Bojovnice indická (zdrobnělá) - Cornish

Gallus gallus f. domestica

Bojovnice indická (zdrobnělá) - Cornish

Gallus gallus f. domestica

Historie

Koncem 18. století byly anglickými obchodníky přivezeni z Asie do Evropy bojovní kurové určení pro kohoutí zápasy, které byly v té době velmi oblíbenou zábavou. Většinou šlo o různé typy asilek, ale i jiná plemena. Tou dobou již v Anglii měly své černočervené bojovné plemeno - dnes staroanglické bojovnice. Ve snaze vyšlechtit ještě bojovnější plemeno zkřížili angličtí chovatelé asilky a staroanglické bojovnice, čímž vznikl jakýsi polotovar indických bojovnic, který se však k boji nehodil pro svoji těžkopádnost. Kolem roku 1850 byl ve většině evropských zemí vydán zákaz pořádání kohoutích zápasů, takže již bylo bezpředmětné zabývat se šlechtěním bojovnic. Šlechtitelé se však začali ubírat novými směry - šlechtění drůbeže určené na výstavy a především drůbeže užitkové, ať už nosných plemen, plemen s kombinovanou užitkovostí, ale i plemen masných. Posledně jmenovaný šlechtitelský cíl dal zřejmě kolem roku 1860 podnět anglickým chovatelům z hrabství Cornwall k vyšlechtění nového plemene. To vzniklo křížením asilek, staroanglických bojovnic, malajek, snad dorkinek a pravděpodobně i jiných plemen. Záměrem šlechtění bylo plemeno, které by vysokou zmasilost prsních partií a nohou přenášelo na výkrmová kuřata. Původní název plemene byl cornwallské bojovnice a tento název se v některých částech světa používá dodnes. Také u nás známe plemeno pod názvem kornyš (cornish = cornwallský) ještě ve vzorníku z roku 1979 a dodnes kohouty bílých kornyšů používáme pro křížení tříliniových masných výkrmových kuřat - brojlerů. Proč dnes pro toto plemeno používáme zavádějící název bojovnice indická se mi nikde nepodařilo zjistit, snad kvůli převážné podpoře indických asilek při šlechtění.

Zdrobnělé bojovnice indické byly vyšlechtěny také v Anglii z bojovnic indických a zdrobnělých asilek a kolem roku 1900 se objevily na výstavách. Zajímavé je, že náš vzorník z roku 1965 toto zdrobnělé plemeno nazývá již zdrobnělé bojovničky indické, zároveň však uvádí, že se u nás vůbec nevyskytují a ani v zahraničí nejsou nijak zvlášť rozšířeny. V Americe a Austrálii se dodnes nazývají "cornish bantam".

Vnější znaky

Upozorňuji, že v následujících řádcích nečerpám jen z našeho vzorníku a literatury, která u nás vyšla, ale přihlížím i k cizojazyčné literatuře, internetovým stránkám z celého světa a především ke zkušenostem z vlastního chovu.

