Papuchalk ploskozobý

Fratercula arctica

Papuchalk ploskozobý

Fratercula arctica

Znaky

Velkohlavý pták s krátkým krkem velký asi jako holub, zdánlivě nemotorný, dlouhý je papuchalk ploskozobý 30 až 32 cm a o rozpětí 60 cm. Staří ptáci mají nezaměnitelný velmi vysoký červený, žlutý a černý zobák, jehož barvy v zimě vybledají. Mladí ptáci mají ještě nízký tmavě šedý zobák s červenými proužky. Velikou rohovitou pochvu zobáku ptáci při pelichání ztrácejí a pak se opět obnovuje. Temeno je tmavé, boky v létě bílé. Tmavá kresba kolem očí a od oka dozadu probíhající proužek dodávají tváři ve svatebním šatu šaškovský výraz. V zimě jsou boky tmavé, stejně jako v opeření mladého ptáka. Nohy jsou ve všech šatech korálové červené. Výrazné je kontrastní zbarvení: horní strana je černá, spodní bílá s uzavřeným černým prsténcem na krku. Také spodní strany křídel jsou tmavé. Vydává hluboký a drsný zvuk „orr".

Prostředí

Rozšířen je papuchalk ploskozobý jen v severním Atlantiku. V severní části Pacifiku žije příbuzný drobnější druh. Předpokládáme, že oba tyto druhy vznikly v důsledku geografické izolace během dlouhých věků ze společného předka. Ve směru od severu k jihu se hnízdiště papuchalka táhnou od Bretaně až po Špicberky a jeho celkové množství na světě odhadujeme na 15 miliónů ptáků. Směrem k jihu papuchalků rychle ubývá. Až do přelomu století hnízdili i na Helgolandu. Mimo období hnízdění přetahují papuchalkové nad volným mořem.

Rozmnožování

Papuchalkové se podílejí pravidelně na hnízdních společenstvech ptačích hor. Ve středních polohách, např. na Faerských ostrovech, jsou též nejhojnější. Hnízdí jednotlivě v přirozených jeskyních, častěji však v děrách v trávě, jež sami vyhloubí. Tyto nory o průměru asi 15 cm vyhrabávají papuchalkové zobákem a drápy. Většinou jsou asi metr dlouhé, zřídka i přes 2 metry a dokonce až 5 metrů. Na zadním konci se nora rozšiřuje do jeskyňky, kde papuchalkové sedí na svém jediném asi 69 mm dlouhém vejci. Doba sezení závisí mimo jiné na čase, kdy půda roztaje, protože teprve pak mohou ptáci hnízdo budovat. Sezení trvá poměrně dlouho, 35 dnů a často začíná až několik dní po snesení vejce.

V době, kdy ptáci sedí, vypadá kolonie, jakoby ptáci vymřeli. Jen někdy je ze země slyšet slaboučké mňoukavé hlasy hnízdících ptáků. Jednotliví sedí také s napřímeným tělem před svým hnízdem a jen otáčejí hlavou na všechny strany. Sáhneme-li do nory, zakousne se nám pták do ruky a nechá se vytáhnout. Klovne výjimečně silně, až na kost. Jsou-li ptáci zahnáni do úzkých, kňučí jako psi. V mnoha oblastech dalekého severu lidé papuchalky jedí a napichují je proto v jejich děrách na dlouhé oštěpy. Následující noci sedí obyčejně na vejci „náhradní matka", která pokračuje v hnízdění. Je-li usmrcena i ona, může zaskočit třetí, čtvrtá nebo dokonce pátá. Jde přitom o mladé ptáky, kteří ještě vejce nekladli, ale už se shromažďují na ptačích skálách a rády převezmou roli macechy.

Čas od času vylétají všichni letu schopní papuchalkové z kolonie na společný okružní let kolem své skály. Při takové příležitosti loví lovci papuchalků na mnoha místech ptáky ve vzduchu velikými sítěmi podobnými podběrákům. Na výhodných a také pro lovce bezpečných místech může jeden člověk ulovit za den až 1000 ptáků.

Papuchalkové nosí ulovené ryby dále v zobáku a mohou s nimi pokračovat v lovu pod hladinou. Pták ryby přimáčkne jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněna rybami. Přitom se roztáhne pružné pojivo v koutku zobáku.

Potrava

Při odchovu mláděte krmí rybami, staří ptáci loví hlavně korýše a jiné nižší mořské živočichy. Mohutný zobák hraje bezpochyby důležitou roli při rozlouskávání mořských opancéřovaných živočichů.

Názvy ve světě