Králík český strakáč

Nejpočetněji zastoupeným plemenem králíků v genetických zdrojích je český strakáč barvy černobílé (ostatní barvy nejsou do genetických zdrojů zařazeny).

Český strakáč je považován vrchol českého chovu králíků. Jeho více než stoletý vývoj v české chovatelské historii nebyl vůbec jednoduchý a přímočarý, kdy generace našich předků jeho vývoj často komplikovala, což v důsledcích pociťujeme v chovu dodnes, neboť „genetická setrvačnost“ v populaci přetrvává desetiletí.

Za průkopníka myšlenky chovu českého strakáče je považován J. V. Kálal, nejvýznamnější osobnost českého králíkářství přelomu 19. a 20. století. Jak píše v knížce „Králík, jeho odrůdy, význam národohospodářský a pomůcky k povznesení nejmladšího hospodářského odvětví“ v roce 1908:
„Český králík – od nepamětných dob chována, či spíše trpěna jest ve stájích pod dobytkem hovězím, u koz a ovcí neb v komorách živá hračka dětí, malý český stájový králík.
…žasnouti musíme, že uchoval si celou řadu vzácných vlastností, které u žádné jiné ušlechtilé odrůdy nenacházíme v té míře spojeny. Neobyčejná plodnost 6 – 7 vrhů po 7 – 12 kusech stala se téměř příslovečnou. Co do otužilosti proti vlivu povětrnosti a jejím změnám, vzdorovitosti proti nemocem nepřekonává domácího českého králíka žádná ušlechtilá odrůda. Skromnost co do potravy i ubytování jest i jemu vlastní…
Český domácí králík vyskytuje se ve všech barvách savců jednobarevný, pruhovaný i strakatý. S ohledem na kožišinu nejcennější jsou kusy jednobarevné bílé, šedé, černé a pak černobíle strakaté. …Tělo jest spíše zavalité než táhlé, hlava samců kulatá, čelo a nos vyklenuté, u králic úzká a špičatá. Uši jsou při kořenu svalnaté, 9 – 12 cm dlouhé, vzhůru postavené a spíše do předu se klonící. Srst jest jemná, krátká a hustá k výrobě krtka, tuleně, skunka, a pokud se kožišin bílých i k výrobě hermelínu, kuny a zebry velmi vhodná. Český domácí králík nevyniká značnou váhou těla, ale pokud mé zušlechťovací pokusy ukázaly, … mohu tvrditi, že při obecné snaze zušlechtiti racionelním chovem českého králíka, jest zušlechtění jeho po stránce sportovní a hospodářské možné, snadné a žádoucí. Na českých výstavách objevily se již 5 i 6 kg čeští strakáči. Velikost a tvar těla belgických obrů musí býti cílem i při chovu a zušlechtění českých králíků.“

Vývoj českého strakáče byl v dalších letech (prakticky až do 2. světové války) jednoznačně ovlivněn existencí německého strakáče, jakožto představitele tehdy mimořádně oblíbených obrovitých plemen a anglického strakáče na straně druhé, jako drobného strakáče kolem 3 kg. Chov a soupeření těchto plemen vedle sebe na malém prostoru českých zemí přinášel řadu nejasností mezi chovateli i odborníky té doby.

Významnou úlohu ve vývoji ČS vždy sehrával zejména Klub chovatelů českých strakáčů založený s celostátní působností již počátkem 30. let a prakticky nepřetržitě fungující dodnes. Jedním z nejvýznamnějších představitelů v té době byl Jaroslav Dražan z Pcher u Kladna, v současných dobách vede Klub Oldřich Palounek z Čejetic u Mladé Boleslavi.

Současný chov ČS se potýká se dvěma zásadními exteriérovými tvarovými problémy: výskytem lalůčků u samců a vadami v průběhu hřbetní linie – utvářením pánevní partie (výrazně vystouplé hrboly kyčelních kostí až sražená záď). Dnes (možná už desetiletí) je to nejčastěji diskutovaný problém, zřejmě první na něj upozornil na popud německých chovatelů Ing. Fingerland v roce 1980. Příčina je hledána ve způsobu selekce v chovech ČS, kdy na prvním místě je fenomén kresby a daleko vzadu v pořadí důležitosti bylo a je utváření hřbetu králíka nebo lalůčky. Navíc je nutno si uvědomit, že po celá desetiletí chovu to byly přípustné vady, nad nimiž nejen chovatelé, soudci, ale i vzorníky přivírali oči.

Tyto problémy jsou považované za historicky po generace zafixované v početné populaci českých strakáčů, vzniklé během první poloviny 20. století za okolností výše nastíněných. Zásadní změna v celé populaci by si vyžádala tvrdou selekci v tvaru v celé populaci po několik generací. Zahraniční populace (např. německých malých strakáčů) vznikly v novodobé historii za použití vybraných nejlepších ČS za zcela jiných podmínek, než byl vývoj naší početné populace. Jednou z těch podmínek byl i přístup ke zmiňovaným tvarovým vadám ve vzornících, systém posuzování i selekce v chovech při početně omezené populaci.

