Želva vroubená

Testudo marginata

Želva vroubená

Testudo marginata

Tyto krásné želvy obývají Řecko od Olympu na jih, včetně celého Peloponésu , byly introdukovány na některé přilehlé ostrovy a také na Sardinii. Pravděpodobně se najdou lokality i v jižní Albánii. Přirozeným prostředím těchto krásných želv, jsou původní porosty macchií, především její okraje a světliny. Zdá se, že na takovéto prostředí jsou vázány daleko víc, než například Testudo hermanni boettgeri. Vyskytují se od pobřeží až vysoko do hor, nezřídka do 2000 m n.m., všude tam, kde jsou zachovány (zvláště na pobřežních lokalitách) původní porosty.

Na obhospodařovaných a ve více frekventovaných oblastech se želva vroubená vyskytuje pouze ojediněle. Zajímavé je také to, že jedinci z pobřežních lokalit dosahují v průměru drobnějšího vzrůstu a výrazně světlejšího zbarvení karapaxu i pokožky, u některých jedinců světlé zbarvení přesahuje 60%povrchu těla. Naopak, želvy z horských lokalit jsou mohutnější a v převážné míře černě zbarvené, včetně pokožky.

Pochopitelně výjimky, jako všude, kde se člověk snaží přírodu „rozškatulkovat“ se jistě najdou. Na jihozápadě Peloponésu existují populace T. marginata, dosahující menšího vzrůstu a typicky šedého zbarvení, u těchto populací je snaha vyčlenit je do samostatného poddruhu případně druhu Testudo weissingeri Bour 1995. Také na Sardinii je snaha odlišit místní populace marginát na poddruh T. marginata sarda. Tyto želvy oproti pevninské populaci vykazují daleko menší, nenápadnější vyhnutí marginálních štítků.

Nedokážu posoudit do jaké míry jsou tyto snahy oprávněné, ale dřímá ve mně podezření o snahu, přicházet stále s novými druhy a poddruhy, z komerčního hlediska celkem pochopitelné. Mláďata z mé skupiny Testudo weissingeri nevykazují žádné rozdíly oproti nominátní formě, ani ve zbarvení ani vzrůstem, či tvarem krunýře. Teď něco k přirozenému způsobu života marginát. Jsem si vědom, že následující řádky nebudou všemi přijímány kladně, ale všechny nové, odlišné, málo publikované názory potřebují čas na „vstřebání“, a já si nemohu pomoci, během mého dlouholetého pozorování jsem dospěl k následujícím poznatkům. Želvy jsou obecně považovány za samotářské tvory, stranící se společnosti ostatních příslušníků stejného druhu. Ano, toto se může z našeho lidského hlediska zdát správné, nicméně pečlivý pozorovatel záhy zjistí, že obecně uznávaný názor výrazně koliduje se skutečností. Na přírodních lokalitách žijí želvy v takových „rozvolněných“ skupinách, příhodnou niku osídluje cca 5-20 kusů želv obou pohlaví, další takové území může být značně vzdáleno, nezřídka přes celé údolí.

Na takovémto území „nikoho“, paradoxně i v místech naprosto nevhodných, kde by nikdo želvu nečekal, potkáte tak maximálně samečka, usilovně spěchajícího jedním směrem, bez slunění, pastvy i odpočinku, samičku jen zcela výjimečně. Logicky mě z toho vychází jediné, samičky se zdržují ve zvolené lokalitě prakticky trvale a samečci přecházejí z jednoho takového území do druhého. Co kdyby na druhém kopečku byla hezčí děvčata. Navíc příslušníci jedné takové lokality se velice dobře znají, poznají se i po dlouhé době odloučení. Potkají-li se, nejeví o sebe z našeho hlediska výraznější zájem, maximálně si letmo očichají čumáky. Úplně jinak to vypadá, když se na osídlené území dostane neznámá želva vroubená, ve většině případů sameček. Zcela jistě se dříve nebo později podrobí důkladné prohlídce starousedlíků. Želvy si zdlouhavě očichávají čumáky a následně celé tělo. V případě konfrontace samec+samec nezřídka následuje „vyjasnění“ kdo je větší „šéf“. Na želví poměry je ale takový souboj opravdu „něžný“ a slabší samec rychle pochopí, kam patří. Setkání samec + samice často končí ze strany samce pokusem o páření a to i v obdobích, kdy by si starousedlé samičky ani nevšiml. Částečně mám tyto skutečnosti ověřeny i ze svého chovu. Obě pohlaví mají své území dokonale zmapované, velice dobře vědí, kdy a kam chodit na pastvu, kde se nejlépe slunit, kde odpočívat, spát, kde je nejbližší vhodné zimoviště. Samičky si dokonale pamatují své nejvýhodnější místo na kladení vajec a každoročně se dokáží „trefit“ s pozoruhodnou přesností na to samé místo a to přes to, že mimo dobu snůšek nijak takové místo nepreferují, ani jinak je nezajímá. Při chovu v zajetí je jasně pozorovatelná silná nervozita samičky, která se dostane do prostředí které nezná, stačí do jiného výběhu. Tak dlouho hledá svůj kopeček, až se mě jí většinou zželí a pomohu jí do správného výběhu. Dokáže se okamžitě orientovat a snůška většinou bezprostředně následuje. Přirozený život zcela zřejmě vykazuje prvky sociálního chování a jistou dávku inteligence, byť jiného typu než jak ji známe my, lidé. Rozhodně se nedá mluvit o samotářském zvířeti, čtyřnohém evolucí naprogramovaném „stroječku“ bezcílně se pohybujícím v krajině.

