Králík český černopesíkatý

Jedním z nejmladších a nejméně rozšířeným plemenem králíků zařazených v genetických zdrojích podporovaných MZe je český černopesíkatý. Ani jeho cesta do našich chovů nebyla jednoduchá, avšak díky podpoře v programu ochrany genetických zdrojů se plemeno v našich chovech v uplynulých letech rozšiřuje.

Bezprostředním podmětem pro vyšlechtění českého černopesíkatého byl článek Ing. Jaroslava Fingerlanda v roce 1971, kde referoval o výpěstcích výzkumného ústavu v Celle v NSR – králících černopesíkatých o genotypu achibCDG. Myšlenky se ujal František Provazník z Holic a křížením činčily malé a stříbřitého žlutého se mu v krátké době podařilo získat plánovaný genotyp, takže plemeno mohlo být uznáno již v roce 1975 (uznávací řízení proběhlo v srpnu 1975 na VI. Speciální výstavě mláďat králíků v Pardubicích, kde šlechtitel vystavil 8 králíků). Od té doby je u nás vystavováno, byť v letech 1980 až 1990 pod názvem černopesíkatý.

O názvu plemene, resp. oprávněnosti přízviska „český“ se vždy diskutovalo. Nejpodstatnější pro nás může být skutečnost uvedená v předcházejícím odstavci, od roku 1975 je Ččp pravidelně řadou chovatelů vystavován.

Naproti tomu je skutečností, že v sousedním Německu (resp. tehdy NDR) je černopesíkatý chován a vystavován až po roce 1980 v souvislosti s platností společného vzorníku socialistických zemí a není uváděn ani v knize K. Dorna „Rassekaninchenzucht“ ještě v roce 1981. Na šlechtění černopesíkatého se v NDR podílel i u nás známý Alfréd Franke, přičemž ke šlechtění byla vybrána do základu činčila malá a saský zlatý. Významnějšímu rozšíření se mu pak dostalo až s „jednotným“ německým vzorníkem z roku 1991 (na 20. Bundesschau v Norimberku 1991 nebyl ještě vůbec vystaven) a dnes je v NSR jedním z velmi oblíbených a kvalitních malých plemen králíků.

Původní znalosti a poznatky o čenopesíkatém králíku, někdy pojmenovaném jako „ žlutá činčila“, pocházející od zakladatele „králičí“ genetiky prof. Hanse Nachtsheima, který pracoval v univerzitním genetickém ústavu v Berlíně-Dahlmeru, datované lety 1928 až 1936, nebyly realizovány v běžných chovech a zůstal na úrovni genetického experimentu, podobně jako černopesíkatí králíci velkého rámce (ke šlechtění použita za základ činčila velká a novozélandský červený) prof. Niehause z Celle z let 1960/61 (publikované až kolem roku 1968), o němž se zmiňoval Ing. Fingerland v roce 1971.

Dlouhá léta zůstával Ččp popelkou našich výstav, těžko si hledal příznivce a s početnějšími kolekcemi na národních výstavách se setkáváme až v posledních letech. Po Fr. Provazníkovi přebralo štafetu jen několik chovatelů – M. Olič, Vl. Matys nebo P. Simandl, velmi významný byl přínos K. Vokurky a v posledních letech i St. Hejrala. Nutno říci, že na kvantitativním i kvalitativním posunu plemene se značnou měrou podílel i poměrně početný dovoz chovných zvířat realizovaný řadou chovatelů.

Na pomalém rozšiřování v 80. a 90. létech se podílelo i ne úplně nejšťastnější spojení v klubu s chovateli moravských bílých hnědookých (od roku 1987 až do vytvoření samostatného v roce 2006), kdy těch několik nadšených jednotlivců chovajících Ččp nedokázalo své nadšení rozšířit dál. S osamostatněním klubu se něco málo zlepšilo, podstatně vzrůstají počty králíků v registraci i na výstavách, v organizaci klubové a šlechtitelské práce jsou však stále významné rezervy.

