Králík moravský modrý

Moravský modrý je nejstarším národním plemenem historicky vzniklým na území Moravy. Jeho populace je trvalou a významnou součástí našich chovů králíků se stabilní, početnou základnou a odborně fundovaným kolektivem nadšených chovatelů sdružených zejména ve velmi dobře fungujícím chovatelském klubu.

Všeobecně se soudí, že už před rokem 1890 byli známí velcí modří králíci neznámého původu v chovech chudých tkalců v okolí Svojanova, Svitav a Hynčic (někdy byla tato místa lokalizována na severní Moravu).

Původ modré barvy těchto zvířat byl uváděn už Kálalem (1908), který se domníval, že “Plemeníme-li delší dobu králíky výlučně černé barvy, zvede se nám některý kus se srstí popelavě modré barvy, výběrem a zušlechťováním krví černých belg. obrů docílilo se asi během delší doby odrůdy dnes pod jménem modrých obrů známé“. Jaroslav Tvrdý (1941) pak v publikaci Králík moravský modrý píše: „jest nesporné, že jedinci celomodře vybarvení vyskytli se náhodně mezi králíky stájovými…“

Obdobně je diskutováno o velikosti těchto králíků, která je uváděna 4 až 4,5 kg – „pouze, neboť vlivem desetiletí pokrevní plemenitby není dosahováno větší“. Je nutné si však uvědomit, že králík stájový běžný v té době dosahoval 2 až 3 kg, takže uváděná velikost v běžných chovech je trochu záhadou.

Rok 1890 je nutno také komentovat: Kálal (1908 – Králík, jeho odrůdy, význam národohospodářský a pomůcky k povznesení nejmladšího hospodářského odvětví) píše: „Německý odborný spisovatel P. Wahlich praví o tomto typu králíků, že jest domovem v severní Moravě a zvláště mezi tkalci v okolí Svojanova chov jeho velice rozšířen a to alespoň již od 30. let.“ To by ovšem posouvalo dobu vzniku až k roku 1830 a je pro mě otázkou, proč tato tvrzení nebyla v minulém století zmiňována.

Podobně Čeněk Pechor (1923 – Chov králíka v hospodářství a jeho význam) cituje německé autory, že „modří moravští králíci již od 25 let byli na Moravě chováni“.

Znalosti o chovu králíků se do našich zemí dostávaly (i) během přesunů vojsk během 19. století počínajíc napoleonskými válkami po válku prusko-francouzskou (1866). Je možné, že se v tomto období dostali i předchůdci velkých modrých králíků, jejichž ustálená populace pak dala vznik moravskámu modrému už v průběhu 19. století.

Tuto domněnku podporuje i existence belgického plemene Modrý ze sv. Nikolase (to je městečko ve východních Flandrech). Dnes je zařazen do evropského vzorníku, exteriérem až nápadně připomíná našeho Moravského modrého, byť se dá úspěšně pochybovat o výměně zvířat mezi Moravou a Flandrami za posledních 100 let.

Toto plemeno v barvě světlé modři, ideální hmotnosti 5,5 až 6 kg a délkou uší 14 až 16 cm však na evropských výstavách v posledních desetiletích nebylo vystaveno.

Kolem roku 1900 z něho byl vyšlechtěn králík plemene Beveren – rovněž původně v světle modré barvě, nyní hmotnosti 3,5 až 4,5 kg a délkou uší 11 až 12 cm a charakteristického tvaru těla – mandolíny (evropský vzorník). Chován je i v Severní Americe ve hmotnosti až 5,5 kg.

V USA vznikl počátkem 20. století (první oficiální standard je z března 1917) z modrých králíků (převážně vídeňských). Americký modrý (hmotnost 4,5 až 5,5 kg) je exteriérově podobný našim Mm.

Soupeření Mm s vídeňským modrým bylo v minulosti věnováno mnoho prostoru, dnes je zcela jasný rozdíl v původu, vývoji i současném exteriéru těchto plemen. K původu Vm pro zajímavost – odhadnete vzdálenost ze Svojanova do Vídně? ...Je to 192 km – i to spíše nahrává možnosti podílu moravských modrých králíků na vzniku Vm.

Vývoj Moravského modrého králíka nemohl být jednoduchý a přímočarý, v jeho začátcích moravští chovatelé bojovali o jméno, zkratka MO znamenala „modrý obr“ i „moravský obr“. V roce 1940 bylo dokonce dost nešťastně sborem soudců povoleno křížení s Vm (s podmínkou hmotnosti nad 4 kg), to ale zřejmě jeho vývoj výrazně neovlivnilo.

V roce 1935 totiž proběhla rozsáhlá diskuze nad směrem šlechtění – zvítězil protáhlejší větší rámec a ocelověmodrá barva (v poslední době zmiňovaná regenerace byla spíše ujasněním chovného cíle a standardu) a plemeno se po II. světové prosazuje v našich chovech výrazněji.

Prvním pokusem o klubovou organizaci byl už v roce 1909 pražský klub chovatelů belgického a modrého obra, po několika letech však modrý vypadl i z názvu a chovatelé se více věnovali českému strakáči. Další a velmi významným byl Klub chovatelů králíka moravského modrého králíka založený v roce 1942, předsedou byl zmiňovaný Jaroslav Tvrdý z Brodku u Přerova. Ve válečných letech byl jedním z nejchovanějších plemen, v roce 1942 bylo registrováno 13 199 mláďat (uváděno je 67 Vm ve stejném roce). V roce 1949 se konala národní výstava v Brně, kde bylo již vystaveno 116 Mm.

