Racek žlutonohý

Larus fuscus

Racek žlutonohý

Larus fuscus

Znaky

O něco menší než racek stříbřitý, rozdíl však není možno zjistit bez srovnání velikosti obou druhů. Racek žlutonohý je pták dlouhý 52 až 56 cm a rozpětí jeho křídel je kolem 140 cm. V Evropě žijí dvě rasy, západní s tmavošedými křídly a hřbetem a severní a východní rasa s křídly a hřbetem břidlicově černým. Mezi nimi, zhruba v Dánsku a jižním Norsku, se vyskytují přechodné formy. Nohy jsou vždy žluté. Od racka mořského, který má křídla a nohy též břidlicově šedé, se racek žlutonohý liší podstatně menší velikosti. Mladí ptáci jsou většinou o něco tmavší než podobní mladí rackové stříbřití, jsou mezi nimi však jen nepatrné rozdíly. Hlas racka žlutonohého zní jako „gag...gag", v době páření volá „kiau...kiau...kiau".

Prostředí

Světlá západní rasa žije v Anglii a ve Francii a v našem století se rozšířila i na pobřeží Holandska a Německa. Tmavou severovýchodní rasu lze jen velmi nesnadno rozlišit od racka stříbřitého, jehož areál navazuje dále na východ. Mnozí ornitologové jej považují jen za rasu racka žlutonohého. Příbuznost s rackem stříbřitým si můžeme představit zjednodušeně takto: postupujeme-li ze západní Evropy směrem na východ, podobají se rackové žlutonozí stále více rackům stříbřitým, až nakonec máme před sebou jednoznačného racka stříbřitého. Tam, kde se tito ptáci střetávají s „čistými“ západoevropskými racky žlutonohými, chovají se oba jako „dobré“ druhy - nekříží se mezi sebou vůbec nebo jen zřídka. Existují dokonce kolonie, kde hnízdí oba druhy a kde se o něco slabší a menší racek žlutonohý musí spokojit s méně vhodnými místy pro hnízdění dál ve vnitrozemí. Další rozdíl tkví v chování za tahu: rackové žlutonozí jsou přísně tažní ptáci, přezimující jednak na pobřeží západní Evropy, ve Středomoří, v Rudém a Černém moři a také na velkých východoafrických jezerech.

Rozmnožování

Rackové žlutonozí hnízdí s oblibou na skalnatých zarostlých ostrovech - i tím se liší od racků stříbřitých. Středoevropské kolonie jsou na moři - např. na ptačím ostrově Memmert - na severu a východě hnízdí rackové žlutonozí v malých koloniích na vnitrozemských jezerech a řekách. Jeho hnízdní biologie je stejná jako u racka stříbřitého. Ptáci se objevují na hnízdištích v dubnu, na severu i v květnu a často až počátkem června. Kolonii využívají po mnoho let. Oba partneři staví během několika dní vždy velice nepořádné, často ale skutečně prostorné hnízdo. Objevena byla už též hnízda na stromech. Ve Walesu, kde nejsou rackové žlutonozí pronásledováni, hnízdí i na střechách domů.
Jejich dvě nebo tři vejce nelze prakticky rozpoznat od vajec racků stříbřitých. Jejich velikost se různí, jsou dlouhá 60 až 75 mm.

V květnu a v červnu na nich sedí oba rodiče asi 24 dnů. Mláďata se zdržují v blízkosti hnízda, rodiče je krmí vyvrhnutou potravou a létat začínají ve stáří 4 až 5 týdnů. Po vyhnízdění mají mladí ptáci tmavě hnědý šat, o několik týdnů nato však pelichají a získávají přitom svůj první letní šat. Vypadlá pera se ihned nahrazují, takže ptáci jsou stále schopní letu. Zimní šat starých ptáků se podobá letnímu, ale hlava a šíje jsou šedohnědě podélně pruhované. Jarní pelichání začíná v lednu a končí v dubnu, kdy se ptáci začínají párovat. Mladí ptáci mají po první dva či tři roky více či méně hnědě strakatý přechodný šat. V takovém opeření nejsou v hnízdní kolonii trpěni.

Potrava

Nestravitelné části potravy rackové vyvrhují. Rozbor těchto vývržků může dát dobrý přehled o jejich potravě. Hledají cokoli jedlého na mořském břehu a mezi odpadky, shromažďují se na vyplavených zdechlinách, sbírají potápivým kachnám vylovené mlže a jsou schopni pouštět z velké výšky na kameny kraby a škeble, dokud se jejich pevný krunýř či lastura nerozbije. V ptačích koloniích vykrádají vejce a holátka, tam, kde se na severu přemnožili lumíci, se rackové mění převážně na ptáky souše. Racek žlutonohý z asijských stepních jezer loví též různé drobné savce.

Názvy ve světě