Český černopesíkatý je jedním z plemen, u kterého jsme mohli pozorovat v posledních 10 nebo 15 letech velmi podstatné kvalitativní změny v exteriéru. Dokonce je považováno za jedno z nejatraktivnějších plemen zasluhující ještě významnější chovatelskou oblibu zejména pro jeho líbivý typ (výrazný a bezproblémový) – krátké, zavalité tělo, silné a výrazně osrstěné ušní boltce a zpravidla mimořádně výraznou hlavu u samců. Většina králíků je bez významnějších nedostatků i ve tvaru, v této pozici je Ččp mezi ostatními plemeny nadprůměrný a proto mohou chovatelé vybírat opravdu důsledně nejlepší králíky ve tvaru a typu a soustředit se na kvalitu srsti a její zbarvení.

Chovatelským oříškem je pesíkování a jeho stejnoměrnost. Optimální odstín černého, jemného pesíkování má být spíše světlejší, přebytek pesíků působí rušivě a je méně líbivý. Tmavé pesíkování není všude výrazné, divoké znaky (břicho, oční kroužky, skráňová obruba...) musí být čistě bílé. Na povrchu těla, hlavy, končetin a uší by mělo být pesíkování vyrovnané. Velmi často je ovlivněno průběhem línání, to je však nutno odlišovat od skutečné nerovnoměrnosti pesíkování způsobené geneticky.

Samostatnou kapitolkou by byla polemika o tom, jak vzniká černopesíkatost, zda je pesík celý barevný nebo zda má tmavý konec nebo světlý prstenec a jak se může v exteriéru projevit vliv alely pro stříbřitost P pocházející ze zakládajícího plemene Sž.

Závažnějším problémem exteriéru, se kterým se na výstavách setkáváme, je namodralá nebo šedá podsada, někdy podmiňující výraznější dopady v hodnocení králíka. Jen důslednou selekcí je možno dosáhnout zlepšení tohoto znaku v populaci.

Plodnost českých černopesíkatých odpovídá malému plemeni, počty narozených králíčat jsou v průměru 5,3 až 5,8 ve vrhu, podíl odchovaných mláďat je nejvyšší mezi národními plemeny a pohybuje se kolem 95 i více % (pro řadu chovatelů je spíše výhodou 4 – 6 králíčat ve vrhu a tomu odpovídá i vysoká úspěšnost odchovů). Zajímavé je, že na chovnou králici je registrován nejvyšší počet mláďat ze všech plemen (kolem 6 ročně), což znamená, že je registrován vysoký podíl odchovaných králíčat a populace je tedy exteriérově velmi vyrovnaná.

Stav populace českých černopesíkatých v genetických zdrojích: V roce 1997, kdy byla zahájena soustavná práce v genetických zdrojích králíků, byly do tohoto programu zařazeny pouze 2 chovy s asi 15 králíky, v roce 2002 jsou to stále jen dva chovy s 18 chovnými zvířaty. V roce 2008 je v programu zařazeno 13 chovů s více než 70 králíky při poměru pohlaví 1: 1,8. Celkový počet chovných králíků stále nemůžeme považovat za uspokojivý, podle hodnocení velkosti efektivní populace Ne) je populace stále ohrožená zánikem a plemeno je nejméně početné v rámci genetických zdrojů.

Udržení stability a kvality početně tak malé populace čistokrevného plemene není jednoduché, přestože je využívána možnost přísunu nepříbuzných chovných zvířat ze zahraničí. Plemenu by významně prospěl organizačně, chovatelsky a šlechtitelsky na vyšší úrovni fungující klub chovatelů specialistů. Další šíření a zkvalitnění Českého černopesíkatého králíka je věcí nevelkého počtu nadšených a obětavých chovatelů, kterým je třeba popřát mnoho štěstí do dalšího chovu.