Tak se již dostaváme prakticky i počty vystavených králíků do součastnosti. V roce 1970 je založen Klub chovatelů v dnešní podobě. Se jmény chovatelů z této doby se můžeme setkávat dodnes – prvním jednatelem byl Oldřich Průdek z Rakvic, Jaroslav Klika nebo Jan Ježek jsou aktivními šlechtiteli dodnes.

Dnešní Moravský modrý je plemenem, na které mohou být jeho chovatelé a zejména členové Klubu hrdí, byla naplněna původní myšlenka chovu samostatného, velkého modrého králíka s velmi dobrými užitkovými vlastnostmi. Velmi dobře se podařilo odlišit Mm od Vm, použití přilití krve Vm nebo jiného plemene (např. BO) v posledních 40 až 50 letech bylo velmi minimalizováno a Mm je považováno za nejpůvodnější (a nejčistčí) národní plemeno.

Dnešní stav šlechtění exteriéru plemene zcela odpovídá chovnému cíli a standardu. Většina králíků bez problémů dosahuje optimální hmotnosti, která by u špičkových zvířat měla být kolem 6 kg. Větší zvířata (k 7 kg) však už působí hrubším a neharmonickým dojmem, ke šlechtění je však vhodné je využít.

Tvar a typ jsou pozice vykazující v posledním desetiletí významné zlepšení. Šlechtitelskou prací byl zlepšen tvar zadní partie, u samic byl omezen výskyt výraznějších laloků. Většina králíků se prezentuje širokým mohutným a dlouhým tělem, dostatečně výraznou hlavou a silnými ušními boltci s délkou kolem 14 až 15 cm. Poněkud slabším místem jsou hrudní končetiny, přáli bychom si silnější, lepší postoj a nášlap.

Rezervy jsou i v kvalitě srsti, u části králíků je delší nebo naopak kratší, což působí velmi rušivě. Rovněž hustota by měla být větší. Je vhodné si však uvědomit, že i v chatakteru, hustotě a pružnosti srsti jsou rozdíly mezi Mm a Vm a ty bychom měli zachovávat.

O barvě bylo hodně popsáno, dnes nikdo nepochybuje o správnosti světlejší, ocelově modré barvě srsti moravského modrého. Přesto je stálým tématem pro selekci a šlechtění, odstínové odchylky se v menší míře stále objevují. Tmavší odstín připomínající Vm minimalizován. Dnes je častější příliš světlý, šedavý odstín, který je rovněž nežádoucí. Významnější vadou je nerovnoměrnost barevného odstínu, melírování na zádi, výskyt světlých pesíků v základní barvě nebo prosvětlení lemu uší.

Podsada byla bez problémů, u části zvířat bývala světlejší, což není tak výraznou vadou. V posledních třech letech se však začala objevovat výraznější nerovnoměrnost barvy podsady. U části zvířat je možno vidět až náznak světlejší mezibarvy, zejména na zádi králíka a to už je závažnější. Příčinou může být prosazování divokého faktoru, v minulosti „přilitého“ do genotypu. Odstranění tohoto znaku bude úkolem Klubu v nejbližších letech.

Oblíbenost moravského modrého byla a je podmíněna i užitkovými vlastnostmi v chovech běžných chovatelů, přizpůsobením podmínkám prostředí a zejména krmivovým možnostem.

Přestože velká plemena nejsou všeobecně považována za vysloveně užitková, často je zmiňována velká spotřeba krmiva, nižší výtěžnost a hrubší maso, je užitkovost moravských modrých vysoce hodnocena. To bylo potvrzeno i v seriozním sledování.

Už v 80. letech minulého století doc. Mach z tehdejší Vysoké školy zemědělské vyhodnotil plemeno Mm jako jedno z plemen velmi vhodných pro produkci masa a k užitkovému křížení. Kombinace MO x Fs byla tehdy vyhodnocena jako křížení poskytující největší produkci masa na vrh ve srovnání se všemi plemeny a kombinacemi křížení běžných masných plemen králíků.

V roce 1997 byl moravský modrý zařazen spolu s dalšími 5 národními plemeny do genetických zdrojů a od této doby směruje každoročně určitá částka (zpravidla do 200 Kč – což je spíše symbolický příspěvek na chovné zvíře) na podporu chovu přímo chovatelům. V roce 1997 bylo zařazeno do GZ 38 chovů se 300 ks, v roce 2007 to bylo 23 chovů s 250 králíky. Je zřejmé, že populace Mm je stabilní a nehrozí jí významnější pokles. Musíme za tím vidět denní trpělivou práci mnoha chovatelů i velmi významný podíl práce chovatelského klubu.

Moravský modrý je zřejmě nejcennějším plemenem našeho původu, zasloužily se o to generace prostých chovatelů na moravském i českém venkově po dobu více než 100 a možná až téměř 200 let. Jeho čistě modrá barva, harmonické líbivé tvary a skromnost se staly trvalou součástí našeho chovatelského kulturního bohatství a je na současné chovatelské generaci posunout jeho kvalitu i rozšíření dále.