Sob polární

Sob polární

Rangifer tarandus

Charakteristika

Délka těla 185-215 cm. ocas 7-18 cm, výška v kohoutku 100-140 cm, hmotnost 120-200 kg. Samička bývá o něco lehčí.

Obě pohlaví jsou ozdobena typickým parožím, které je však u samic méně mohutné. Vyvíjí se lopatovitě obvykle hned nad pučnicí. Hlavní lodyha opisuje oblouk až k silně rozvinutým výsadám. Díky tomu nelze sobí paroží zaměnit s kterýmkoli jiným v Evropě, podobá se však paroží příbuzného kanadského soba karibu. Sob polární se vyznačuje dlouhou hlavou a protáhlým tělem. Při pohledu z boku má tedy nikoli čtvercový, nýbrž obdélníkový obrys. Dlouhé a mohutné nohy jsou zakončeny širokými kopyty se zaoblenými stranami; mezi prsty je napnuta pevná kůže. Dají se od sebe do široka roztáhnout a výborně se hodí pro běh na sněhu a v bažinaté tundře. Postranní kopýtka se při běhu právě dotýkají země a tak dále rozšiřují styčnou plochu zvířete s podložím. Sob dovede vytrvale a dlouho běžet, na krátké vzdálenosti dokonce pozoruhodně rychle. Pokud táhne v blízkosti sobí stádo, je slyšet praskavé zvuky jejich velmi pohyblivých kloubů na nohou. Barva kožešiny kolísá od světlehnědé po tmavohnědou. Vyskytují se i zcela černé kusy. Některé rasy, například sobi grónští, mají zbarvení zejména u starých samců téměř stříbřitě. I v oblasti čumáku je sob silně ochlupen, což je zřejmě opatření důležité při zimní pastvě. Sobí kožešina je velice hustá, takže se jednotlivé chlupy ani nedají od sebe odtáhnout, aby bylo vidět kůži. Kožešina chrání zvířata před mrazy, které mohou dosáhnout hodnot až -50 °C.

Výskyt

Přirozený areál soba je arktická tundra a tajga. Podobně žije v Americe sob karibu. Sob je ze všech jelenovitých nejlépe přizpůsoben životu v tundře, což je spojeno i s dlouhými toulkami, protože tundra není ani pro soba v zimních měsících obyvatelná. K tundře se přimyká tajga, která je neodmyslitelnou součástí sobího biotopu. Právě tu vyhledávají sobi před nástupem zimy a opouštějí ji, jakmile se objeví sice sporá, ale výživná vegetace v tundře. Tím se stává, že sobi tráví většinu svého života na tahu. Vystupují i na svahy vysokých hor, pokud tam najdou podobné životní podmínky jako v arktických oblastech vyznačujících se krátkým, travnatým porostem a zakrslými keři. Sob žije i v oblasti trvale zmrzlé půdy (permafrostu), která v létě roztaje pouze do hloubky několika decimetrů a vytvoří jakousi bažinu. Tady jsou roztažitelná kopyta sobů ještě důležitější než při běhu na sněhu, protože sněžný pokryv tundry je poměrně tenký.

Způsob života

Výskyt soba je možno rozdělit do třech oblastí se zcela odlišnými podmínkami: tundra, les a ostrovy. Způsob života sobů v nich se velmi liší. „Tundroví sobi" prodělávají dlouhé a namáhavé tahy mezi zimními a letními stanovišti, z nichž nejznámější je tah sobů z Aljašky, kdy přes dané místo může za den přejít až 200 000 kusů. „Sobi lesní" a „ostrovní" zůstávají naopak téměř stále na místě. „Lesní sob" putuje pouze tehdy, je-li jeho revír vypasen a on je tam ohrožen nedostatkem potravy. „Ostrovní sobi se musí spokojit s tím, co jim ohraničený ostrovní areál nabízí. Proto jsou jejich stáda výrazně menší a nikdy nedosahují tisícihlavých stád sobů tažných. Za všech životních podmínek se sobi houfují do stád, což je pro ně zcela typické. Vykazují ze všech jelenovitých druhů nejvyšší stupeň společenské organizace, což zřejmě umožnilo i jejich ochočení a zdomácnění, které se nejdříve podařilo Laponcům.

Denní aktivita sobů nepodléhá žádnému přesnému plánu, zejména když je mračna komárů nutí měnit denně stanoviště. Jinak však nedovoluje režim měnících se délek dne a noci v tundře žádný trvalý biorytmus. V arktické tundře není v létě nikdy tma, v zimě nikdy světlo. Za takových podmínek je důležitější vy užít těch období, kdy je potrava, k pastvě, a těch období, kdy k ní není přístup, k maximálnímu odpočinku.

Potrava

Čistě rostlinná, především traviny a byliny v tundře, stejné jako lišejník zvaný dutohlávka sobí (Cladonia). V zimě se k tomu přidávají pupeny keřů, ale také různé plody, které se udržují pod sněhem. Sob vyhrabuje rostliny ze sněhu předníma nohama. Stráví a využije i potravu, která je zmrzlá. Většina tunikových rostlin má vysoký obsah živin, protože pomalu rostou a nasazují listy a výhonky, které neobsahují žádné obranné látky proti býložravcům. Jako jediná skupina rostlin nejsou spásány mechy. Při vyhledávání potravy ve sněhu se někdy sob zahrabe až po břicho, ale díky velmi pohyblivému kloubnímu spojení končetin s trupem se může pohybovat i ve velmi hlubokém sněhu.

Rozmnožování

Říje trvá od srpna do listopadu a spadá tak z velké části do doby sobích tahů. Protože jsou sobí stáda podstatné větší než u ostatních jelenovitých, není myslitelné, aby si jeden samec dělal nároky na celé samičí stádo a aby je bránil proti vetřelcům. Někteří samci se sice pokoušejí vytvářet malé skupinky samic pod svým dohledem, ale většinou se jim to nedaří a při tahu je to prakticky nemožné. Při občasných bojích mezi samci se uplatňují rozšířené očnicové výsady, protože se jimi zvířata chrání proti poranění hlavy. Paroží u samic není určeno k vzájemným bojům, zato může sloužit k vyhrabávání potravy ze sněhu. Březost trvá 32 týdnů a mláďata se rodí v květnu a červnu. Jsou pak půl roku kojena. Jejich nepřáteli jsou vlk a rosomák.

Další zajímavosti

V době ledové byl sob rozšířen i ve střední Evropě. V prehistorii lze hovořit o jakémsi sobím období, kdy byl sob zřejmě ochočen a chován pro maso a mléko, jak to dosud činí Laponci. Kromě toho sob poskytuje cennou kůži a kožešinu. Sobů se používá i k tažení saní, dokonce se dříve na nich jezdilo jako na koních. Řada stád žije polodivoce a Laponci je sledují při jejich zimních tazích. Sobi byli vysazeni i na některých místech jižní polokoule. V Evropě žije nejjižněji stádo na Hardanger Fjell v Norsku.

Názvy ve světě

Sob polární

Anglicky: Reindeer, Chorvatsky: Sob, Německy: Rentier, Polsky: Ren, Rumunsky: Ren european, Slovensky: Sob polárny, Španělsky: Caribú

Mohlo by vás také zajímat

Sobol asijský,  Zajíc polární,  Liška polární nebo též pesec,  Kambala polární