Celkový vzhled tohoto plemene musí zaujmout snad každého díky nevídané šířce zavalitého, mohutně osvaleného trupu, je také někdy nazýváno kulturistou mezi slepicemi, a velmi širokému a nižšímu postoji, který lze označit jako postoj buldočí. Toto je dobře patrné při pohledu zepředu. Celkový dojem z šířky těla umocňují také bočně k tělu připojené, velmi silné nohy a vysoko nasazená, ze stran napojená křídla. Trup je jen mírně zvednutý, u slepice téměř vodorovně nesený. V ostatních znacích nezapře velmi významný podíl krve bojovných plemen, což ještě zvýrazňuje celkový vzhled tohoto velmi pozoruhodného zdrobnělého plemene. Plemenný typ indických bojovnic, narozdíl od jiných bojovných plemen, která se posuzují při vzrušení (bojovnice šamo, ko-gunkei či malajky), je třeba posuzovat, když jsou zvířata v absolutním klidu. Při sebemenším vzrušení totiž zvedají trup, ocas, stahují ramena a propnou nohy, čímž opticky zvyšují postoj a zužují trup. Ze strany chovatelů je proto vhodná alespoň minimální klecová drezura, abychom pak ve výstavní voliéře neviděli u pletiva vyděšená zvířata s nataženými krky, trupy zvednutými pod úhlem 45° a napnutýma nohama. Také jsem pozoroval při posuzování mých vlastních zdrobnělých bojovnic indických jednoho posuzovatele - bývalého chovatele tohoto plemene, který si je postavil na stůl a dal nad ně ruce s rozevřenými prsty. Toto jednání mě zpočátku vyděsilo, neboť vím jak jsou temperamentní a bál jsem se, že utečou a budeme je těžce chytat. Bojovničky se však zachovaly úplně jinak. Přikrčily se a zaujaly nádherný výstavní postoj, známý z fotografií, který mě samotného překvapil. Později jsem to zkoušel doma, upozorňuji že na zvířatech, která jsou na mě a částečně na výstavy zvyklá, a skutečně to funguje. Bojovničky stáhnou krk, povolí ramena a mírně pokrčí nohy, čímž výrazně sníží výšku a zároveň opticky zvětší šířku. Na neznámých zvířatech bych to ale raději nezkoušel a vyčkal bych až se zcela, zcela zklidní.

Hlava nese typické znaky bojovných plemen. Je v poměru k celému tělu středně velká, krátká, široká, silně klenutá, s vystouplými nadočnicovými oblouky. Při pohledu shora je téměř hranatá, takže když se bojovničce podíváme tváří v tvář, téměř nevidíme oči, zvláště u kohoutů. Zobák silný a široký, zahnutý, zbarvený žlutě až světle hnědě u kresebných rázů s šedým až tmavě šedým nádechem na slemeni. Hřeben je menší, širší, třířadý hráškový, směrem dozadu se zvyšující, k hlavě pevně přisedlý, červeně zbarvený. A zde bych se opět pozastavil. Někteří chovatelé, ale i posuzovatelé si pod pojmem třířadý hráškový hřeben ihned představí hřeben brahmánek, který je trochu odlišného typu, protože má všechny tři řady stejně dlouhé a je vzadu zakulacený, bez jakéhokoliv trnu nebo výrůstku. Třířadý hráškový hřeben bojovniček má prostřední řadu perlení delší, čímž na jeho konci vzniká uprostřed, při pohledu shora, jakýsi praporek, který může mít délku až 4 mm (viz.obr.). Při posuzování dbáme na to, aby hřeben měl skutečně tři řady nepříliš hrubého perlení, přičemž prostřední řada je vyvýšená, a nebyly na něm žádné nežádoucí výrůstky, případně vzadu trny, kromě ukončení prostřední řady. Oči jsou světle žluté až oranžové, s čímž bych souhlasil. Zahraniční prameny udávají oči perlové, popřípadě u mladých zvířat žluté až naoranžovělé a u starších perlové. Duhovka skutečně ztrácí pigment, avšak ne až do perlové barvy jak ji známe. Obličej je červený, lehce ochmýřený, ušnice malé, červené. Laloky jsou velmi malé, červené.

Velikost hřebene a laloků spolu souvisí, takže pokud bude mít zvíře větší a vyšší hřeben, bude mít i větší laloky. Kohout s velkým, hrubým, vzadu silně odstávajícím hřebenem a tím pádem velkými laloky bude už na první pohled působit velmi neesteticky.

