Neoféma žlutobřichá

Neophema chrysogaster

Neoféma žlutobřichá

Neophema chrysogaster

Původní vědecký název Psittacus chrysogaster Latham, 1790. Žije v pobřežních oblastech jihovýchodu Jižní Austrálie, jižní Victorie a Tasmánie (zde hnízdí pouze na jihozápadním pobřeží). V letech 1880-1907 byla pravidelně pozorována v okolí Sydney (Nový Jižní Wales), kde i pravidelně hnízdila. Monotypický druh.

Popis

Samec má na čele modrý pásek, uzdičku, hlavu, spodní krovky a prsa má žlutozelené. Záda a kostřec trávově zelené, střed břicha oranžově červený. Samička je zbarvena matněji než samec, pásek na čele má užší, oranžovočervenou skvrnu na spodině menší. Mladí ptáci se vybarvují ve stáří 8-9 měsíců a teprve poté je možno spolehlivě rozlišit jejich pohlaví.

Biotop

V době hnízdění dává neoféma žlutobřichá přednost lokalitám v blízkosti potoků nebo lagun (do 50 m). Žijí v místech porostlých ostřicí, jejímiž chomáči také vystlávají svá hnízda. Ptáci zalétají i na vřesoviště, jejichž dominantní rostlinou je Mesomelaena sphaerocephala. V zimě se zdržují v bažinatých oblastech, ale také v písečných dunách. V obdobích nedostatku potravy se objevují v otevřených krajinách poblíž pastvin, stájí a dokonce i na golfových hřištích.

Hnízdění v přírodě probíhá od září do prosince. Hnízda staví v dutinách stromů, především Eucalyptus nitida, zpravidla 8-25 metrů nad zemí (méně často na stromech Eucalyptus ovata). Vajec bývá ve snůšce obvykle 3-6 a jejich inkubace trvá 21 dnů. Mláďata hnízdo opouštějí po pěti týdnech.

Chov v zajetí

Tato neoféma je ve své domovině velice vzácná, a protože žije skrytým životem, je obtížné pozorovat a seriózně určit její početní stavy v místech výskytu. V každém případě patří k velmi vzácným chovancům nejen v Evropě, ale i v samotné Austrálii. Ačkoliv byla do Evropy pravděpodobně dovezena již v 18. století, prvního odchovu dosáhl zřejmě Brummelen v Nizozemí až v roce 1971. Vzhledem k minimálním počtům těchto neofém ve voliérách chovatelů je samozřejmě značně problematické sestavit chovné páry a docílit odchovu, navíc v případě vzácných importů z Austrálie se zpravidla jednalo o různě staré samce.

Je nanejvýš zajímavé srovnávat různé autory a jejich pojednání o této neofémě. Uvádí totiž, že neoféma žlutobřichá je svým zbarvením podobná neofémě modrokřídlé, jindy zase neofémě ozdobné či skalní.

Pokud porovnáme počáteční problémy s odchovem třeba u neofémy ozdobné, přes řadu jejích generací až k dnešnímu stavu celkem snadných odchovů, nezbývá než doufat, že se podaří překonat potíže s jejím odchovem a rozmnožit ji do té míry, že se dočkáme i my a budeme ji moci umístit do svých voliér.

Praktické rady k chovu není možné podepřít zkušenostmi, proto je nutné vycházet z čistě teoretických předpokladů, že její nároky se nebudou příliš lišit od nároků ostatních neofém. Jedinou praktickou radou je její identifikační znak, jímž je žlutozelená uzdička, podle které je ji možno spolehlivě rozlišit hlavně od mladých ptáků ostatních druhů rodu Neophema.

Názvy ve světě