Liška obecná

Liška obecná

Vulpes vulpes

Charakteristika

Hlava s tělem 60-90 cm, ocas 35-40 cm, výška v kohoutku 40 cm, hmotnost v průměru 7 kg. Lišku obecnou si díky jejímu typickému vzezření nelze splést s žádným jiným druhem v Evropě. Je zástupcem skupiny, k níž patří ještě dalších 12 blízkých příbuzných druhů v Africe, Severní Americe a Asii. Lišky představují relativně krátkonohé psovité šelmy, které se některými tělesnými rysy trochu podobají kočkám. Evropská liška obecná má většinou charakteristicky zrzavou srst, zatímco severoamerický poddruh má srst zbarvenou převážně žlutozrzavě. Končetiny jsou tmavší, a proto působí jako by byly obuty do holínek. Čenich je značně špičatý, vybíhá z široké hlavy a společně s tříhrannýma ušima dodává liščímu obličeji zcela typické vzezření. Dlouhý huňatý ocas může být na špičce zbarven buď tmavě, nebo naopak světle. Zimní srst je mnohem hustší a kvalitnější než letní.

Výskyt

Liška obecná je rozšířena v rozsáhlých oblastech, které zahrnují téměř celou Evropu a také velké části severní a střední Asie a Severní Ameriky. Obývá zde téměř všechny biotopy. Vhodné životní podmínky jí poskytují jak odlehlé husté lesy, tak i parky, zahrádkářské kolonie u velkých měst anebo horské rokle a písečné duny na mořském pobřeží. Lze ji označit za divoce žijící psovitou šelmu s nejvyšší schopností přizpůsobit se podmínkám okolí, protože její existence není přes intenzivní pronásledování člověkem pravděpodobně v žádné oblasti jejího výskytu vážně ohrožena. Vysoké ztráty liška velmi rychle vyrovnává zvýšeným rozmnožováním a brzy znovu osídlí oblasti, ve kterých byly stavy lišek zcela zdecimovány. Na horách žijí lišky až do výše 3000 metrů nad mořem. Tato zvířata se vyhýbají pouze místům, která jim neposkytují naprosto žádný úkryt. Na území ČR je zcela běžná. V arktické tundře střídá lišku obecnou liška polární, v pouštích severní Afriky je to fenek (Fennecus zerda), v jihoruských stepích a ve stepích střední Asie korsak neboli liška stepní (Alopex corsac), kterého je nutné počítat též k evropské fauně.

Způsob života

Liška obecná, která je aktivní především v noci, žije samotářsky a s ostatními jedinci svého druhu se - s výjimkou období páření - příliš nedruží. Jedině v případě vysokých stavů lišek dochází místně a po určitou dobu k častým vzájemným kontaktům jednotlivých zvířat, takže lišky žijící vedle sebe mohou vytvářet jakési kolonie. Lišky žijí většinou v podzemních norách, které často přebírají po jezevcích. Mnohdy s nimi žijí vlastně společně, a to tehdy, je-li systém podzemních chodeb a nor dostatečně rozsáhlý a rozvětvený. Jestliže liška nenalezne žádnou jezevci noru, vyhrabává si doupě sama. Liščí nora má kromě hlavní chodby také několik chodeb únikových. Vchody do nory jsou většinou umístěny na jižní straně. Nora je jakousi základnou, ze které liška podniká lovecké výpravy po svém teritoriu. To může být v závislosti na typu krajiny, množství potravy a přítomnosti jiných lišek oblast velká 2,5-50 km2.

Lišky dobře a vytrvale běhají a loví většinou osamoceně. Sociální organizace lišek se proto zásadně odlišuje od jiných větších šelem psovitých, jako je vlk a šakal.

Potrava

Lišky nejsou příliš vybíravé a opatřují si nejrůznější potravu. Hlavním zdrojem potravy jsou však většinou myši, které loví elegantním skokem. Při takzvaném „myškování" liška nad myší norou nadskakuje, jako by tančila. Přední tlapy hrají při lovu myší pouze vedlejší roli, naproti tomu špičatý čenich umožňuje velice rychlé a přesné chňapnutí a zachycení kořisti.

