Veverka obecná

Veverka obecná

Sciurus vulgaris

Charakteristika

Hlava s tělem 20-30 cm, ocas 14-25 cm, výška 5-6,5 cm, hmotnost 200 až 500 g. Dlouhý huňatý ocas a nápadné štětičky na uších v zimním období jsou charakteristické pro tuto neobyčejné hbitou veverku, kterou by bylo možné zaměnit pouze s veverkou popelavou, pocházející ze Severní Ameriky a zdomácnělou v Anglii. Avšak na rozdíl od ní převládají v srsti veverky obecné hnědé barevné odstíny, které se mohou měnit od sytě černé přes tmavohnědou až po světle rezavou barvu. Břišní strana je vždy světlá a barevné varianty většinou odpovídají prostředí a klimatickým podmínkám, ve kterých veverky žijí. V listnatých lesích a městských parcích s malým podílem jehličnatých stromů převládají rudohnědé typy, v jehličnatých lesích vyšších poloh nalezneme téměř výlučně veverky zbarvené černohnědě anebo tmavohnědě. Toto zbarvení vzniklo přizpůsobením se okolnímu prostředí, ve kterém veverky žijí: v tmavých jehličnatých lesích jsou tmavohnědé veverky ve dne daleko méně nápadné než veverky rudohnědé a naopak. Zdá se, že zbarvení veverek souvisí také s podnebím. Rudé a rudohnědé veverky se vyskytují převážné v teplejším a sušším prostředí, zatímco černohnědé veverky nalezneme v prostředí chladnějším a vlhčím. Převládající zbarvení tedy není dáno pouze ochrannou funkcí. Občas vedle sebe žijí různě zbarvení jedinci.

Veverky umějí velmi dobře šplhat. Dokáží vyběhnout téměř stejně rychle a šikovně po kmenu stromu nahoru jako dolů. Skáčou daleko a jistě. Jejich malá tělesná hmotnost jim umožňuje, aby se vyšplhaly až do vnější části korun stromů a větví. Dlouhý, huňatý ocas přitom slouží na udržování rovnováhy a jako kormidlo při skákání. Ozývají se zvláštním: „čuk, čuk“.

Výskyt

Lesy všeho druhu od nížin až do hor. Ve větších zahradách a městských parcích se zvířata nechají snadno ochočit a krmit. U nás žijí po celém území. V posledním desetiletí došlo k výraznému snížení stavů, proto je také zařazena do kategorie ohrožených druhů.

Způsob života

Protože jsou veverky aktivní ve dne, je možné způsob jejich života dobře pozorovat. Pohybují se s neuvěřitelnou obratností v korunách stromů, přeskakují bez váhání na vzdálenost několika metrů na větve okolních stromů nebo keřů, běhají rychle po kmenech nahoru a dolů a pohybují se dlouhými skoky po zemi. V dostatečně prostorných dutinách stromů, ale někdy i na vidlicích větví v korunách si buduje veverka kulatá hnízda z větví a listí, ve kterých spí anebo přivádí na svět mláďata. Veverka obecná neupadá do žádného skutečného zimního spánku doprovázeného snížením tělesné teploty, nýbrž střídá období klidu a spánku s obdobím, kdy si hledá lískové oříšky nebo šišky jehličnanů, které si uschovala v létě. Díky snížené aktivitě má menší spotřebu potravy.

Největší aktivitu vyvíjí veverka v období páření, kdy samečci pořádají úplné hony na samičky v korunách stromů. Zbývající část roku dávají veverky přednost spíše samotářskému způsobu života. Pouze v městských parcích se shromažďují na malém prostoru, zvláště jestliže je člověk chodí pravidelně krmit. Tam se udržují často po mnoho let poměrně vysoké stavy veverek. Ve volné přírodě naproti tomu dochází neustále ke značným výkyvům v jejich stavech. V létech bohatých na bukvice nebo na smrkové šišky (tučná léta) se veverky značně rozmnožují, protože mají hojnost potravy. Po těchto obdobích ale zpravidla následují delší období, kdy dozrává mnohem menší množství semen lesních stromů. Stavy veverek se prudce sníží, protože zvířata nemají dostatek potravy. Během tzv. tučných let veverky nespotřebují ani zdaleka všechna semena, protože se jejich stavy nedokáží okamžitě zvýšit. Kdyby stromy poskytovaly každý rok přibližně stejné množství semen, mohl by se tomu početní stav veverek přizpůsobit. Nepravidelným vytvářením nadměrného množství semen, ke kterému může docházet pravidelné v odstupu několika let, se stromy patrné chrání před příliš velkou spotřebou semen a tedy před ohrožením své existence.

