Jelen evropský dříve lesní

Cervus elaphus

Jelen evropský dříve lesní

Cervus elaphus

Charakteristika

Délka těla 165 až 250 cm, ocas 12-14 cm, výška v kohoutku 100-150 cm, hmotnost 100-350 kg. Samice (laně) jsou o čtvrtinu až o třetinu lehčí než samci. Kromě skvrn na srsti mladých jedinců je jelen lesní vždy jednobarevný. V zimě je srst šedohnědá, v létě červenavá. Podle stáří a společenského postavení mají jeleni mocně vyrostlé parohy a v době říje a v zimě zřetelnou hřívu na šíji. Poměrně krátký ocas zakrývá střední část řitní oblasti, která je ohraničena tmavou okrajovou zónou. Vzrůst jelena je mohutný a z boku má téměř čtvercový tvar. Dlouhé nohy spolu s jemnými kopýtky působí lehčím dojmem, než jaké zvíře ve skutečnosti je. Kopýtka jsou na vnitřní straně mírně zakulacena a stojí téměř rovnoběžně vedle sebe, chodidlová ploška zabírá přibližně čtvrtinu délky paznehtu.

Vývoj paroží

Několik dní po shození předchozího paroží nastupuje růst nového. Tlusté pučnice potažené prokrvenou kůží (zvanou lýčí) se prodlužují kolem tří měsíců z hlavy šikmo nahoru. Stav a věk jelena určují, jak rozvinuté paroží bude mít. V prvním roce jsou to dvě jednoduché špičky čili výsady (říká se mu špičák), ale už v následujícím roce jich může být šest (jde pak o šesteráka), pokud je ve vývoji přeskočeno stadium vidláka. Staré jelení kusy mohou dosáhnout až stadia čtyřiadvacateráka, zcela výjimečně i více. Horní výsady tvoří takzvanou korunu. Parohy jsou nejpůsobivější před shozením lýčí. Jeleni reagují na poranění lýčí velmi citlivě, a proto se vyhýbají v tomto období jakémukoli dotyku citlivých výsad. Když po nějakých pěti měsících jsou parohy zcela vzrostlé, jeleni se lýčí zbavují, neboli parohy vytloukají. K růstu parohů je zapotřebí hodně vápníku, který musí být získán během poměrně krátké doby. To se děje částečně na vrub zásobáren vápníku v těle, tedy částečným odbouráváním kostí. Hotové parohy jsou útvarem z čisté kostní hmoty (na rozdíl od rohů) bez jakéhokoli prokrvení nebo kostní dřeně. Hormonální změny, k nimž dochází v únoru, způsobují, že se paroh odloupne od svého základu, takzvané pučnice, a zůstane po něm strup, který se však velmi rychle odhojí. Úzký vztah mezi vývinem parohů a stavem jelena způsobí, že při upadající tělesné zdatnosti nebo špatné výživě se vyvíjejí parohy menší a slabší. Jelen se stává takzvaným zpátečníkem, což znamená, že překročil svůj životní vrchol.

Parohy se staly pro myslivce prestižní záležitostí. Jelenovi slouží jako zbraň při střetu se soupeři o laň. Velikost paroží dovoluje protivníkovi odhadnout sílu soupeře, takže se nestejně velcí jeleni jen málokdy navzájem střetávají. Rozvětvení parohů zabraňuje tomu, aby se soupeři navzájem vážně zranili, i když se někdy do sebe zaklesnou.

Výskyt

Listnaté a smíšené lesy s otevřenými plochami, jako jsou louky a velké paseky, jsou nejvhodnějším biotopem pro jeleny. Původně žili jeleni zřejmě v lužních lesích okolo řek, ale dnes stoupají i do horských lesů a je to právě v těchto revírech, kde nalézáme (kromě jelenů z obor) vůbec nejmohutnější kusy střední Evropy. Tam je ovšem nutno je v zimě přikrmovat, protože jim chybí jejich toulky po údolích. Dnešní rozšíření spíš odráží možnosti, kde jelen může žít, aniž by nějak narušoval zemědělství a lesní hospodářství, než jeho původní areál, z něhož musil často ustoupit člověku.

Bez pravidelného a rozsáhlého krmení v zimním období by vzrůst paroží nedobře vypovídal o péči, která mu musí být věnována. Velká část dnešního výskytu jelena lesního je tedy pod pravidelnou kontrolou lesníků a myslivců. Dnešní ostrůvkovité areály už spolu nijak nesouvisejí. Obě naše původní rasy, jelen západní a jelen karpatský, byly ze zoologického hlediska mnohde znehodnoceny vzájemným prokřížením.

Způsob života

Jeleni se během dne uchylují pod příkrov stromů a houští a vycházejí na pastvu teprve za soumraku. Většinou žijí ve skupinách nebo stádech, skládajících se kromě období říje buď pouze z jelenů, nebo pouze z laní. Před vrhem mláďat se laně oddělují a spojují se s dalšími samicemi do volných družin. Na rozdíl od srnčí zvěře se jeleni rádi válejí v bahně. Jsou také méně vázáni na pevný revír. Zahnáni do úzkých se zdatně brání kopáním předníma nohama a ostrohranná kopýtka jsou velmi účinnou zbraní, kterou laně brání své kolouchy.

Potrava

Jeleni jsou výhradními býložravci, kteří jsou schopni v žaludku zpracovávat i vláknitý rostlinný materiál. K přežvykování využívají svých dlouhých odpočinkových přestávek. Při pastvě dávají přednost travinám a bylinám, ale na jaře okusují poupata na keřích a stromech. V zimě působí určité škody tím, že okusují kůru stromů a ulamují výhonky. Důležité je období pozdního léta a podzimu, kdy konzumují žaludy a bukvice, jichž využívají k tvorbě tuku pro přežití studené zimy. Pokud jsou dobře živeni, přečkají jeleni i krutou zimu bez nesnází.

Rozmnožování

Klidný a domácký život jelenů a laní v letním období se náhle mění s příchodem podzimu. Laně jsou růjné a od poloviny září je po celém lese slyšet troubení jelenů, které vrcholí za soumraku. Sokové se setkávají a pokoušejí se bojem jeden druhého unavit a zahnat. Laně jakoby toto dění nevnímaly. Vládce daného revíru se snaží je udržet ve skupině pokud možno pohromadě a přihání zpět každou z nich, která by se od skupiny odpojila, ranami svých parohů. Při vnějším nebezpečí se však jelen o svůj harém nestará. Když jsou laně oplodněny, zůstává zárodek po celou zimu v latentním stavu, takže se mládě narodí až v květnu nebo v červnu. Pravidlem je jedno mládě, ale občas se objeví dvojčata. Před slehnutím se samice odpojí od stáda. Sám porod probíhá velmi rychle a trvá sotva 10 minut. Mládě je pak odloženo do úkrytu a matka je vyhledává jen při kojení, které trvá 3 až 4 měsíce. Až do narození dalšího mláděte zůstává kolouch při matce a v jejím stádu, pokud jde o samičku. Mladí jelínci se připojují k stádům samců.

Nepřátelé

Dnes nemá jelen lesní ve střední Evropě žádné vážnější přirozené nepřátele, jakými byli dříve vlk a rys zejména pro mláďata. Stavy jelenů se již dlouho udržují výlučně regulovaným odstřelem.

Názvy ve světě