. století výrazně klesla do té doby vysoká cena staroanglických bojovnic a začíná ubývat i jejich chovatelů, i když se potají v lesích ještě zápasy konají. Koncem 19. století to vypadá, že starobylé plemeno úplně zanikne a chová ho jen pár nadšenců. Britové šlechtí nové výstavní plemeno - bojovnice novoanglické a na své kulturní dědictví jakoby zapomněli nebo je částečně mění, takže vznikají různé typy staroanglických bojovnic. Britský klub staroanglických bojovnic se roku 1930 rozdělil na dva tábory a oficiálně vznikly dva typy staroanglických bojovnic. Původní, bojovný, plně opeřený lehký typ se zvednutě neseným trupem nazýváme typem oxfordským, podle univerzitního města. Ten se dnes chová pouze ve Velké Británii, i když z něj vychází mnoho plemen. Tento, původně bojovný typ se okamžitě chová i v mnoha barevných rázech. Druhý, výstavní, těžší a mohutnější typ s vodorovnými zády, tvrdým opeřením bez podsady se nazývá typem carlisleským, podle severoanglického města Carlisle. A právě tento typ jsme převzali do našeho vzorníku, podobně jako celá Evropa, i my. Tento typ se původně choval jen v omezeném počtu barevných rázů, kterých však dodnes velké množství přibylo.

Více zvířat než ve Velké Británii se po válce zachovalo na území dalších evropských států. Jejich chov se stává znovu populární až posledních 40 letech, samozřejmě pro účely výstavní. Bohužel ani v současnosti nejsou tyto nádherné bojovnice příliš rozšířené a setkáváme se s nimi i na velkých výstavách v zahraničí jen ve velmi malých počtech, což je velká škoda.

Popisy bojovnic staroanglických

Bojovnice staroanglické se dnes tedy chovají ve dvou odlišných typech, v tzv. oxfordském typu a carlisleském typu, který převzala celá Evropa.

Bojovnice staroanglické carlisleského typu jsou spíše výstavním plemenem bojovného typu, živého temperamentu, vyzývavého vzhledu, pyšného výrazu, jakoby stále připraveny k boji, s některými znaky lehkých plemen a snáškou i přes 120 vajec za rok. Jejich hlava je silná, malá, krátká, kyjovitého tvaru s menším, jemným listovým hřebenem, který se ještě donedávna kupíroval, silným, mírně zahnutým zobákem, velmi malými ušnicemi, malými zakulacenými laloky a velkýma, živýma očima zbarvenýma v závislosti na barvě peří. Trup je středně velký, středně dlouhý, velmi silně osvalený, dobře zaoblený, směrem dozadu se zužující a jen málo zvednutě nesený s plochými, krátkými a v ramenou širokými, rovnými zády a výrazně osvalenou, výše nesenou, vpřed vyklenutou a kompaktní hrudí. Břicho nevýrazné, kompaktní. Krk je středně dlouhý, silnější, mírně nazad prohnutý se závěsem až na ramena. Křídla jsou velká a široká se širokými na koncích pěkně zakulacenými letkami, přilehlá k trupu. Ocas poměrně velký, nasazený pod úhlem asi 60°, mírně rozevřený s bohatými, širokými a silně zahnutými srpy. Postoj je široký, středně vysoký. Holeně silně osvalené, dobře viditelné a běháky středně dlouhé, jemných kostí s výraznými ostruhami zbarvené podle opeření. Opeření je velmi tvrdé, lesklé se skromnou podsadou.

Slepice je v hlavních plemenných znacích shodná s kohoutem až na rozdíly podmíněné pohlavím. Je menší s malým vzpřímeným hřebenem a mírně rozevřeným ocasem neseným poněkud níže než u kohouta. Hmotnost je kolem 3 kg u kohouta a 2,5 kg u slepice.

Chovají se i ve variantě s malou chocholkou tvořenou malými pery za hřebenem a dokonce i jako varianta s jednoduchým podbradním vousem, kterou jsem však dosud neviděl. Obě varianty lze kombinovat, takže se mohou vyskytovat i jako varianta s vousem a chocholkou.

Velkými vadami jsou chybějící bojovný výraz, malá zmasilost, úzký trup, zvednutě nesený trup, plochá prsa, dlouhá hlava, vysoký nebo úzký postoj, krátký nebo nízko nesený ocas bez pěkně zakulacených srpů. Kohouti se kroužkují kroužky o velikosti 20 mm a slepice 18 mm.