Období páření nastává u želv vroubených hned z jara, těsně po probuzení z hibernace a na sklonku léta, když noční teploty začínají klesat pod 15°C. Během léta se občas nějaký ten sameček také splete, zvláště když potká novou samičku, ale intenzita a četnost páření je jen zanedbatelná.

V mém chovu se běžně stává, že samečci, ještě v den probuzení, kdy se nestačí ani napít ani napást, v podstatě ani pořádně rozkoukat a už mají strašné starosti o zachování rodu. To je dost nebezpečné, ale to budem probírat v kapitole probouzení, ze zimního spánku. Samičky v přírodě snášejí první snůšky tak 4 až 6 týdnů po probuzení, podle teplot, které v tom kterém roce panují. Počet vajec ve snůšce bývá tak 6 až 15 vajec, podle velikosti a stáří samičky, také podle její momentální kondice. Nejvyšší počet vajec na jednu snůšku, který jsem zaznamenal z doslechu bylo 18 kusů, v mém chovu byl rekord 16kusů vajec.Druhá a třetí snůška následuje postupně po třech až čtyřech týdnech. Třetí snůšky již nebývají tak početné, typuji tak 80%ní. Po letním slunovratu snůšky pomalu ustávají. Nastává období sucha a vysokých denních i nočních teplot. Aktivita želv se omezí na brzké ranní hodiny, za velkých veder se pasou již za svítání. Okolo 10-11 hodiny již vyhledávají stinná místa k odpočinku. Okolo 16-17té hodiny se aktivita začíná pomalu zvyšovat a není výjimkou že vyhledávají úkryt až po setmění. Takovéto stádo koz ale dokáže želvy rozhýbat i v době polední siesty, zanechává za sebou totiž vítané zpestření jídelníčku. Takový čerstvý kozí bobek je z želvího hlediska bohatým zdrojem vitamínů, zvláště řady B, Obsahuje zbytky nedokonale strávené potravy a to z těch druhů rostlin, na které se želvy běžně nedostanou. Také není zanedbatelná možnost doplnit si optimální poměr organizmů, pomáhajících trávit jinak těžko stravitelnou potravu. Suché, staré bobky již u želv takové nadšení nevzbuzují. Pokud by tato skutečnost někoho pohoršovala, vězte, že i obyčejný králík na kterém si rádi pochutnáme je koprofág.

Prostor nutný ke spokojenému životu marginát, není v porovnání s jejich velikostí nijak přehnaně velký. V přírodě se, zváště samice, omezují mimo dobu kladení vajec na co nejúspornější režim. Pokud mají k dispozici dostatek pastvy, neriskují a vylézají ze svého úkrytu na co možná nejkratší dobu. S východem slunce pomalu vylézají na blízká osluněná místa a vyhřívají se. Po dosažení optimální teploty, přichází na řadu snídaně. V případě, že pastvy je dost, nevzdalují se od svého úkrytu nijak daleko, nezřídka pouze na metry. Po pastvě želvy vroubené odpočívají a vylézají zase až v odpoledních hodinách. Na druhou stranu v případě, že želva je na svém stanovišti nespokojená, dokáže být až neuvěřitelně mobilní. Zakořeněná představa želvy jako tvora neohrabaného a pomalého rozhodně není na místě. Lépe se mobilita, rychlost a šikovnost v překonávání překážek demonstruje na samečcích. Ti toho přes den nachodí víc než dost, zvláště v době páření.

Názvy ve světě