Ještěrka skalní

Lacerta saxicola

Ještěrka skalní

Lacerta saxicola

Znaky: Středně velká ještěrka se štíhlým a mírně zploštělým trupem, podlouhlou plochou hlavou a dlouhým ocasem. Její základní zbarvení je nejednotné a střídají se v něm různé hnědé, šedé a zelené barvy. Zřetelné skvrny na hřbetě přecházejí na bocích v tmavé síťování, v němž mohou být světlé a modré skvrny. Břišní strana je bělavá, růžová nebo oranžová. V době rozmnožování je mohutnější sameček zbarven intenzivněji a jeho modré zbarvení (které je matnější i u samiček) je rozsáhlejší a výraznější. Ocásek mladých ještěrek je v zadní polovině modrošedý. Celková délka tohoto druhu je 230 mm.

Rozšíření: Krym, Kavkaz, asijská část Turecka, severní Irák, severní Írán a jižní Turkménie. Na mapě rozšíření tohoto druhu je vidět, že výskyt této ještěrky se v Evropě omezuje výhradně jen na poloostrov Krym.

Prostředí: Ještěrka skalní žije v nížině, v pahorkatině i v horách, kde vystupuje pravidelně do nadmořské výšky až kolem 2000 m, zřídka až přes 2600 m. Jejím prostředím jsou hromady kamení, kamenité zarostlé břehy potoků a ostrůvkovitá skaliska v zalesněné a křovinaté krajině. Velmi hojná je i v okolí lidských sídel na různých stavbách, např. na mostech, zdivech a zříceninách.

Způsob života: Ještěrka skalní bývá na zvláště vhodných místech velice hojná. Přesto není vysloveně společenská. Za několik týdnů po opuštění zimních úkrytů obsazují samci značně rozsáhlé okrsky, v nichž žijí se 2-3 samičkami a kde nestrpí žádného jiného samečka. Samičky, které v tomto okrsku žijí, se nepáří pouze s vlastníkem okrsku, ale navštěvují i samečky vedlejších revírů. Páří se s nimi i s dalšími samečky, kteří tudy probíhají a nemají vlastní okrsek. Kladou většinou 3-5 vajíček do mírně vlhkých úkrytů. Délka hlavy a těla vylíhlých mláďat je pouhých 25 mm, pohlavně dospívají zhruba ve stáří dvou let. Tato ještěrka opouští své úkryty ve skalních štěrbinách či v děrách v zemi ráno mezi 8.-10. hodinou. Pak se vydatně sluní, poté je po dlouhou dobu velmi čilá a uchyluje se zpět do úkrytu kolem 19. hodiny. Hlavními nepřáteli této hlavně po zemi se pohybující ještěrky jsou hadi, např. užovky Coronella austriaca a C. girondica, Coluber jugularis caspius, nebo kavkazská zmije. Mláďata ještěrek loví zvláště různí ptáci.

Potrava: Kořistí jsou hlavně mouchy a jiný dvoukřídlý hmyz, ale i pavouci, svinky, mravenci, červi a plži. Zajímavé je pozorování, že ještěrky loví nejen hmyz, který přistál na podkladu, ale vyskakují přesně zamířenými skoky za ním i vysoko do vzduchu.

Všeobecně: V příhodných podmínkách může aktivita tohoto druhu ještěrek trvat 9–11 měsíců v roce. Ve zvlášť výhodných zimních úkrytech se často ještěrky shromažďují ve velkém počtu a přečkávají zde chladné roční období. V takovýchto místech může být pohromadě 300-400 jedinců. V teplých oblastech se ještěrky na jaře objevují už začátkem března, pak se zdržují ještě nějakou dobu v blízkosti úkrytů. Přitom nedochází mezi samečky k rivalitě. Nesnášenlivými se stávají až tehdy, když se rozptýlí a jednotliví samci si vyhledají své okrsky. Malým nepřátelům se brání ještěrka skalní zvláštním způsobem: ohrožuje-li ji např. malý had, zakousne se do některé ze svých zadních noh, stočí se pak do kruhu, a tím zabrání hadovi, aby tak velké sousto pozřel. Stejně jako všechny ještěrky orientuje se hlavně pomocí zraku.