Racek stříbřitý

Larus argentatus

Racek stříbřitý

Larus argentatus

Znaky

O něco větší než racek žlutonohý, dlouhý 56 až 66 cm, jeho rozpětí je asi 150 cm. Hřbet a křídelní krovky jsou světle popelavě šedé až tmavě břidlicově šedé. Nohy západoevropských a skandinávských ptáků jsou masově růžové, jinde, např. ve Středomoří jsou žluté. Rackové stříbřití létají pomalu, ale vytrvale, pohybují se vůbec velmi klidně, takřka flegmaticky. Ovládají plachtivý let ve větru nad pobřežím i nad mořskými vlnami. Po zemi chodí racek stříbřitý podobně jako vrány a rádi sedají na piloty, kameny a lodní stožáry. Jsou velmi společenští. Kromě pronikavého křiku „kauu...kauu" je slyšet vřeštivé zvuky podobné smíchu a skučení.

Prostředí

Racek stříbřitý je velice přizpůsobivý. Hnízdí na jihu až po Kanárské a Kapverdské ostrovy, na severu na ostrovech Severního ledového moře a hluboko v asijském vnitrozemí až po střední Mongolsko. V Evropě i v Americe je nejhojnějším a nejrozšířenějším velkým rackem. Za tahu překonává celou severní polokouli s výjimkou ledem pokrytého severního pólu. Ve střední Evropě se jeho stav v našem století značně zvýšil: přístavy a smetiště jsou pro něj bohatým a celoročně přístupným nalezištěm potravy. R. 1927 dosáhl racek stříbřitý Islandu, r. 1932 Medvědích ostrovů a r. 1950 Špicberk.

Rozmnožování

Rackové stříbřití žijí často v obrovských koloniích, většinou na plochých ostrovech při pobřeží. Racky žlutonohé zahnali na méně oblíbená hnízdiště směrem k pevnině. Tam, kde je racek stříbřitý pronásledován, hnízdí na nepřístupných skalních stěnách nad příbojem. Kde nejsou pronásledováni, hnízdí dokonce na střechách. Jejich hnízda mají navzájem odstup několika metrů. Ve Středomoří jsou vejce racků stříbřitých pravidelně sbírána. V ptačích rezervacích v Severním moři omezují jejich rozmnožování tím, že vejci krátce zatřepou, čímž usmrtí embryo. Rackové sedí pak dál na mrtvých vejcích a ne- vyhnízdí dodatečně, dokud nevyhasne jejich hnízdní pud. Je naděje, že díky takovému ochranáři masově prováděnému zásahu bude možno zachránit vzácné druhy ptáků. Hnízdění racků stříbřitých probíhá od konce dubna až do června. Při páření balancuje sameček s tlukoucími křídly na hřbetě samičky. Rackům v zoologických zahradách, kteří nemohou létat, se páření nemůže zdařit, protože se nemohou udržet na samici. Kladou obvykle 3 vejce o průměrné délce 73 mm. Je možná jedna nebo dvě dodatečné snůšky. Sezení trvá 28 až 29 dnů. Mláďata nevyžadují už druhý den mateřské teplo. Brzy se vyškrabou z hnízda, ale zůstávají v jeho blízkosti. Žebroní tak, že klovají starého ptáka do červené značky na spodní části zobáku. Ten pak na tento podnět vyvrhne na zem zpola strávenou potravu, kde ji mláďata posbírají. Koncem července, ve stáří zhruba 40 dnů, jsou první mladí ptáci schopní letu. Jsou zpočátku tmavě hnědí. Při každém pelichání je jejich šat světlejší, až ve 4. roce získají šat starého ptáka.

Potrava

Rackové stříbřití jsou všežravci. Hledají cokoli jedlého na mořském břehu a mezi odpadky, shromažďují se na vyplavených zdechlinách, sbírají potápivým kachnám vylovené mlže a jsou schopni pouštět z velké výšky na kameny kraby a škeble, dokud se jejich pevný krunýř či lastura nerozbije. V ptačích koloniích vykrádají vejce a holátka, tam, kde se na severu přemnožili lumíci, se rackové mění převážně na ptáky souše. Rackové stříbřití z asijských stepních jezer loví též různé drobné savce.

Názvy ve světě