Trup je velmi široký, zavalitý, na bocích zakulacený, vejčitého tvaru se špičkou vzadu, jen málo zvednutě nesený u kohouta, u slepic téměř vodorovně nesený. Některá německá, ale i holandská a belgická literatura uvádí poměr šířky, délky a hloubky trupu 1 : 1 : 1, tzn. krychlový, k čemuž bych se přikláněl. Nesmíme však zapomenout na boční nasazení dobře osvalených holení a křídel, jež opticky při pohledu zepředu trup rozšiřuje. Slepičky mají na první pohled, podobně jako u jiných plemen, trup plnější a zakulacenější než kohouti. Ramena jsou silně vyvinutá. Záda široká, plochá, dozadu spadající a zužující se, ukončená sedlovým závěsem, tvořeným krátkým a přiléhavým opeřením. V zadní partii pod sedlovým závěsem bývají často místa bez peří, která však zakrývají křídla. Prsa jsou široká, zakulacená s dlouhou hrudní kostí, která je po stranách velmi silně osvalená. Hřeben hrudní kosti bývá u kohoutů většinou neopeřený, takže můžeme při pohledu zepředu vidět červený pruh kůže. Břicho je vtažené, příliš nevyčnívající.

Krk je středně dlouhý až kratší, vzpřímeně nesený, mírně esovitě zahnutý, s krátkým, tvrdým peřím tvořeným krčním závěsem, který nedosahuje na ramena. Aby nám zvíře esovitý krk předvedlo, je třeba, aby bylo v klidu.

Křídla jsou krátká, vysoko nasazená, svalnatá, k tělu přilehlá. Vnější plochy složených křídel jsou vypouklé. Opeření křídel tvoří široká a tvrdá pera. Někdy se mohou na ramennou vyskytovat holá místa.

Ocas je krátký, se středně dlouhými, téměř střechovitě uspořádanými rejdováky a úzkými, krátkými, hrubými, téměř rovnými srpy (bičovitý ocas). Je dobře uzavřený, nesený, pokud možno, v prodloužené linii zad. Zmínku o střechovitém uspořádání rejdováků v naší literatuře nenajdeme a i v německém vzorníku se objevila teprve nedávno. Přesto však, při pohledu zezadu, i když je ocas poměrně úzký a sevřený, můžeme zřetelně vidět jeho střechovitý tvar. Slepice má ocas malý a úzký. Co se týká nesení ocasu, je třeba k jeho posouzení přistupovat nanejvýš citlivě. Ne všechna zvířata nesou ocas zcela ideálně, tzn. kohouti mírně svěšeně a slepice vodorovně, ale navíc ho při běhu nebo při jakémkoli vzrušení zvedají.

Nohy indických bojovnic jsou opravdovou zvláštností, protože žádné jiné plemeno kura - v poměru k ostatním rozměrům - nemá tak výjimečně široký postoj a nasazení holení. Vezmeme-li indickou bojovničku běžným způsobem do ruky (na dlaň, s běháky mezi prsty), pak jen těžko, jde-li o kvalitní zvíře, přitáhneme běháky k sobě jako u jiných plemen kura. Holeně jsou silné, dobře osvalené, kryté řídkým, tvrdým a přilehlým opeřením (v době přepeřování na nich můžeme vidět holá místa), poněkud vystupující, při pohledu zepředu po stranách trupu nasazené, na vnitřní straně jsou někdy neopeřená místa. Běháky jsou kratší až středně dlouhé, velmi silné, hladké, kulatého profilu, barvy žluté. Náš stávající vzorník připouští našedlý nádech u bažantího barevného rázu, ale osobně nemám u mladých zvířat s barvou běháků problémy. Prsty jsou kratší, také silné, s masívními drápy. Zvířata plně našlapují na všechny čtyři prsty, tedy i na zadní. I když šlechtitelským záměrem je zkracování běháků, nelze z nich rozhodně dělat krátkonožky. Nohy se středně dlouhými, vystupujícími holeněmi, jejichž délka je ideálně v poměru s délkou běháků 1 : 1 zajišťují kohoutům bezproblémové přirozené oplodnění slepic. Znovu proto zdůrazňuji, že nízký postoj je opticky tvořen šířkou trupu. Pokud přespříliš snížíme výšku běháků, potom musíme počítat s velmi nízkou až nulovou oplozeností násadových vajec a museli bychom přistoupit k umělému oplození - inseminaci, o které se zmíním v některém z dalších čísel.