Přes zmíněné tvarové nedostatky, jejichž odstraňování šlechtěním je kořením chovatelské záliby, je český strakáč v černobílé barvě nejoblíbenějším národním plemenem, o čemž svědčí počty vystavovaných zvířat na většině našich vrcholných výstav.

Přesto právě reprezentace ČS na zahraničních výstavách (Interkanin i některé evropské výstavy) před rokem 1989 velmi výrazně přispěla k mezinárodní popularitě a jeho postupnému rozšíření v evropských zemích – jako český strakáč je chován například v Belgii, Rakousku nebo Švýcarsku, díky chovatelské diplomacii Ing. Jaroslava Fingerlanda a Herberta Zense je zařazen i v Evropském vzorníku. Zcela samostatnou kapitolou je vznik a chov malého strakáče v Německu po roce 1970. Srovnání zahraničních populací českého strakáče (nebo podobných strakáčů) s našimi ČS by bylo možné, každá má svoje přednosti a nedostatky, detailní porovnání by si vyžádalo hodně prostoru. Všechno dělají jenom lidé a mezi chovatelem strakáčů v Rakousku, Německu nebo u nás zas tak zásadní rozdíl není a i díky neexistujícím hranicím v současné Evropě se rozdíly mezi těmito populacemi budou zmenšovat.

Právě proto je na místě zopakovat si ideální představu českého strakáče tak, aby zůstal českým strakáčem, ušlechtilým a líbivým králíkem i do budoucnosti:

- hmotnost dospělých zvířat kolem 3,60 kg
- hlava krátká, klenutá se širokým nosem i čelem, u samic jemnější (ale ne dlouhá a úzká), uši dlouhé kolem 11 cm, dobře osrstěné, silnější, rozevřené, na koncích zaoblené,
- tělo mírně zavalité, kompaktní, ale dostatečně dlouhé, s nepříliš zřetelným krkem, bez tvarových nedostatků,
- končetiny středně dlouhé, pevné s kočičím nášlapem a polovysokým postojem,
- srst středně dlouhá (2,5 cm) s nepříliš dlouhými, pevnými a pružnými pesíky,
- kresebné znaky na hlavě čistě ohraničené, výrazné (např. čisté čelo), skráňové skvrny větší (asi 1 cm v průměru) v dostatečné vzdálenosti od očních kroužků,
- úhoř od zátylku až po pírko stejnoměrný, kolem 2 cm široký, bez přidružených skvrn,
- výrazná a symetrická boční kresba ideálně 5 kulatých nebo okrouhlých skvrn o průměru kolem 2,5 cm,
- černá barva kresby velmi intenzívní, bez bílých chloupků zejména na uších nebo v kresbě hlavy.

Užitkové vlastnosti, přesto že ČS je po generace předmětem sportovního chovu zaměřeného na krásu, odpovídají středním plemenům této váhové kategorie. Významná je skromnost, zejména pro nižší potřebu jadrných krmiv, schopnost zužitkovat objemná krmiva, bezproblémové zabřezávání a dobré mateřské vlastnosti. V roce 2007 se průměrně v chovech ČS registrovaných v Centrální plemenné knize narodilo 6,49 mláděte, odchováno bylo 5,03 mláděte na vrh. Procento ztrát odpovídá genetickému založení – to je ta čtvrtina narozených mláďat mlynářů.

Z hlediska užitkových vlastností je nevýhodou právě samotné genetické založení strakatosti – anglická strakatost podmíněná genem K (typická strakatost heterozygot Kk, homozygoti (po 25 % mláďat) kk celobarevní, mlynáři KK. Dominantní alela K v homozygotním stavu přináší snížení životaschopnosti (mláďata zpravidla nepřežijí věk 2 – 3 měsíců), snížení přírůstků a velikosti nositele na základě hypoganglinozního stavu plaků v distálním kolonu a sklonu k hypotyreóze v kombinaci se snížením činnosti hypofýzy. Typickým příznakem jsou příznaky syndromu megakolonu (rozšíření a ucpání tlustého střeva – tračníku u králíčat), které byly zjištěny i v populacích brojlerových králíků, kam se tento gen dostal zřejmě při použití obrovitých strakáčů (např. NoS) při hybridizaci v minulosti. Homozygotní stav KK se může vyskytnout a uplatnit i v albinotických populacích.

V roce 1997 bylo do genových zdrojů zařazeno 66 chovů ve všech barvách, od r. 2001 je však podporován pouze ráz černobílý. V současnosti je zde zařazeno 36 chovů se 420 králíky (necelých 200 samic). Je evidován v evropských genových zdrojích (RESGEN 060).

Český strakáč, původní plemeno vzniklé před více než sto lety péčí generací našich předchůdců, můžeme právem považovat za doklad historie, kulturní památku i toho, jak prostý člověk začal před sto lety tvořit hezkého, ušlechtilého králíčka a zanechal nám jej jako živé kulturní dědictví našeho venkova. Každý chovatel pokračující v tomto náročném chovatelském úsilí zaslouží uznání.