Ještěrka italská

Ještěrka italská

Podarcis sicula

Znaky: Statná ještěrka s podlouhlou plochou hlavou a dlouhým, vzadu tenkým ocasem. Hřbet má šedý, světle hnědý, olivový nebo svítivě červený. Často už od týlu se po jejím hřbetě až nad kořen ocasu táhne úzký hnědý černě skvrnitý pás. Střední část hřbetu může být po stranách ohraničena světlými a tmavými skvrnami. Na šedých nebo hnědavých skvrnitých nebo síťovaných bocích jsou bělavé, žlutavé nebo zelené skvrny. V zadní části těla přechází zelené zbarvení často do hněda nebo se vytrácí. Běžné jsou i ještěrky s kontrastním černým síťovitým vzorem, vzácnější jsou jedinci světle olivoví, téměř bez skvrn. Základní barva samiček je hnědavá či olivově zelená a matně skvrnitá, podélné pruhy jsou však výrazné. Břicho je bělavé, žlutavé, zelenavé nebo červenavé, poddruh P. s. klemmeri má břicho modré. Celková délka je 250 mm.

Rozšíření: Korsika, Sardinie, Elba, Tyrhénské ostrovy, Itálie, Sicílie, Jugoslávie od Istrie po Dubrovník a přilehlé ostrovy. Žije i v evropské části Turecka. Byla vysazena na Mallorku, do jižního Španělska a dokonce i do USA (Filadelfie).

Prostředí: Tato velmi mrštná ještěrka je velmi nenáročná na životní prostředí. Žije v nížině, v pahorkatině a do hor vystupuje až do nadmořské výšky 1800 m. Obývá kamenné sutě zarostlé vegetací stejně jako travnatou nížinu. Zvláště hojná je v okolí lidských sídel při okrajích silnic, mezi zemědělsky využívanými pozemky, na kamenných zídkách i místy v zahradách a parcích ve vsích a městech.

Způsob života: Tato ještěrka žije převážně na zemi, často se zdržuje i na zdech, skalnatých okrajích silnic a na kamenných zídkách v polích. Přestože je značně hašteřivá, vyskytuje se na obzvlášť výhodných místech - jako například na smetištích - často ve velkém množství. V nebezpečí se skrývá v prázdných konzervách a loví zápachem přilákaný hmyz. V místech s příhodným podnebím přerušuje za pěkného počasí zimní klid, vylézá z úkrytů a sluní se. Můžeme ji považovat za průvodce člověka. Velmi rychle si přivyká na nové vhodné prostředí. Vyskytuje se často ve společnosti s ještěrkou a ještěrkovcem dalmátským.

Potrava: Hmyz, červi, pavouci a housenky.

Všeobecně: Známe asi 40 poddruhů této ještěrky. V přírodě se navzájem liší tvarem těla a zbarvením. Známá a nápadná rasa je P. s. coerulea ze skal Faraglioni u Capri. Je svrchu černomodrá a má modré břicho. Byla popsána už r. 1872. Tam, kde těmto ještěrkám nehrozí od člověka nebezpečí, zbaví se v krátké době strachu. V jižní Itálii ji můžeme pozorovat, jak pobíhá po kamenných zábradlích venkovských zahradních restaurací a často se odváží i na stoly, sbírá drobty z koláčů a pronásleduje sladkostmi přilákaný hmyz. Tento druh patří mezi nejoblíbenější chovance v teráriích. Středoevropští teraristé ji ve svých zemích stále znovu a znovu vysazují, v našich podmínkách se však delší dobu udržet nemůže.

Mohlo by vás také zajímat

Ještěrka dvoupruhá,  Ještěrka perlová,  Ještěrka dlouhoocasá,  Paještěrka pardálí,  Ještěrka živorodá,  Ještěrka zelená,  Ještěrka obecná,  Ještěrka zední,  Husa italská,  Paještěrka červenavá