Amazoňan portorický

Amazona vittata

Amazoňan portorický

Amazona vittata

Úzký červený proužek na čele a tmavé černé okraje u většiny zelených per (především na hlavě, šíji a horní části hrudi). Uzdička je červená a krk narůžovělý. Břicho má u některých ptáků červený nádech. Vnější ocasní pera jsou modře lemovaná, jinak je ocas zelený se žlutozelenou barvou na špici. Zobák má žlutavě rohovinovou barvu; duhovka je hnědá; oči obklopuje výrazně bílá kůže. Běháky připomínají barvu masa.

Biotop

Prales Luquillo v pohoří Luquillo, v oblasti velké přibližné 1600 hektarů v severovýchodním Portoriku. Tento prales představuje přibližně 0,25 % bývalého rozsahu (což byl prakticky celý ostrov). Amazoňan portorický byl vytlačen do této poměrně nehostinné oblasti kácením lesů na celém území ostrova. Již v roce 1835 byla zničena nejméně jedna třetina pralesa.

Způsob života

Počátkem 20. století létali papoušci pravidelně z pohoří Luquillo za potravou do nížin. Těchto letů přibývalo a prodlužovala se i jejich vzdálenost, až počátkem 70. let ustaly. Do počátku 50. let (kdy populace čítala asi 200 ptáků) měl tento papoušek definovaný sezónní výskyt. Například od srpna do října obýval tento papoušek především západní část rozsahu svého výskytu, zatímco v lednu a únoru střední část. Od března do července se pak nacházel v celé oblasti výskytu (Lindsey et al, 1991).

Amazoňan portorický je kriticky ohrožený. Úbytek těchto papoušků byl způsoben ztrátou přirozeného biotopu, jejich odchytem nebo pronásledováním jako škůdců na úrodě. V roce 1930 jich bylo ještě tolik, že byly děti místo školy posílány na pole, aby je odháněly. V roce 1937 přežilo přibližně 2000 exemplářů po dvou velkých hurikánech v letech 1928 a 1932. V roce 1940 již byl jeho jediným útočištěm prales Luquillo, ale silné deště a nedostatek hnízdišť způsobil jeho rychlý úbytek. Ptáci, kteří přežili, museli v posledních dvou desetiletích odolávat silnému tlaku v podobě kácení lesů, vojenských cvičení, útoků dravců a plenění hnízd drozdcem (Margarops Juscatus). Zřízení hnízdních budek odolných vůči těmto ptákům v roce 1976 přineslo mírné zlepšení. Hnízdišť bylo tak málo, že se ptáci navzájem zabíjeli v bojích o ně. Vybírání mláďat z hnízd pro lokální obchod trvalo až do 60. let 20. století. V roce 1967 vláda USA dosti opožděně vyhlásila tohoto papouška za ohrožený druh. V následujícím roce bylo zjištěno pouhých 24 přeživších exemplářů. Jen zřídkakdy se hovoří o zřejmě hlavním důvodu jejich úbytku. Kolem roku 1962 začalo postřikování terénu (šlo pravděpodobně o testování herbicidů) chemickým defoliantem „agent orange". V roce 1968, když toto postřikování skončilo, byli prý přeživší ptáci neplodní a ve špatném zdravotním stavu. Stavy amazoňana portorického klesaly dál až do roku 1973, kdy zůstal nejnižší počet těchto papoušků všech dob, a to pouhých 13 jedinců.

V srpnu 1989, měsíc předtím, než byl prales Luquillo zasažen hurikánem Hugo, bylo v přírodě napočítáno 47 papoušků. O čtyři měsíce později bylo spatřeno maximálně 22 papoušků, a jak bylo zjištěno, přežily pouze tři chovné páry. V březnu 1990 čítalo hejno v přírodě 26 exemplárů. Onoho roku opustilo hnízdní dutinu pouze jedno mládě, přestože zahnízdily tři páry. V sezonách 1991 a 1992 však bylo rozmnožování úspěšnější. V obou letech bylo zaznamenáno šest úspěšných hnízd - což bylo nejvíc od 50. let. V roce 1991 sneslo těchto šest párů 20 vajec, z nichž se deset vyklubalo; sedm mláďat bylo odchováno a jedno z nich bylo přemístěno do voliéry Luquillo po dvou předčasných pokusech o opuštění hnízda. V roce 1991 sneslo těchto šest párů 18 vajec. Patnáct z nich se vyklubalo a deset mláďat bylo odchováno - to byl za poslední léta rekordní počet. Po hurikánu se rovněž rozšířil rozsah hnízdní oblasti; jedno hnízdo bylo nalezeno v nižším přechodném pralese pohoří Luquillo. V roce 1993 bylo v hnízdech v přírodě odchováno 13 mláďat a v zajetí devět. To byl nejvyšší celkový počet za jediný rok od roku 1968, kdy začal management tohoto druhu. V roce 1994 vylétlo z přírodních hnízd 14 mláďat - což byl další rekord.

Navzdory negativnímu dopadu hurikánu Hugo na papouščí populaci - její počet byl snížen na polovinu - se její stavy v porovnání se stavy před hurikánem vyrovnaly nebo dokonce zvýšily. Objevily se názory, že starší nenarušené pralesy, jako například ten, který papouškům sloužil za poslední útočiště, nejsou příliš produktivní. Možná se zde po celý rok vyskytuje málo plodů, semen a poupat, která ptáci konzumují. Když jsou pak pralesy narušeny hurikány a vegetace začne znovu růst, pravděpodobně je zde pro ptáky více zdrojů potravy, která má vysoký obsah živin potřebných k hnízdění. Hurikán také pravděpodobně způsobil, že se ptáci rozptýlili při hledání potravy i do nížin, a tak našli i nová hnízdiště (Meyers et al, 1993).

V srpnu 1996 již přírodní populace čítala 48 ptáků. Vezmeme-li v úvahu počty mláďat, která se opeřila v předchozích pěti letech, musela být úmrtnost (pravděpodobně mláďat v prvním roce) velmi vysoká. V té době jich v zajetí žilo 87. Starosti působila genetická diverzita populace čítající přibližně od roku 1970 pouhých šest chovných párů. Vzhledem k jiným druhům ptáků, kteří se dobře zotavili z nižších počtů, se zdá, že k těmto starostem snad ani není důvod. Pro zajištění chovatelských úspěchů je ovšem hlavně nutná intenzivní kontrola predátorů u hnízd v přírodě, kontrola hnízdních dutin a střežení aktivních hnízd. Pokud by byla přírodní populace odkázána sama na sebe, není jisté, zda by sejí podařilo přežít delší dobu.

Názvy ve světě