Bojovnice staroanglické oxfordského typu najdeme dnes pouze na území Velké Británie. Proto jsem k jejich popisu použil britský standard z roku 2008. Opět jde o plemeno lehkého typu, pyšného, bojovného až vzdorovitého výrazu, hbitých a rychlých pohybů, vždy připravené k útoku. Celkový bojovný výraz je ještě větší než u carlisleského typu. Hlava je malá, kulatá s mohutným, silným, zahnutým zobákem podobná hlavě dravců. Oči jsou velké, živé až ohnivé, zbarvené podle opeření. Hřeben je malý, listový, ušnice malé, červené a laloky velmi malé. Trup je poměrně krátký, nepříliš hluboký, zvednutě nesený pod úhlem asi 45°, směrem k ocasu se zužující. Prsa jsou široká, plná, silně osvalená, vypjatá. Břicho malé, nevýrazné. Krk je mírně nazad prohnutý, silný se závěsem až na ramena. Křídla velká, silná a poměrně dlouhá, nesená v linii trupu se širokými letkami. Britové dokonce uvádějí, že křídla kryjí holeně. Ocas je bohatý, velmi vysoko nesený, s dlouhými zahnutými a širokými srpy. Holeně jsou silně osvalené, vystupující z opeření, ale kryté křídly. Běháky silné s dobře vyvinutými ostruhami. Postoj nepříliš široký se zlomem v patním kloubu. Opeření je tvrdé, hladké, pružné, lesklé s jen malým podílem prachového peří.

Slepice je v hlavních plemenných znacích shodná s kohoutem až na rozdíly podmíněné pohlavím. Často mívá široce vějířovitě rozevřený ocas níže nesený než u kohouta. Hmotnost Britové udávají velmi variabilní mezi 1,8 a 2,5 kg u kohouta a 0,9 - 1,35 kg u slepice.

Velkými vadami jsou slabá zmasilost, dlouhá hlava, nízko nesený trup, vysoký nebo široký postoj a nízko nesený ocas.

Také tento typ bojovnic staroanglických se chová ve variantě s chocholkou nebo jednoduchým vousem.

Bojovnice staroanglické obou typů se chovají a jsou uznány v nepřeberném množství barevných rázů (každý asi ve třiceti) a myslím, že nemá cenu si je jednotlivě popisovat. Důležitý je pro nás jejich vztah k posuzování. Protože bojovnice staroanglické oxfordského typu jsou typickým bojovným plemenem, je u nich zbarvení druhořadého významu. Naopak carlisleský typ je ryze výstavním plemenem se zcela prošlechtěným zbarvením, a proto jsme na něj při posuzování stejně přísní jako u běžných plemen.

Zdrobnělé bojovnice staroanglické

Se zákazem kohoutích zápasů se šlechtění bojovných plemen ubíralo sportovním směrem a také se začalo s jejich zmenšováním a šlechtěním zdrobnělých plemen. Jako první byly na severu Anglie vyšlechtěny W. F. Entwislem zdrobnělé bojovnice novoanglické. Z těch byli s pomocí velké staroanglické bojovnice vyšlechtěni předchůdci zdrobnělých bojovnic staroanglických, tzv. Pit Game. Kohout Pit Game nesměl vážit víc jak 2,25 kg, ale spíš vážil méně. Než byla ve 20. letech 20. století představena zdrobnělá staroanglická bojovnice veřejnosti, existovala již v mnoha barevných rázech, dokonce jako varianta s vousem nebo s malou chocholkou. Každý barevný ráz i varianta se však poněkud lišily typem. Roku 1893 předvedl anglický šlechtitel H. Yardley z Birminghamu na jedné z výstav v Porýní první zdrobnělé staroanglické bojovnice, které však zatím vůbec neodpovídaly těm dnešním. Roku 1903 se představilo prvních 14 zvířat podobných dnešním, ale skutečné zdrobnělé staroanglické bojovnice se v dnešní podobě, v několika zbarveních a i jako varianta s vousem nebo chocholkou předvedly až ve 20. letech 20. století. Každý barevný ráz i varianta se však od sebe poněkud lišily typem, takže na úplné prošlechtění si musely zdrobnělé bojovnice staroanglické ještě chvíli počkat.

Dnes také po celém světě existuje několik nepatrně odlišných typů zdrobnělé formy bojovnic staroanglických (způsobeno spíš rozdílným výkladem standardů), ale pro Angličany, ale i celou Evropu je výchozím typem typ carlisleský. Poslední linie zdrobnělých bojovnic staroanglických vznikaly poměrně nedávno ze svých velkých protějšků carlisleského typu a venkovských liliputek.