Rozmnožování

Veverky se rozmnožují na jaře a na počátku léta. Příslušníci populací žijících v nížinách mají zpravidla dvakrát do roka vždy po 30-35 dnech březosti maximálně 7, většinou 4-5 mláďat. Ta se rodí holá a slepá. Protože březí samičky většinou staví náhradní hnízda, mohou do nich mláďata v případě nepříznivých okolností rychle přenést. Tato hnízda mají vchodové otvory většinou po straně dole, protože veverky přicházejí zdola. Tím se dají snadno rozlišit od ptačích hnízd. Jestliže se páří veverky rozdílného zbarvení, vznikají u mláďat kříženci. Avšak v důsledku izolace jednotlivých barevných typů, které žijí většinou na oddělených územích, vyskytují se tito kříženci poměrně zřídka.

Potrava

Veverky nejsou příliš vybíravé a živí se vším, co pomocí svých hlodáků dokáží zvládnout. Jejich jídelníček sahá od ořechů, bukvic, smrkových, borových a jedlových šišek, žaludů a dalších rostlinných semen až po bobule, ovoce, houby a malá zvířata. Velice rády vybírají vajíčka a malá ptáčata z hnízd zpěvného ptactva, ale jejich škodlivý vliv na hnízdění zpěvných ptáků se většinou přeceňuje. Avšak pokud jsou veverky v městských parcích krmeny příliš intenzivně, může dojít k přemnožení, a pak se může stát, že veverky zničí většinu ptačích hnízd v parku.

V lesích způsobují veverky škody ohlodáváním výhonků: tyto škody nejsou významné.

Nepřátelé

Nejnebezpečnějšími nepřáteli veverek jsou jestřáb a kuna lesní. Jestřábi se veverek zmocňují bleskovými překvapivými útoky, když se odváží příliš daleko na vnější stranu korun stromů. Kuna lesní se svojí hbitostí veverce plně vyrovná. Kuny pronásledují veverky ve větvích, které sice lehčí veverku lépe nesou, ale kuna dokáže skákat na větší vzdálenost.

Další zajímavosti

Tmavohnědé veverky z jehličnatých lesů reagují svými početními stavy na množství smrkových šišek. To je rok od roku různé. Roky s velkým výskytem smrkových šišek se opakují vždy po delších časových obdobích. V takovém roce mají veverky hodné mláďat a jejich stavy se až několikanásobně zvyšují. Semena totiž představují vysoce výživnou stravu, která je navíc snadno dostupná. Veverky si umějí se šiškami velice šikovně poradit. Zvíře zpracuje deset až patnáct smrkových šišek za den, u borových šišek je to až sto kusů denně. Veverka zvláštním kousnutím zvedne šupinu šišky tak, že vznikne dostatečná mezera anebo šupina úplně odpadne. Tím se dostane k semenům. Jednu borovou šišku dokáže takto veverka zpracovat během tří minut. Za tu dobu uvolní a pozře přibližně třicet semen, která dohromady váží asi 0,2 g. Denní porce semen získaných ze 100 až 150 borových šišek tedy představuje přibližně 5 % celkové tělesné hmotnosti veverky. To jí stačí k tomu, aby si vytvořila tukovou vrstvu, protože semena jsou velmi výživná a obsahují jen velmi málo balastních látek. Při požírání např. jehličí by veverka musela pozřít množství odpovídající 20 % její tělesné hmotnosti, aby získala přibližně stejné množství energie. Tady se projevuje výhoda hlodáků, které umožňují zmíněným způsobem zpracovat šišky jehličnanů, anebo lísek. Tyto plody poskytují nesrovnatelně více potravní energie než jehličí, listy, výhonky a pupeny.

Názvy ve světě

Veverka obecná

Anglicky: Eurasian Red Squirrel, Dánsky: Egern, Holandsky: Eekhoorn, Chorvatsky: Riđa vjeverica, Italsky: Scoiattolo, Maďarsky: Vörös mókus, Německy: Eichhörnchen, Rumunsky: Veveriţa, Rusky: Obyknovennaja belka, Slovensky: Veverica obyčaná, Španělsky: Ardilla roja

Mohlo by vás také zajímat

Amejva obecná,  Létavka obecná,  Ještěrka obecná,  Zmije obecná,  Čírka obecná,  Kopřivka obecná,  Jiřička obecná,  Vlaštovka obecná,  Straka obecná,  Sojka obecná