Opeření je řídké, velmi tvrdé, lesklé, těsně přilehlé, na prsou téměř bez podsady. Některé partie těla bývají neopeřené, ale o těch jsem se již zmiňoval. Peří je tak tvrdé, že se při neopatrné manipulaci, např. ve výstavní voliéře, může poškodit nebo i zlomit.

Za velké vady považujeme odchylky v typu, především malou mohutnost a šířku trupu v ramenou, dlouhá záda nebo "kapří hřbet", slabé, vysoké běháky, úzký postoj nebo nohy do O nebo X, plochou hlavu, mohutný, hrubý hřeben, výrůstky na hřebenu nebo zcela neznatelné tři řady perlení, zcela červené oči, příliš dlouhý a plný ocas, široké sedlo s plným závěsem, příliš dlouhá, plochá křídla a málo lesklé, dlouhé nebo měkké peří.

Hmotnost udává vzorník u zvířat do jednoho roku věku u kohouta 1,4 - 1,7 kg, minimálně 1,2 kg, maximálně 1,9 kg, a u slepice 1,1 - 1,4 kg, minimálně 0,9 kg, maximálně 1,6 kg, u zvířat nad jeden rok věku u kohouta 1,5 - 1,9 kg, minimálně 1,3 kg, maximálně 2,1 kg, a u slepice 1,2 - 1,6 kg, minimálně 1,0 kg, maximálně 1,8 kg.

Pro kroužkování používám kroužky, vzhledem k průměru běháků, o velikosti 18 minimálně 16 u kohoutů a 16 nebo 15 u slepic, čímž se rozcházím se stávajícím vzorníkem, který udává kroužky ještě menší, což je nemyslitelné.

Závěrem je třeba ještě dodat, že indické bojovnice jsou vzorníkem zařazeny do skupiny plemen, která je možno posuzovat predikátem do 31.ledna následujícího roku. Z vlastní zkušenosti však vím, že pokud je o zdrobnělé indické bojovnice dobře postaráno, vyvíjejí se stejně rychle jako například středně těžká plemena. Dokonce se mi běžně stává, že na přelomu září a října již dosahují hmotnosti, hraničící s maximální přípustnou hmotností mladých zvířat, a mají plně vyvinuté všechny exteriérové znaky.

Zbarvení

Zdrobnělé bojovnice indické se na světě chovají v několika barevných rázech. Evropa si však oblíbila pouze čtyři, které zde podrobně popíši a o rázech chovaných ve Spojených státech a Austrálii se zmíním jen okrajově.

V našem stávajícím vzorníku je uvedeno, že vady v barvě a kresbě se posuzují mírně a rozhodující je typ. Můj osobní názor však je, že barva a kresba indických bojovnic je již dostatečně prošlechtěna, a my bychom mohli při jejím posuzování přitvrdit.

Zbarvení bažantí je původním zbarvením indických bojovnic a bylo na ně přeneseno z asilek. Vyznačuje se pohlavním dimorfismem. Bažantí kresba patří mezi skupinu dvojlemovaných kreseb a je velice podobná kresbě dvojlemované, kterou známe především u barneveldek, na něž byla později přenesena. Hlavním odlišovacím znakem této kresby od kresby dvojlemované jsou celočerné spodní partie kohoutů a černá kresba okolo stvolů jednotlivých per krycího opeření slepic.

Kohout má základní barvu černou s výrazným zeleným leskem; krční a sedlový závěs, ramena a ohyb křídel s málo výraznou, kaštanově hnědou kresbou uprostřed per; záda lehce hnědě kreslená na koncích per; ruční letky černé s úzkým, hnědým vnějším okrajem; loketní letky s vnitřním praporem černým a vnějším hnědým s úzkým černým okrajem tvoří hnědý křídelní trojúhelník.

Slepice má hlavu, krk a ocas černé se zeleným leskem, krční závěs s co nejmenší , lehkou, hnědou stvolovou kresbou; ostatní opeření těla je rovnoměrně kaštanově až mahagonově hnědé, každé pero s dvojitou, černou, podkovovitou kresbou se zeleným leskem, přičemž lemy jsou nepříliš široké; ruční letky jsou černé s úzkým, hnědým, nepravidelným vnějším lemem, loketní letky mají vnitřní prapor černý, vnější tmavě hnědý, stejnoměrně černě lemovaný.