Zdrobnělá forma bojovnic staroanglických má ještě zmasilejší trup než její velký protějšek, jinak jí odpovídá ve všech znacích. Křídla jsou přitažená k tělu a celé zvíře dělá dojem jednoho kompaktního kusu. Hmotnost je kolem 800 g u kohouta a 700g u slepice. Britové uvádějí hmotnosti ještě o 150 g nižší u obou pohlaví. Na první pohled mají dělat dojem jakési kuličky a pokud ji vezmete do ruky, mají se jevit, jako by jste drželi tenisový míč. Chovají se také v mnoha barevných rázech a i jako varianta s chocholkou nebo s vousem a dokonce i s licousy. Kohoutci se kroužkují kroužky o velikosti 13 mm a slepice 11 mm. Zvířata přestože malá, jsou hrdá, živá, smělá, nebojácná a vyzývavá. Kohoutek je vždy připraven hájit si své slepice.

Bojovnice anglické se slepičím opeřením

Bojovnice anglické se slepičím opeřením jsou variantou staroanglických bojovnic, která se od nich liší pouze větší velikostí, hmotností a především slepičím opeřením kohoutů. S největší pravděpodobností byly k jejich šlechtění využity cejlonské bojovnice kikili. Chovaly se již v první polovině 19. století v anglických hrabstvích Devon a Cornwall. Jedním z jejich hlavních šlechtitelů byl i legendární chovatel bojovných plemen John Harris. Pár jeho zvířat získal roku 1872 na přehlídce v Liskeardu mimořádnou cenu. Tito jedinci se dochovali i jako vynikající akvarel od malíře von Ludlowa. V německém Berlíně je v divokém zbarvení z pověření Hugo du Roie maluje roku 1881 známý malíř zvířat G. Mützel.

Tato varianta anglických bojovnic se na světě chová jen velmi zřídka. Údajně se zachovaly v jižní Africe a to nejen v civilizaci, ale i v buši poblíž pastvišť hovězího dobytka. Nic jiného jsem o nich nezjistil.

Bojovnice bezocasé a zdrobnělé bojovnice bezocasé

Původ této varianty bojovnic staroanglických je stále zahalen tajemstvím. Angličané však tvrdí, že tyto bojovnice vznikly na Irských ostrovech nebo za výrazného přispění irských bojovných plemen a se staroanglickými bojovnicemi nemají nic společného, ač se jim tak velmi podobají a jiné prameny uvádí, že byly vyšlechtěny z bojovnic staroanglických na kohoutí zápasy, aby se soupeř neměl o co zachytit. Kde je pravda nikdo neví, ale zřejmě někde mezi tím, protože bojovnice irské samozřejmě pocházejí z bojovnic staroanglických. Pojďme se však podívat na fakta. V návaznosti na jednu z legend byla asi od 16. století a je dodnes symbolem ostrova Man (ostrov mezi Skotskem, Irskem a Anglii, který je britským korunním závislým územím) bezocasá kočka plemene manx. Obyvatelstvo ostrova však chtělo svůj symbol bezocasosti ještě umocnit, a proto vyšlechtilo také bezocasou slepici. Šlo však spíše o komerční záležitost, protože od 19. století s rozvojem paroplavby a turistického ruchu na ostrov začali proudit davy senzacechtivých turistů, především z okolí Liverpoolu, kteří očekávali, že uvidí kočku manx. Když se jim však dostalo i další podívané ve formě bezocasých slepic, peníze se ostrovanům jen hrnuly. Co by turisté nedali, aby tu nevídanost viděli. Roku 1890 byl ustanoven jejich poněkud nepřesný standard na ostrově Man. Roku 1898 už jsou popsány i na nedalekém skotském ostrově Arran. Původní plemeno však bylo něco mezi ardenskými bezocasými slepicemi a španělskými bojovnicemi či bojovnicemi staroanglickými carlisleského typu. Původní typ zřejmě zanikl někdy ve druhém desetiletí 20. století, ale tu a tam se na výstavách objevovaly bezocasé varianty bojovnic novo- a staroanglických obou typů. Z těchto zvířat pak někdy koncem 20. století zřejmě vznikly právě dnešní bojovnice bezocasé a proto jsou také uznány jako samostatné plemeno a ne jako varianta bojovnic staroanglických. Britský standard zase uvádí, že vznikly mutací bojovnic staroanglických. Zajímavé je, že v anglických vzornících se od roku 1982 objevují jen ve zdrobnělé formě. Velká forma je zařazena až v roce 1997. Jejich chovem se zabývají pouze členové „Rare Breed Society" (Společnost chovatelů málo chované drůbeže), na výstavách se objevují zřídka ve velké formě a o něco častěji ve zdrobnělé.

