Velryba černá neboli biskajská

Eubalaena glacialis

Velryba černá neboli biskajská

Eubalaena glacialis

Charakteristika

Délka 14-18,5 m, hmotnost 40-50 tun. Jde o druh s hladkou nerýhovanou kůží. Horní čelist je silně vyklenuta, čímž vzniká zcela nevšední tvar hlavy, která zaujímá téměř čtvrtinu délky těla. V horní čelisti jsou dlouhé tenké kostice, které se dají vztyčit a vytvoří lichoběžníkový obrys. Jsou téměř 2,5 m dlouhé. Na každé straně čelisti je jich 220-360. Jsou černé a mimořádně pružné. Na čele má velryba černá bělavou rohovinovou desku, kterou obývají různí paraziti a spoluputovníci, zvláště svijonožci a vilejši. Zbytek těla je jednotně černý nebo nejvýše na břišní části se světlejšími skvrnami. Prsní ploutve jsou široce nasazeny na trup, jsou široké, zaoblené a podobají se pádlům. Těsně nad nimi jsou umístěny oči, které se tak ocitají daleko od špičky tlamy. Kapsy s mléčnými žlázami jsou umístěny daleko vzadu. Ocasní ploutev vybíhá na obou stranách do špičky a je uprostřed hluboce vykrojena. Při potápění je ji dobře vidět.

Výskyt

Velryba černá se vyskytuje ve všech otevřených mořích na severní polokouli, její největší koncentrace je v severním Atlantiku mezi 30° a 60° severní šířky. Dnes je tento druh zcela zdecimován a pozvolna se zotavují okrsky přeživších jedinců. Nedůležitější loviště bývala kolem Islandu a Špicberků, na podzim a v zimě na atlantském pobřeží severní Afriky až k Biskajskému zálivu a k Azorským ostrovům. Na severu hraničil její areál s příbuznou velrybou grónskou (Balaena mysticetus), kterou angličtí velrybáři nazývali bowhead, tedy oblouková či lukovitá hlava. Je větší než velryba černá a v evropských mořích byla už vyhubena.

Způsob života

Hladké velryby používají poněkud jiné techniky přijímání potravy než ostatní kosticovci. Dostanou-li se do blízkostí větší koncentrace planktonu na hladině, rozevřou tlamu natolik, že horní čelist vyčnívá z vody a obě poloviny dolní čelisti se rozevřou. Tak se vytvoří z velmi dlouhých kostic jakýsi koš, v němž se potrava zachycuje. Velryba pak plave nějakou chvíli planktonem, až se na stranách koše uchytí dostatek malých živočichů. Pak zavře tlamu, vytlačí přebytečnou vodu a spolkne zachycenou potravu. Tento mechanismus je zřejmě výhodný pro lov na mořské hladině, protože při otevřené tlamě může přes kostice projít mnohem více vody než při jediném pohlcení určitého jejího objemu. Proto hladcí kosticovci nepotřebují podélné rýhy, protože jejich ústní dutina se nemusí při žraní roztahovat. Tyto velryby žijí jednotlivě, v párech nebo v malých skupinách, které dříve mívaly až 100 kusů. Střední rychlost plavání je 10 km/h. Při vynoření z vody vydechuje dvojitý obláček páry směrem dopředu, který je viditelný několik sekund.

Potrava

Malí planktonní korýši, zvláště často je to druh krunýřovky Meganyctiphanes norvegica zvaný světélkovec atlantský.

Rozmnožování

Po březosti trvající 9-10 měsíců se na jaře rodí mláďata, která brzy následují starší zvířata na jejich tahu, ale přesto jsou alespoň šest měsíců kojena. Podrobnosti rozmnožování jsou dosud málo známy, protože jejich stavy byly nekontrolovaným lovem prudce sníženy.

Další zajímavosti

Norové a Baskové byli mezi prvními, kdo tyto velryby systematicky lovili. I slovo harpuna je snad baskického původu. Pomalu plavající velryby černé se daly snadno lovit i ruční harpunou a většina velrybářských technik lovu byla vypracována právě na tomto ubohém zvířeti. Koncem 18. století už byla velryba černá téměř vyhubena.

Názvy ve světě