Mihule karpatská

Mihule karpatská

Eudontomyzon danfordi

Znaky: Horní čelistní destička je široká, s jedním zubem na každé straně. Na spodní čelistní destičce je 6-10 zubů. Na ústním terči jsou patrny špičaté zuby kruhovitě uspořádané na rtech. Ústní otvor je po stranách lemován tzv. vnitřními bočními zoubky, na něž navazuje několik řad menších štětinkovitých zoubků.

Příčná jazyčná destička nemá zářez uprostřed, na její přední hraně je 13 zoubků, z nichž prostřední je výrazně větší. Obě části hřbetního ploutevního lemu jsou téměř spojeny. Tělo mihule karpatské je uprostřed nápadně zesílené.

Zbarvení: U dospělých jedinců je proměnlivé a závisí na lokalitě, kde žijí. Na hřbetě bývá mihule karpatská zbarvena tmavě hnědě až popelavě šedě, břišní část těla je bělavá.

Délka: 18-30 cm, larvální stádium nejvýše 19 cm.

Rozšíření: Střední a dolní tok Dunaje a jeho přítoky na Moravě, Slovensku, Maďarsku a Rumunsku.

Způsob života: Mihule karpatská žije usedle, to znamená, že v době tření netáhne proti proudu. Sladkovodní forma obývá parmové a pstruhové pásmo v podhůří.

Potrava: Pomocí přísavného terče se dospělí jedinci pevně přichycují na tělech ryb. Pomocí struhadlovitého jazyka proříznou jejich kůži, vysávají krev a nastrouhanou svalovinu. Pokud se mihule dostanou do pstruhových rybníků, dokáží napáchat značné škody. Tření začíná v dubnu a trvá do května na kamenitém dně, v silném proudu. Jikry, kterých bývá 3000-10 000, jsou proudem zanášeny do tišin, kde se z nich líhnou mihule.

Mohlo by vás také zajímat

Mihule říční,  Mihule potoční,  Mihule Vladykovova,  Mihule ukrajinská,  Mihule východní