Králík český červený

Právě v září 2009 uplynulo přesně 50 let od oficiálního uznání posledního z plemen králíků zařazených do genetických zdrojů podporovaných Ministerstvem zemědělství ČR. Jeho cesta k uznání a mezi chovatele byla možná nejkomplikovanější, přesto je v posledních letech plemenem velice progresivně se rozvíjejícím.

K uznání plemene došlo v roce 1959 a významný prvorepublikový chovatel a posuzovatel pan Theodor Svoboda z Modřan (tehdy u Prahy) završil mnohaletou chovatelskou a šlechtitelskou práci při získání originálního červeného malého plemene. Nutno říci, že ani proces uznávání nebyl jednoduchý a podařilo se ho úspěšně dokončit až na třetí pokus (o důvodech těchto průtahů dnes můžeme pouze spekulovat). Podrobný popis šlechtění a uznávání plemene zdokumentovali Jiří Schönfelder v roce 1974, již zesnulý Miroslav Kratochvíl ze Sadské v roce 1998 či Ing. Zadina. Skutečností ovšem také je, že Ing. Jaroslav Fingerland píše v roce 1984, cituji: „Zúčastnil jsem se uznávacího řízení v roce 1959 a měl jsem možnost chovateli Svobodovi klást i otázky, týkající se šlechtitelského procesu, podobně jako ostatní členové komise. Dodnes si vážím obrovského úsilí, které musel vynaložit, aby se přiblížil vytčenému cíli. Bohužel nemohl předložit takový písemný materiál, který by byl dokladem vzniku českého červeného a který by také mohl sloužit k publikaci jak v našich, tak zahraničních časopisech. Ani při studiu našich časopisů z té doby jsem nenašel žádné zprávy o postupu prací chovatele Svobody“.

V roce 1966 byl český červený zařazen do platného vzorníku, z dnešního pohledu hodnocení se může zdát poněkud nešťastné současné uvedení saského zlatého (uznaného o dva roky později, tj. v roce 1961 v tehdejší NDR). Určitě to neprospělo k popularizaci nově uznaného českého národního plemene.

I tyto faktory způsobovaly velmi malé rozšíření českého červeného v českých zemích, v publikaci Chováme králíky v roce 1969 je stále uveden pouze jediný chovatel – samotný šlechtitel, v roce 1973 je celorepublikově registrováno jen 32 králíčat ve třech okresech. V této době není ani moc (spíše žádné) publikovaných článků a fotografií k propagaci plemene (výjimkou je článek z pera Jiřího Schönfeldera v roce 1974).

Rozšíření nenapomohlo ani opuštění názvu český červený a zavedení saského zlatého v souvislosti s platností tzv. „společného standardu socialistických zemí“ v 80. letech. Koncem 80. let, na počátku a v polovině 90. let byl český červený skutečně na pokraji zániku, např. v roce 1990 bylo ve všech chovech, v celé republice registrováno pouze 81 mláďat (do tohoto roku ještě Sz), tedy nejméně ze všech národních plemen – pro srovnání Moravských bílých hnědookých 267, Českých luštičů 512, ale Velkých světlých stříbřitých a Novozélandských bílých přes 28 tisíc mláďat.

Zlom zřejmě nastává po roce 1997. Do nově budované struktury dotovaných genových rezerv není český červený zařazen se zdůvodněním příliš nízkého počtu zvířat v populaci na perspektivní, reálnou záchranu plemene. To podnítilo několik chovatelů, především do té doby nejaktivnějšího chovatele Čč, zmíněného Miroslava Kratochvíla, Ing. Josefa Zadinu, ale i Milana Uhra z Moravan u Brna a další, k novému úsilí v chovu a propagaci tohoto plemene (ovšem při nutnosti výrazného podílu dovezených chovných králíků).

Ještě v roce 2000 je v genetických zdrojích registrován pouze jediný králík (chovatel Milan Uher), o rok později 26 a v roce 2002 již 148 od osmi chovatelů. Zcela nepopiratelně na tomto progresivním rozvoji má významný podíl podpora chovu v programu genetických zdrojů poskytovaná Ministerstvem zemědělství, kam byl český červený zařazen v roce 2004.

