Kozorožec horský

Capra ibex

Kozorožec horský

Capra ibex

Charakteristika

Délka těla 105 až 150 cm, ocas 12 až 15 cm, výška v kohoutku 70-90 cm, hmotnost 70 až 120 kg. Kozli jsou vždy větší než stejně staré kozy a mají mnohem mohutnější rohy. Právě tyto rohy kozorožce charakterizují a je téměř nemožné toto zvíře zaměnit s jiným, třeba kamzíkem. Rohy vyrůstají dozadu v širokém oblouku a mohou dosáhnout délky od 70 do 140 cm. U samic jsou rohy jen asi 40 cm dlouhé, jsou tenčí a slabší. Knoflíkovité ztlustliny na přední části rohu dovolují určit stáří jedince, protože obvykle jsou na nich zřetelné roční přírůstkové kruhy. Mezi těmito kruhy vyrůstají od druhého roku obvykle dva ozdobné hrboly, které se zvýrazňují v dalších letech, ale od 10. roku se opět zmenšují. U samic kozorožce je roční nárůst mnohem slabší a po třetím roce tak nepatrný, že ho nelze ani použít pro určení stáří. Roční kruhy se vytvářejí obecně mezi prosincem a březnem, kdy rohy téměř nerostou.

Kozorožci mají šedou nebo šedohnědou srst, která je ostře oddělena od světlé břišní strany. Ocas se také zřetelně odlišuje od bělavého řitního zrcátka. Na krátké mohutné hlavě má kozorožec vousatou bradku. Nohy jsou pevné, zadní o něco delší než přední, takže se zvíře zdá masivnější v zadní části těla. Příbuzným druhem ostrůvkovitě rozšířeným na Pyrenejském poloostrově je kozorožec pyrenejský (Capra pyrenaica) mající světlejší srst, která více kontrastuje s tmavšíma nohama a světlým břichem. Středem zad se mu táhne „úhoří pruh". Největší rozdíl však vykazují oba druhy ve tvaru rohů. U kozorožce pyrenejského se lyrovitě ohýbají dozadu, zatímco u druhého druhu jsou rohy pouze šavlovitě zahnuté nazad. Koneckonců tvar rohů se liší podle území, na němž kozorožci žijí. To je částečně způsobeno křížením se zdivočelou domácí kozou, což je typické pro kozorožce na egejských a severojadranských ostrovech, stejně jako na Tavolaře při Sardinii a v Anglii a Walesu.

Výskyt

Kozorožec horský obývá v Alpách kamenitá pole a skalní útesy nad hranicí lesa, kde se pohybuje s jistotou i na strmých svazích a v suti. V dubnu a květnu se stahuje níže do nejvyšší zóny horského lesa a mezi kleč, ale s postupem ročního období se vrací opět do vysokých poloh. Ani v zimě nesestupuje do údolí, protože tam je pro něho příliš mnoho sněhu. Vyhledává spíše svahy, odkud byl sníh odvát a kde i v zimě najde zbytky porostu věčně zelených rostlin. Na vysokých alpských svazích má kozorožec i lepší teplotní podmínky, protože nízko stojící slunce ho přes den zahřívá, zatímco v údolích se drží ledový vzduch. Daleko od sebe posazená kopýtka a šlachovité silné nohy umožňují kozorožci osidlovat i tyto extrémní biotopy. Kromě kamzíka, který se však drží poněkud níže, ho do výšek nemůže žádný konkurent následovat. Tahy kozorožců vedou i přes vrcholy a hřebeny hor, neuvěřitelně strmými skalními rozsedlinami, ba i přes ledovce. Překážkou jsou pro něj pouze údolí, a to tak nepřekročitelnou, jako jsou strmé svahy hor pro jiná zvířata.

Až na zbytkovou skupinu asi 60 zvířat na severoitalském Gran Paradiso byl kozorožec začátkem minulého století zcela vyhuben. Přísný dohled nad exempláři na Gran Paradiso mu však umožnil takový rozvoj, že brzy bylo možno vysazovat zvířata i v dalších oblastech Alp. Ve švýcarském národním parku kolem Kónigsee i na řadě dalších míst se podařilo obnovit stavy kozorožce během několika let. Současný stav v Alpách se odhaduje na 25-30 000 kusů a vzhledem k přísné ochraně se mnohde přestává bát lidí. Tak se návštěvníci Julských Alp ale i jinde mohou obdivovat tomuto králi hor. Podobné, blízce příbuzné formy kozorožce horského žijí na Kavkaze, ve vysokých horách střední Asie až po Vnitřní Mongolsko a Etiopii. Téměř všude je však kozorožec vzácný a hrozí mu vyhubení.

Způsob života

Kozorožci jsou denní zvířata. Opatrně a pevným krokem se pohybují ve svém horském terénu; při nebezpečí mohou nesmírně rychle prchnout do skal a přitom skáčou do velké výšky i dálky. V tom ohledu předčí i kamzíky, kteří raději opatrně po skalách šplhají. I několik dní stará mláďata jsou schopna jistým krokem následovat matku v skalnatém terénu a hrát si na strmých horských svazích. V zimě stráví kozorožec téměř celý den hledáním potravy, naproti tomu v létě je vidíme dlouho a často odpočívat, zejména v poledních hodinách. Jsou věrni svému revíru, a proto bylo možno poměrně snadno kozorožce na určitých místech zabydlet. Kozorožci vytvářejí skupiny, které žijí většinu roku odděleně podle pohlaví. Samci na jedné straně a matka s rodinou vytvářejí alespoň dočasně vlastní skupiny. Pouze v reprodukčním období vyhledávají pohlavně zralí samci stádečka samic, které jsou stále doprovázeny mláďaty z předchozího roku. Skupiny se nedrží nikterak pevně pohromadě a často mezi nimi dochází k výměně jedinců. Přijetí cizího jedince však trvá určitou dobu, protože je třeba, aby se s ním všichni členové stáda seznámili. Mláďata chodí s matkami 2-3 roky. Potom je mladí samci opouštějí a připojí se k samčímu stádu. Mladí samci spolu často zápasí během celého léta. Tím se u nich vytváří vědomí hierarchie. Protože tyto šarvátky nejsou nebezpečné, nýbrž se při nich pouze měří síly, slouží jako příprava na vážnější boje v době říje. Kozorožci se při zápase staví na zadní nohy a vrhají se skloněnou hlavou na protivníka. Rohy na sebe hlasitě narazí a třesk je mezi pustými skalami slyšet dodaleka. Obecně znamená sklon hlavy spolu s dopředu napřaženými rohy hrozbu a ostatní jedinci dovedou dobře odlišit tento postoj od podobného při pastvě.

Potrava

Kozorožec horský spase jakoukoli nízko rostoucí horskou rostlinu. Nejvíce si cení výživných bylin a trávy na alpských loukách, poupat na zakrslých keřích a výhonků na nich, které zůstávají šťavnaté i během zimy.

Rozmnožování

Páření probíhá od listopadu do ledna a předcházejí mu úporné boje. Po březosti, která trvá 21-23 týdnů, přicházejí na svět 1 -2 mláďata. Matka je kojí až do podzimu, kdy jsou schopna samostatné obživy, ale zůstávají u matky další roky. Mohou dosáhnout věku 15-20 let.

Názvy ve světě