Český stavák

Jednou z rozšířených skupin středně velkých holubů jsou staváci. Je to vývojově jednotná skupina, která se sice během doby exteriérově rozrůznila, ale jedno si uchovala společné - zvláštní způsob letu, kterému říkáme stavění. Rozumíme tím let, kdy holub v jeho určité fázi sepne křídla nad trupem, propadne se do hloubky třeba i několika metrů a potom pokračuje v letu vzhůru nebo dosedne na zem či na střechu. Tento akrobatický prvek doprovází zvukovými efekty - tleskáním.

Staváků je několik plemen. Nejznámější je stavák český, německý, štajgr, štarvický (chocholatý) i někteří jiní. Každé plemeno prodělalo svůj vývoj - některé bylo dovedeno do tvarové dokonalosti (štajgr), jiné k akrobatické dovednosti (stavák německý). Český stavák vyniká sytými barvami a pestrým leskem opeření. Tímto znakem dnes patří některé rázy českého staváka spíše mezi holuby barevné. Tento výsledek mnohaleté systematické šlechtitelské práce však má i své záporné stránky. Mnohdy jsou tito holubi drobní, nevolatí (zvláště holubice) a málo životní.

Kromě dostatečně vyvinutého hruškovitého volete, krátkých křídel a ocasu a poněkud delších nohou by měl mít český stavák vždy perlové oči (jen bílí holubi mívají oči vikvové) a zvláštně utvářenou hlavu. Hlava je sice normální velikosti, ale čelo je širší a poměrně strmé, temeno mírně zploštělé a záhlaví dobře zakulacené.

Z mnoha kresebných rázů jsou nejrozšířenější čeští staváci sedlatí. Zajímaví jsou čeští staváci lysí a plamínci, bělohrotí, tygři a tabuloví tygři.