Anglický standard tohoto plemene je poněkud chudý na detaily, ale přesto se na něj pojďme podívat. Jde o bojovné plemeno odhodlaného výrazu. Jeho hlava je malá, kulatá, zobák poměrně velký, oči velké, hřeben malý jednoduchý listový s jemnými zuby, ušnice malé, laloky také malé. Trup je poměrně krátký nesený pod úhlem asi 45° široký v ramenou s prudce spadajícími zády. Prsa jsou plná, široká, vyklenutá. Křídla velká, dlouhá a mohou přesahovat i trup. Ocas chybí a celá zadní partie je zakryta peřím sedlového závěsu. Krk je silný, prohnutý se závěsem až na ramena. Holeně jsou dobře osvalené, vystupující a běháky silné. Postoj nepříliš široký. Opeření je tvrdé, pevně přilehlé.

Slepice je v hlavních plemenných znacích shodná s kohoutem až na rozdíly podmíněné pohlavím. Hmotnost se pohybuje mezi 2,25 a 2,7 kg u kohouta a 1,8 a 2,25 u slepice.

Zdrobnělá forma plemene má zcela v plemenných znacích odpovídat velké formě, přičemž hmotnost u kohouta je 620 - 740 g a u slepice 510 - 620 g.

Zajímavostí je, že se tomuto plemeni nikdy nekupíroval jeho listový hřeben, podobně jako u ostatních bojovnic s tímto typem hřebene.

Zbarvení opeření je sekundárního významu a je přijatelné jakékoliv zbarvení, které se dá rozpoznat.

S tímto plemenem, přestože je evropské, se asi s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme, a nikdy si ani v zemi původu nezíská takovou oblibu jako bojovnice staroanglické. To bychom spíše mohli vidět mnohem populárnější bezocasé varianty bojovnic španělských nebo cejlonských bojovnic kikili.

Vlastnosti a chov

V této části budu hovořit o bojovnicích staroanglických, se kterými mám určité zkušenosti a ne o pro nás nevýznamných bojovnicích anglických a bezocasých. V bojovnicích staroanglických se díky jejich lehkému typu částečně snoubí jak kladné, tak i záporné vlastnosti typických bojovných a lehkých plemen kura. Z vlastností bojovnic staroanglických velké formy je nejvýraznější jejich kurážný a nezkrotný duch. Kohouti si hájí své teritorium a nikomu nedovolí, aby je narušil. Ve svém chovu je mívám přes zimu i s jinými kohouty, ale vždy si vybojují nejvyšší příčku žebříčku hierarchie. Pokud svého soka nepokoří, nehodlají se vzdát. Nezaleknou se ani většího protivníka včetně člověka. Můj starý kohout byl náčelníkem dvora až do té doby, než jsem mu „vysvětlil", že pánem jsem tu já. Proto bych toto plemeno nedoporučoval chovatelům, u nichž by se mohlo dostat do kontaktu s malými dětmi. Podobné riziko však hrozí i u jiných běžných plemen. Pro výstavní účely se doporučuje chovat kohouty od šesti měsíců odděleně. Mám však vyzkoušené, že pokud jsou spolu od raného mládí, nebývá problém. Kohoutci si vybudují žebříček hierarchie již při „dětských hrách". Bojovného ducha mají částečně i slepice, především v souvislosti s mateřstvím. Slepice jsou výborné matky. Hlídají si dokonce své hnízdo, takže je při jejich chovu vhodné mít pro každou dospělou slepici vlastní hnízdo, aby nedocházelo k šarvátkám. Zanedbatelná není ani snáška, která se uvádí kolem 80 vajec s bílou až smetanovou skořápkou za rok (Němci 120), ale měl jsem i slepici, která skutečně nanesla přes 120 vajec. Snáška na podzim zcela ustává a znova začíná až někdy koncem zimy, podle počasí. Velkou výhodou je velmi dobrá oplozenou vajec, právě díky lehkému typu, a při kvalitní stravě pak následná vysoká líhnivost. Dalo by se říci: „Co vejce, to kuře". Dokonce lze sestavovat chovné kmeny podle pravidel používaných u lehkých plemen a věřte, že si kohoutek se všemi slepičkami poradí. Minimální hmotnost násadových vajec by měla být min. 50 g.

