Pratur neboli tur divoký

Bos primigenius

Pratur neboli tur divoký

Bos primigenius

Charakteristika

Délka těla 260-310 cm, výška v kohoutku 180 cm, hmotnost 800 až 1000 kg u býků a o čtvrtinu méně u krav. Pratur je předkem našeho tura domácího. Původem z Indie, přicházel do Evropy během středověku, až byl v roce 1627 zcela vyhuben. Poslední jeho výskyt se udává v mazurských lesích. Udávané míry a hmotnost jsou tedy pouze rekonstrukcí na základě starých obrazů.

Pratur měl černohnědou srst se světlým čumákem a bílým pruhem po délce hřbetu. Charakteristickým znakem byly dlouhé tenké a nahoru zahnuté rohy, jež byly mohutnější u býků než u krav. Dobrý obraz nám poskytují pokusy o zpětné vyšlechtění tohoto tura, vycházející ze současných domácích ras, které se pra-předku nejvíce podobají. Počítají se mezi ně španělský a jihofrancouzský arénový býk, korsický tur a skotský horský tur, jakož i maďarský stepní skot. Tím lze získat obraz o vzhledu původního pratura, ale o vysazení do volné přírody, které by ověřilo schopnost odolávat nástrahám životního prostředí po dlouhém chovu v umělých podmínkách, nemůže být zatím řeč. A tak přežívá tur „divoký" v několika formách z různých chovů, ale pouze pod dohledem člověka.

Výskyt

Z lesnatých oblastí indického subkontinentu, se tur divoký rozšířil v celé přední Asii, Evropě a severní Africe. Životní podmínky byly zřejmě zprvu lepší, protože nejstarší nálezy ukazují, že ona zvířata byla podstatně větší. Překvapivě vymřel pratur nejdříve v Indii a teprve pak vymíral směrem na západ. Poslední historické výskyty byly zaznamenány v staré Germanii, kde žil vedle tura domácího. V první čtvrtině 17. století zanikly poslední kusy tohoto mohutného zvířete. Pratur může být označen za lesní zvíře. Podobá se svým indickým příbuzným, jako je gaur (Bos gaurus). Světlé lesy s možností pastvy na otevřených plochách a s křovinami tvořily zřejmě nejvhodnější životní prostředí.

Způsob života

Pratuři byli zřejmě společenští tvorové, kteří se pohybovali v rodinných stádech pod vedením zkušené staré krávy. Mladší býci se zřejmě spolčovali do menších samčích stád, ale starší zvířata zřejmě žila samotářsky. Býci nebyli tak pevně teritoriálně vázáni jako krávy. V oblastech s vyšší sněhovou pokrývkou zřejmě prodělávali pratuři sezónní tahy. Nicméně byla zvířata zřejmě schopna přečkat i delší období nedostatku potravy, protože byla vybavena velkými tukovými rezervami. Jako přežvýkavci využívali svoji potravu velmi účinně. Tento druh skotu trhá svým drsným horním pyskem a dlouhým jazykem trávu a byliny a sune je do bachoru. Potom následuje dlouhé období odpočinku, kdy je obsah bachoru tentokrát důkladně přežvýkán.

Potrava

Vedle travin a bylin slouží k obživě na podzim žaludy a v zimě spadané listí a hrabanka.

Další zajímavosti

První doklady o existenci pratura ve střední Evropě jsou přibližně 250 000 let staré, z doby před nástupem risského zalednění. Na konci tohoto ledového období se tur nejvíce rozšířil a jeho areál sahal od západní Evropy až na pobřeží Čínského moře. Zhruba před 8000 lety si začal člověk v předoasijské oblasti ochočovat a domestikovat zvířata a mezi nimi byl tur divoký jedním z prvních. Zdomácnění se zřejmě podařilo nezávisle na několika místech, kde se pratur vyskytoval. Méně ovládnutelný zubr se nikdy nestal domácím zvířetem, pravděpodobně proto, že k tomu nebyl dostatečný důvod, když tu byl výhodně ochočený pratur. Je tedy jasné, že bohatý výběr domácích ras skotu se odvozuje jedině z tura divokého.

Názvy ve světě