Pozitivní vývoj počtu chovatelů, chovných zvířat i registrovaných králíčat se postupně odráží i na prošlechťování exteriérových znaků. Jako u každého plemene je stále co zlepšovat:

- Hmotnost je většinou poměrně vyrovnaná na ideálu 2,8 až 3 kg, přesto můžeme narazit na výstavách na Čč mohutnější a hmotností nad 3,3 kg (snad pozůstatek po přilití krve Nč), taková zvířata musí být z chovu vyřazována.
- Nejvíce nedostatků zůstává v barvě krycí srsti, což souvisí s vývojem šlechtění a se změnami genotypu (go, g až po dnešní G – tedy genotyp shodný např. s Nč). Rušivě může působit i nejednoznačnost a nejednotnost specifikace odstínu krycí barvy – od pomerančové až po intenzivní červeň, zlatá a červená jsou přeci jen odlišné barvy (byť v anglickém ekvivalentu – viz vzorník 2004). Sjednocení odstínu krycí barvy by plemeni prospělo i ve významu odlišení od podobných zahraničních plemen.
- Nejčastějším problémem je zašedlá barva (tvořená černými konci pesíků) na hlavě, uších nebo pírku, ale i na zádi. Ojedinělé bílé pesíky v krycí srsti zejména na hřbetě nebo na uších jsou další poměrně častou přípustnou vadou.
- V pozici barva podsady je často se vyskytující vadou zašedlá nebo namodralá podsada. U všech těchto problémů je jediný recept – přísná selekce.

Při šlechtění nebo v celé historii chovu nikdy nebylo preferováno zaměření na užitkovost. Užitkové znaky plemene jsou dány přirozeným vývojem v chovech, s nízkým podílem umělého výběru. Chovatelé vybírali životaschopná, dobře se rozmnožující zvířata pro další chov, rozhodující při selekci však byl exteriér.

Plodnost českých červených odpovídá typickému malému plemeni, počty narozených králíčat jsou v průměru kolem 5,50 ve vrhu, podíl odchovaných mláďat zpravidla nad 90 %. Z nich je průměrně registrováno po čtyřech králíčatech – po ČS je to nejnižší (nevýrazně) počet registrovaných na vrh a zřejmě to odráží vyrovnanost populace.

Počty chovatelů a králíků můžeme sledovat až od roku 2000, kdy byla zahájena registrace v CPKK, nárůst počtu chovatelů i zvířat je zřejmý. V roce 2008 je v programu zařazeno 30 chovů s více než 200 králíky při úzkém poměru pohlaví asi 1: 1,75. Celkový počet chovných králíků vzhledem k tomuto vývoji můžeme považovat za uspokojivý. Podle hodnocení velkosti efektivní populace (Ne) je populace sice stále ohrožená, nicméně tato hodnota mezi roky 2002 a 2008 vzrostla dvojnásobně.

Počty registrovaných mláďat ukazují trvalý významný vzestup, nejzřetelnější ze všech plemen, a to je nejpozitivnější zjištění pro budoucnost. Výše (a způsob) poskytovaných dotací má na této skutečnosti zřejmě významný podíl.

Počet vystavených králíků na některých národních výstavách mladých králíků od roku 1972 ukazují omezené rozšíření až do roku 2000, v posledním období došlo k nárůstu počtů na žádoucí úroveň.

Udržení stability a kvality početně malé populace čistokrevného plemene není vůbec jednoduché, přestože je zde možnost přísunu nepříbuzných chovných zvířat ze zahraničí, což je zřetelné v rodokmenech chovných králíků. Plemenu by rovněž významně prospěl organizačně, chovatelsky a šlechtitelsky samostatný klub chovatelů specialistů. Další šíření a zkvalitnění Českého červeného králíka je věcí dnes již dostatečného počtu chovatelů.