Bojovnice staroanglické jsou výbornými atlety. Hbité a bleskurychlé. Také jsou dobrými letci i přes své mohutné tělo. Klidně hřadují 2 - 4 metry vysoko a je velmi těžké je za světla chytit. To platí zejména u mladších zvířat, která dosud nejsou tak těžká. Pokud si však zvyknou na svůj domov, nemají vůbec snahu přelétávat přes plot a obveselovat sousedy.

Tomu by mělo odpovídat i chovatelské zařízení - kurník, ve kterém by měly být hřady výše umístěné. Když už mluvím o kurníku, vězte, že jde o plemeno poměrně odolné vůči rozmarům počasí s ohledem na listový hřeben. Znamená to, že jim nevadí zima, ale musíme dbát, aby jim neomrzl hřeben nebo laloky podobně jako u jiných plemen s listovým hřebenem. Já jim tyto ozdoby za velkých mrazů mažu sádlem nebo krémem na ruce (Indulonou). Jinak samozřejmě platí obecná pravidla - hygiena, absence průvanu a cizopasníků atp.

Bojovnice staroanglické jsou sice dobrými pícníky, shánčivými slepičkami, ale poměrně rychlý nárůst mohutné svaloviny samozřejmě není možný bez přísunu stravy bohaté na bílkoviny. Osobně je od malička krmím kompletní krmnou směsí pro výkrm brojlerů, ze které plynule koncem léta nebo na podzim přejdu na běžné krmení. Později, asi v polovině prosince začnu chovným zvířatům zkrmovat kompletní směs pro plemenné nosnice, která je základním předpokladem pro dobrou oplozenou a následnou líhnivost vajec. Také v tomto období přidávám vitaminový přípravek Hydrovit E + Se, který dotuje organismu vitamin E, tolik potřebný právě pro dobrou funkci reprodukčních orgánů.

Z předchozího tedy vidíte, že chov bojovnic staroanglických není nijak náročný, prostě jen potřebují kvalitnější krmení. Poradí si s nimi i úplný začátečník.

Bojovnice staroanglické mají velmi kvalitní maso s krátkými vlákny. Díky mohutnému osvalení a poměrně jemným kostem i velkou jatečnou výtěžnost. Mimo nich chovám i obrovité bojovnice indické. Pokud budu u těchto plemen srovnávat podíl svaloviny vůči odpadu (kostem, vnitřnostem atp.) za stejné období růstu, resp. výkrmu, bojovnice staroanglické jsou jasnými vítězi až o 20%, přestože na první pohled se to tak nejeví.

Také zdrobnělá forma tohoto plemene má podobné nároky jako jejich velké protějšky. Jejich snáška je o něco menší než u velké formy a pohybuje se do 90 vajec s krémovou skořápkou za rok. Hmotnost násadových vajec by měla být min. 30 g. Kdo chce chovat bojovnice staroanglické na malém prostoru nebo má strach z jejich bojovné nátury, musí zvolit jejich zdrobnělou formu. Zdrobnělé bojovnice staroanglické přestože jsou také hrdé, nebojácné a vyzývavé se mohou stát i mazlíky. Když si na svého chovatele zvyknou, stanou se z nich přítulná zvířátka, která se dají i částečně ochočit.

Na závěr bych se ještě zmínil o jedné z vlastností obou forem. V poslední době se staly oblíbené po celé Evropě a i u nás, závody v kokrhání kohoutů. Jde o to, který ze závodníků v určitém časovém limitu nejvícekrát zakokrhá. Český oficiální rekord drží právě můj kohout bojovnice staroanglické. Doma, v přirozeném prostředí a bez tréninku, jsem mu počet kokrhání počítal a dokázal zakokrhat dokonce 12 krát za minutu, tzn. každých 5 sekund. Tato jejich vlastnost by mohla být poněkud stresující pro déle spící sousedy, či partnery.

Bojovnice staroanglické tedy mohu doporučit každému chovateli, který chce chovat zajímavé, přesto nenáročné plemeno kura a inklinuje ke klasickým lehčím typům s listovým hřebenem. Odměnou mu bude prokokrhaný dvorek (správný kohout přeci má kokrhat), pěkná podívaná na elegantní plemeno a ze zbylých kohoutů i mrazák plný výtečného masa.

Názvy ve světě