Nejčastějšími vadami tohoto zbarvení jsou u kohoutů fialka a u slepic pepření na zádech a krytu ocasu, které může přecházet až do částečně slité kresby. Tyto vady postihujeme s citem podle míry rozsahu. Naopak za velké vady považujeme světlou hlínovou barvu, málo lesku a zcela odlišnou kresbu, především u slepic. U velmi mladých zvířat se můžeme setkat se světlými až bílými pírky na hlavě a krku, která však při druhém přepeřování ztrácí, takže bych si jich vůbec nevšímal.

Zbarvení modré bažantí bylo vyšlechtěno teprve v osmdesátých letech minulého století v Německu, přičemž první zvířata tohoto zbarvení se vylíhla z anglických násadových vajec, avšak Angličané jej paradoxně uznali teprve před nedávnem. Geneticky toto zbarvení vzniká rozředěním černého pigmentu bažantího zbarvení ředícím faktorem Bl. Prakticky to znamená, že se barva v potomstvu štěpí v poměru 1 : 2 : 1 na tzv. špinavě bílé bažantí, modré bažantí a bažantí.

Kohout má hlavu tmavě modrou; krční a sedlový závěs, ramena a ohyby křídel tmavě modré s málo výraznou červenohnědou kresbou uprostřed per, záda jsou tmavě modrá s lehkou hnědou kresbou na koncích per; kryt křídel je modrý; ruční letky modré s úzkým hnědým okrajem; loketní letky s vnitřním praporem modrošedým a vnějším hnědým, s úzkým modrým lemem, tvoří hnědý křídelní trojúhelník; ocas je modrý, srpy tmavě modré; málo černého stříkání v závěsech není vadou; přední část krku, prsa a holeně středně šedomodré s tmavými lemy.

Slepice má hlavu a hrdlo tmavě modré, krční závěs tmavě modrý s lehkou hnědou stvolovou kresbou; krycí peří je stejnoměrně kaštanově až červeno hnědé, každé pero s dvojitou modrou podkovovitou kresbou; ruční letky modré s úzkým hnědým vnějším lemem; loketní letky s vnitřním praporem modrým a vnějším hnědým, stejnoměrně modře lemovaným; břicho a holeně modrošedé; ocas modrý.

Za velké vady považujeme, jsou-li hlava nebo ocas černé se zeleným leskem, chybný odstín hnědé barvy, černé nebo zcela slité lemování u slepice.

Zbarvení bílé bažantí (jubilejní) bylo vyšlechtěno v Anglii a poprvé bylo vystaveno u příležitosti 60. jubilejních narozenin královny Viktorie (1837 - 1901). Odtud název jubilejní zbarvení. Geneticky toto zbarvení známe ve dvou variantách. První varianta vzniká dalším rozředěním černého pigmentu ředícím genem Bl, takže genotyp je eyey ss(s-) SgSg PgPg MiMi MhMh BlBl lala. Prakticky jde o zvířata, která jsou v F1 generaci 25% potomstvem modře bažantích, což znamená, že místo zcela bílé barvy mají tzv. špinavě bílou - namodralou barvu. Tato zvířata by se neměla objevit na výstavě, lze je ale použít dále do chovu modře bažantích. Druhá varianta tohoto zbarvení vzniká působením genu I, tzv. inhibitoru melaninu, který zcela potlačuje černou barvu bažantího zbarvení.

Kohout má hlavu, krční závěs, prsa, holeně, břicho, ocas a podsadu bílou, málo červenohnědě kreslený krční závěs se připouští, čistě bílá prsa jsou předností. Černé stříkání na krčním a sedlovém závěsu a v ocase je bez významu. Ramena a ohyb křídel jsou bílá s lehkou mahagonovou kresbou uprostřed per, tzn. kolem ostnu; kryt křídel je bílý; záda bílá, každé pero je zakončeno červenohnědou až mahagonovou kresbou; opeření sedla je mahagonově hnědě kreslené; ruční a loketní letky mají vnější prapor hnědý, vnitřní bílý a při zavřeném křídle se tvoří mahagonově hnědý křídelní trojúhelník.