Kromě myší loví liška téměř všechna zvířata přiměřené velikosti, která se vyskytují v jejím revíru: kolouchy, zajíce, koroptve, ale také domácí slepice. Proto má v mnohých oblastech pověst škodné. Její obětí se stává nejen volně pobíhající drůbež, ale také zvířata umístěná v kurnících anebo ohradách, do kterých liška umí velmi šikovně vniknout. Ráda také slídí na březích vodních toků a hledá hnízda divokých kachen, vodních slípek a potápek. Žere také žáby a leklé ryby. Lišky často obcházejí podél silnic, kde vyhledávají a požírají zvířata, která přejela auta. Většina zvířat poražených automobily v noci je tak ze silnice odklizena ještě před svítáním. Liška je nenáročná a vezme zavděk dokonce i dešťovkami a larvami různého hmyzu, lučními kobylkami a chrousty. Občas využívá také rostlinnou stravu, například neodolá v době zrání borůvkám, které jí chutnají. Její trus je pak zbarven tmavomodře.

V noci lišky prohrabávají občas i koše na odpadky v městských parcích a kradou dokonce i odpadky z jatek.

Rozmnožování

Doba páření připadá na zimu. Za jasných měsíčných nocí v lednu a únoru za-znívá v lesích vytí a štěkot. K páření dochází většinou v noře. Po 50-52 dnech březosti přivádí samice na svět 3-6, někdy až 10 mláďat. Ta se rodí v pelechu, který liška vybudovala právě k tomuto účelu. Při narození jsou liščata velká asi jako krtek. Jejich hmotnost kolísá mezi 80 a 150 g. Rychle však přibírají a ve 12-14 dnech otevírají oči. Ve dvou měsících vylézají z nory a hrají si venku, přičemž se učí všechny pohyby, které jsou důležité pro ú- spěšný lov. První masitou stravu dostávají už natrávenou od matky, takže přechod od mateřského mléka na pevnou stravu probíhá postupně. Liščata si brzy začínají ukusovat svůj díl potravy přímo z ulovené kořisti, nejčastěji pojídají zbytky, které se válejí před doupětem. Hrající si liščata představují snad nejroztomilejší podívanou, jakou si můžeme v našich lesích představit. Ne všechna mláďata se však rodí v norách. V případě silného pronásledování člověkem přivádí samice mláďata na svět často v houští anebo dokonce v polích, kde jí nehrozí nebezpečí, že se ji člověk bude snažit z její nory vykouřit. Díky své přizpůsobivosti a vysokým počtům mláďat dokáže liška uniknout nebezpečí vyhubení, i když je často pronásledována všemi možnými prostředky.

Nepřátelé

Přes svoji obratnost se liška svých nepřátel nemůže zcela zbavit. Tam, kde se ještě vyskytují, ji pronásledují vlci, rysi a orli, liščata se někdy stávají obětí výra. Zkušené a silné domácí nebo divoké kočky mohou také za určitých okolností při střetnutí s liškou vyhrát. Největším nepřítelem lišky je však člověk, a to nejen proto, že se snaží získat cennou liščí kožešinu, ale především proto, že liška je hlavním šiřitelem vysoce nebezpečné choroby - vztekliny.

Další zajímavosti

Vzteklina je nebezpečným virovým onemocněním vyskytujícím se u mnoha savců a mimo jiné také u člověka. U něj je pak průběh onemocnění velmi vážný, a pokud není léčen, může skončit smrtí. Hlavním přenašečem této choroby je zřejmě právě liška, a protože se pohybuje po velkém území, chorobu snadno šíří do nových oblastí. Nákaza se šíří slinami nakažených zvířat, a proto bylo považováno za nezbytné počet lišek snížit. Poté se však přešlo k jejich vakcinaci pomocí návnad. Díky koordinovanému postupu evropských států se podařilo tuto nebezpečnou chorobu částečně ze západní a střední Evropy vytlačit. Veterinární dohled a opakování vakcinace je nezbytným předpokladem k definitivnímu vítězství nad touto nemocí.

Názvy ve světě

Liška obecná

Anglicky: Red Fox, Dánsky: Ræv, Finsky: Kettu, Francouzsky: Renard, Holandsky: Vos, Chorvatsky: Riđa lisica, Italsky: Volpe, Maďarsky: Vörös róka, Německy: Rotfuchs, Polsky: Lis rudy, Rumunsky: Vulpe, Rusky: Lisica obyknovennaja, Slovensky: Líška obyčajná, Španělsky: Zorro rojo

Mohlo by vás také zajímat

Amejva obecná,  Létavka obecná,  Ještěrka obecná,  Zmije obecná,  Čírka obecná,  Kopřivka obecná,  Jiřička obecná,  Vlaštovka obecná,  Straka obecná,  Sojka obecná