Veverka popelavá

Sciurus carolinensis

Veverka popelavá

Sciurus carolinensis

Charakteristika

Hlava s tělem 20-28 cm, ocas kolem 22 cm, výška 6-6,5 cm, hmotnost až přes 700 g. O něco větší a silnější než veverka obecná. Srst na svrchní straně těla vždy šedá, jen v některých případech na bocích zřetelná příměs hnědé. Na uších nejsou nikdy štětičky. Na spodině bílá. Ocas má veverka popelavá dlouhý a huňatý. Obdobně pohyblivá jako veverka obecná.

Výskyt

Zdomácnělá v Anglii. Veverka popelavá pochází ze Severní Ameriky, kde zaujímá v ekosystému stejné místo jako veverka obecná v Evropě a severní Asii. Dává však přednost listnatému lesu, i když začala osidlovat i jehličnaté porosty. Ve své severoamerické domovině se tato veverka vyskytuje především v zóně dubových lesů a její rozšíření sahá až na jižní okraj severního pásma jehličnatých lesů. Směrem západním je veverka popelavá rozšířená až k podhůří Skalnatých hor.

Zdomácnění v Anglii: V roce 1889 bylo v anglickém hrabství Bedfordshire vysazeno 350 jedinců. Veverky zde velmi rychle zdomácněly a rozmnožovaly se mimořádně rychle, takže jejich počet o sto let později jde již do milionů. Přitom vytlačovaly veverky obecné a v polovině našeho století to vypadalo, že původní veverka obecná podlehne náporu veverky popelavé a z Anglie brzy úplně vymizí. Avšak k tomu nedošlo. Oblast rozšíření veverek popelavých se ustálila, dále se nerozšiřovala a od šedesátých let se už prakticky nezměnila, takže v současné době můžeme hovořit koexistenci obou druhů. Větší a silnější veverka popelavá vytlačuje veverku obecnou především z nížinných oblastí s listnatými stromy a z městských parků. Avšak ve vyšších nadmořských výškách, kde převládá chladnější podnebí, a kde většinou rostou jehličnaté stromy, dominuje veverka obecná. Zdá se, že oba druhy, které si jsou stavbou těla a způsobem života velmi blízké, nemohou žít trvale společně. Zdomácnění veverky popelavé představuje tedy jeden z mála případů, kdy došlo k částečnému vytlačení původního druhu, avšak nikoliv k jeho úplnému zániku. Něco podobného se zřejmě odehrálo ve větší míře po skončení doby ledové v Evropě, kdy různé druhy zvířat pronikly z jihovýchodu a jihozápadu ze svých útočišť znovu zpátky do střední a severní Evropy.

Způsob života

Podobně jako veverka obecná využívá veverka popelavá svůj životní prostor především ve „třetí dimenzi", to znamená, že se pohybuje při hledání potravy v úrovni od země až po vrcholky stromů. Ani ona se neukládá k zimnímu spánku. V zimním období velmi často okusuje kůru z mladých větví, což vedlo k velkým stížnostem pracovníků lesního hospodářství. Akce zaměřené na snížení počtů těchto veverek však nepřinesly velký užitek, protože tento druh dokáže stejně jako veverka obecná znovu poměrně rychle nahradit i vysoké ztráty zvýšeným rozmnožováním.

Potrava

Semena všeho druhu, zvláště semena stromů, kůra smrků, buků, modřínů a bříz a pupeny na větvích těchto stromů. Rozmnožování: Podobně jako u veverky obecné dochází někdy i k 3 vrhům za rok. Rozmnožovací období není přesně vymezené, a jen od září do prosince se obvykle nerodí žádná mláďata. Sameček a samička jsou spolu jen krátce. Doba březosti 42-45 dní. Samečci se nepodílejí na výchově mláďat.

Další zajímavosti

Kvůli škodám způsobeným v lesním hospodářství byly podniknuty pokusy veverku šedou ve Velké Británii vyhubit, což se ovšem nepodařilo a pravděpodobně by to ani nebylo technicky ani ekonomicky proveditelné. Zdá se, že vysazení veverky šedé v jižní Africe probíhá také velmi úspěšně. Zda by toto citlivé zvíře mohlo úspěšně žít také v kontinentální Evropě, není jasné.

V severní Evropě, ale i v některých místech Německa se vyskytuje burunduk (Tamias sibiricus). Ze Severní Ameriky byl do Evropy dovezen a na několika lokalitách v Rakousku vysazen čipmank (Tamias striatus). Na našem území se tyto pozemní veverky nevyskytují.

Názvy ve světě