Slepice má hlavu, krční závěs, hrdlo a ocas bílé. Černé stříkání v ocase je bez významu. Krycí opeření těla je ořechově až mahagonově hnědé, každé pero s dvojitou bílou kopinatou kresbou (vnější lem je bílý); výrazná kresba zad je předností; na dolní části prsou a holeních je kresba málo výrazná, spíše slitá v kresbu s jedním vnějším bílým lemem. Ruční letky bílé, vnější prapor s náznakem mahagonové barvy; loketní letky bílé, vnější prapor červenohnědý až mahagonový s čistě bílým lemem.

Velkou vadou je namodralá barva (místo bílé) a jiné než bílé lemy u slepic.

Zde musím upozornit, že toto zbarvení je s přibývajícím věkem, zvlášť u slepic, sytější a lemy užší. Starší slepice proto působí víc kontrastně a tím líbivěji, avšak vytrácí se dvojlemování. Z toho důvodu se do chovu snažím zařazovat slepičky se širokými bílými lemy, tzn. na první pohled světlejší.

Zbarvení bílé bylo vyšlechtěno poměrně pozdě, v 60. letech minulého století, v Holandsku a dodnes patří k málo chovanému barevnému rázu tohoto plemene. Geneticky jde o dominantní bílé, tzv. leghornčí, zbarvení s genotypem II, které potlačuje černou barvu.

Kohout i slepice jsou zbarveny čistě bíle s bílou podsadou. U kohouta se připouští slabý žlutý nádech v lesklém opeření.

Velkými vadami jsou jinak zbarvená pera, velmi silný žlutý nádech a chybějící lesk opeření.

Další barevné rázy byly vyšlechtěny a chovají se převážně ve Spojených státech amerických. Například je zajímavé, že v USA nikdy nebylo uznáno, v tu dobu již tradiční, bíle bažantí zbarvení, ale od roku 1942 jeho červenobílá modifikace s jedním lemem, která se dostala i do Holandska. V USA jsou značně populární a od roku 1960 uznané žluté, v Austrálii černé. Zcela černě zbarvené zvíře se mi občas vyštěpí z bažantích a i když toto zbarvení není u nás uznáno, lze je úspěšně použít do chovu bažantích, ať už v kombinaci s bažantím nebo bíle bažantím protějškem. Roku 1965 byla, opět v USA, standardizována modrá varieta bažantích, ale opět s jednoduchým lemováním, kterou Evropa zcela odmítla. Koncem 60. let se mohla Amerika pochlubit, mimo rázu bílého, také rázem světlým a dokonce porcelánovým. Pokud se dnes podíváme na americké internetové stránky chovatelů zdrobnělých bojovnic indických, můžeme u tohoto plemene navíc obdivovat barevné rázy stříbrné černě lemované, černobílé, pestré a další.

Vlastnosti

Zdrobnělé bojovnice indické, díky svým vnějším znakům, ale i zbarvení, patří k nejzajímavějším zdrobnělým plemenům kura. Ačkoli je řadíme k bojovným plemenům, nestává se mi, že by vůči mě nebo někomu jinému, třeba i malým dětem, byly agresivní. Kohouti si sice brání své slepice a pustí se i do svého případného soka, ale vše v míře, jaká je běžná i u ostatních, ne bojovných, plemen. Dokonce ani jiných plemen (chovám také zdrob. vyandotky), pokud jsou ve společném výběhu, si nijak zvlášť nevšímají. Ke společenskému zařazení v hejnu dojde velmi rychle, bez nějakých velkých potyček, i přestože je v něm několik kohoutů. V žádném případě nemohu souhlasit s názory, že je musíme chovat jen v malých chovných kmenech, kvůli jejich agresivitě i mezi slepicemi. Běžně sestavuji chovné kmeny s jedním kohoutem a čtyřmi až osmi slepicemi ve výbězích omezené velikosti a zatím bez jakéhokoli problému. Pokud se někde dočtu, že jde o zvířata klidná a přítulná, musím se zasmát. Ještě se mi nestalo, když jdu do výběhu, ač jsou výhradně na mě zvyklé, že by mi běželi vstříc, ale jen bázlivě v povzdálí očekávají, co se bude dít. Pokud mají důvod se domnívat, že jim hrozí nebezpečí, nebo se náhle něčeho leknou, chovají se velmi hyperaktivně a to až do té míry, že si mohou polámat tvrdé peří v ocase nebo se i poranit o součásti výběhu, např. oplocení. Toto nebezpečí hrozí především ve výstavních voliérách, pokud zvířata chytáme, takže musíme postupovat velmi klidně a opatrně. Osobně, když je chci, z jakéhokoli důvodu, pochytat, provádím to večer nebo brzy ráno, když je tma a jsou v klidu.

Zdrobnělé bojovnice indické vzhledem ke své hmotnosti, která je v nepoměru s krátkými křídly, téměř vůbec nelétají, čemuž je potřeba přizpůsobit i hřady v kurníku.

Další jejich vlastností, kterou musíme u bojovnic ocenit, je otužilost a odolnost vůči vlivům prostředí. Přestože žiji na Vysočině, kurníky mám dřevěné, nezateplené, ale konstruované tak, aby v nich vůbec nevznikal průvan, nemám u nich vůbec problémy s respiračními, ani jinými onemocněními. Důležitou vlastností je také jejich velká vnímavost vůči vnějším cizopasníkům a jsou-li jimi napadeni, vytrvale si postižená místa ozobávají. Abychom tomuto předešli, musíme preventivně ošetřovat vnitřní zařízení kurníků některým z přípravků proti těmto parazitům, nejlépe s dlouhodobým účinkem.

Poslední vlastností, o které se zmíním, je snáška. Kdo očekává celoroční snášku, bude velice zklamán. Mladé slepice začínají snášet vejce až v následujícím roce, v únoru až březnu. Vytrvalá snáška, která mnohého překvapí, trvá celé jaro. Přes léto se výrazně snižuje a v září, říjnu zcela ustává. Další snáškové období začíná opět v únoru dalšího roku. Německý vzorník udává roční snášku 90 vajec. Moje bojovničky, ač velmi dobře živené, však nanesou v průměru 70 - 80 vajec za rok, ale měl jsem i slepice, které snesly třikrát šest vajec a snáška ustala. Vejce mají světlehnědou skořápku a spíš kulovitý tvar. Minimální hmotnost násadových vajec je 30g.

Chov

Chov zdrobnělých bojovnic indických není nijak zvlášť náročný, oproti chovu jiných, např. středně těžkých, plemen, až na vyšší nároky na potravu, která musí být bohatší na bílkoviny, ale i vitamíny a minerální látky, abychom dosáhli kvalitního osvalení, a přitom zvířata nebyla ztučnělá. Také chovatelské zařízení se nijak zvlášť neodlišuje, pouze průlezy do kurníku je třeba mít širší a hřady umístěné níže.

Do chovných kmenů vybírám zvířata exteriérově kvalitní, přičemž kohout by měl mít takovou výšku nohou, aby se byl schopen pojímat. Osobně doporučuji mít v záloze dalšího kohouta, abychom pak nebyli překvapeni. Nemůžeme-li sehnat chovného kohouta některého barevného rázu, a že to bývá někdy velký problém i v zahraničí, můžeme s úspěchem použít, díky dominanci bílé barvy, kohouta rázu jiného bez jakýchkoli dalších následků. Když jsem s nimi začínal, pln rozpaků jsem si dovezl bíle bažantího kohouta, zcela černou slepici s černými běháky a bílou slepici s černými pírky a nazelenalými běháky. Tedy dvě výluková zvířata. Ale už v následujícím roce jsem odchoval dvě pěkné bažantí slepičky, asi pět bíle bažantích slepic a několik bílých slepic různé kvality a tato zvířata posloužila jako základ pro můj další chov. Letos už se mi snad podaří někde získat jakékoliv zvíře, které je nositelem genu Bl, abych mohl odchovávat i modře bažantí.

Chovná zvířata od poloviny prosince krmím pouze krmnou směsí pro plemenné nosnice NP, která obsahuje větší množství vitamínů než směs pro nosnice, a do napájecí vody přidávám Combinal Selevit. Tato kombinace velmi výrazně přispívá k dobré snášce a vysoké oplozenosti násadových vajec. Na přelomu února a března začínám nasazovat vejce do líhně a nasazuji po týdnu asi do konce března. Pozdnější kuřata by totiž dlouho dospívala. Dosahuji velmi vysoké oplozenosti násadových vajec (letos kolem 90%), a líhnivost se téměř rovná oplozenosti. U slepic je zachována kvokavost, takže kuřata můžeme líhnout i přirozeným způsobem, ale poměrně pozdě. Z vajec se líhnou temperamentní, zajímavě zbarvená kuřátka jako kuličky. Kuřátka bažantích jsou tmavohnědá se světlou hlavičkou, bíle bažantích okrová se světlou hlavičkou a ocáskem a bílá jsou skutečně bílá, nikoli žlutá, jak jsme zvyklí u ostatních plemen. Do 6 týdnů kuřata krmím kompletní krmnou směsí pro kuřata K1, zpočátku sypkou, později drcenou. V dalším měsíci zkrmuji kompletní směs pro krůťata KR 2, která má vyšší obsah bílkovin než směs pro kuřata. V poslední fázi krmím kuřata směsí pro brojlery BR a pokud nemám, tak směsí pro krůty KR 3. I přestože jde o kompletní krmné směsi, které zkrmuji "ad libitum", neobsahují dostatečné množství minerálních látek a vitamínů potřebných k vývinu silné kostry a svaloviny (A, D3). Tyto vitamíny a minerály musíme dotovat některým z minerálních a vitaminových koncentrátů. V posledních letech používám pro malá kuřata tekutý vitaminový koncentrát Aquakar pro drůbež, pro starší a dospělce Amivit pro drůbež a pro dotaci minerálních látek Optimin pro drůbež. Navíc veškeré drůbeži podávám celoročně přípravek Acidomid pro drůbež, který výrazně přispívá k dobrému zažívání, působí preventivně proti kokcidióze a zabraňuje tvorbě bakterií v napájecí vodě, kterou mají trvale k dispozici ve velkých napaječkách. Dospělá a mladá zvířata od pěti měsíců krmím směsí pro nosnice N s přídavkem tritikále (má vyšší obsah bílkovin) nebo pšenice. Dále jim předkládám míchanici, kterou velmi ráda přijímají. Míchanici připravuji tak, že si večer dám do vody rozmočit granulovanou směs pro psy, pokud možno s nízkým obsahem tuku, a druhý den ráno do vzniklé kaše přidám ostatní běžné ingredience. Kvůli pěknému zbarvení běháků přimíchávám mrkev a kukuřičný šrot, ale pozor, nesmíme zapomenout, že bojovničky mají mít světlé oko, takže s citem, jinak budeme mít oči oranžově červené.

Pokud se někdo rozhodne pro chov tohoto velmi zajímavého zdrobnělého plemene, netradičně zbarveného, který mohu vřele doporučit, musí počítat s vyššími pořizovacími náklady na chovná zvířata, s vyššími náklady na krmení a také s tím, že ne všechna zvířata na konci chovné sezony zpeněží. Velkou předností chovu tohoto zdrobnělého plemene jistě je, že po zabití zvířat nevhodných k další plemenitbě získáme, ve srovnání se středně těžkými plemeny, poměrně velké množství výtečného masa.

Názvy ve světě