Buřňák lední

Fulmarus glacialis

Buřňák lední

Fulmarus glacialis

Znaky

Pták podobný na první pohled rackovi, není však s ním blíže příbuzný a lze jej odlišit podle zcela jiného stylu letu. Rackové létají plavným letem, střídaným plachtěním, buřňák lední drží křídla při plachtění široce roztažená a naklání tělo tu na jednu, tu na druhou stranu. Přitom létá většinou těsně nad vodou. Elegantně a neúnavně sleduje pohyb zvedajících se a klesajících vln. Křídly mává rychle a krátce. Plave na vodě lehce téměř jako korek a bez potíží vzlétá po krátkém rozběhu. Na souši je schopen vzletět i z nerovného podkladu. Vyskytuje se ve dvou různě zbarvených formách, mezi nimiž neexistují přechody. Jedna má spodní stranu bílou a hřbet a křídelní krovky stříbřitě šedé, druhá je jednobarevně tmavě šedá. Je dlouhý asi 47 cm, rozpětí má kolem 112 cm, váží asi 800 g. Je velmi společenský a hlučný, hlasy, podobné kdákání slepic nebo štěbetání hus je zdaleka slyšet a nesou se značně daleko.

Prostředí

Severská moře od hranice souvislého zalednění na severu až asi po zeměpisnou výšku Bretaně. Během hnízdění se ptáci nezdržují dál než 30 až 40 km od svých kolonií, jinak křižují nad volným mořem. Jakmile námořník spatří buřňáky, ví, že země už není daleko. Když vidí buřňáky, musí být trpělivý. Ptáci rádi sledují rybářské lodě a perou se o odpadky. Dříve byl buřňák lední ptákem dalekého severu. Vyskytoval se v nejsevernějších koloniích mořských ptáků, na severním cípu Grónska těsně u hranice věčného ledu.

V posledním století však protáhl svá hnízdiště daleko na jih a značně se rozmnožuje. Dnes se stal jedním z nejhojnějších ptáků Severního moře. Jeho počet se odhaduje asi na milión jedinců. Od nedávna hnízdí i na Helgolandu.

Rozmnožování

Buřňák lední hnízdí často v obrovských koloniích, obvykle spolu s jinými mořskými ptáky. Tyto kolonie leží zpravidla na skalních stěnách nad příbojem až ve výšce několika set metrů. V březnu a v dubnu se ptáci objevují před skálami, ale zpočátku ještě nesedají na pevnou zem. První jsou zde samečkové. Splývají na vodě, přičemž se jejich těla rytmicky pohupují, ptáci tlučou křídly a vydávají skřeky. Pacifičtí buřňáci přitom otvírají zobáky a předvádějí partnerům zářivě oranžově zbarvený jícen.

Kladení vajec se děje v květnu. Jediné vejce je větší než slepičí a oba partneři na něm střídavě sedí, přičemž dochází k vystřídání jen každých několik dnů. Na ptačích skalách obsazuje buřňák lední většinou horní patra. Na konkurenty na hnízdišti plive olejovitý čirý a žlutý sekret z žaludku. Odnášejí to většinou rackové tříprstí a papuchalci, kteří na to nezřídka zahynou. Aby je odehnali, plivají ptáci na vetřelce přesně do vzdálenosti 50 až 100 cm. Mohou plivat vícekrát po sobě, i když s menším účinkem. Olej, který vyplivávají, odporně páchne. Tuto plivací obranu ovládají i polovzrostlá mláďata. Mladí buřňáci se líhnou z vajec v polovině června a mají velmi husté prachové peří. To je u světlé formy buřňáků bílé a šedé, u tmavé kouřově šedé.

Po období krmení mladých, které trvá 6 až 8 týdnů, odlétají staří ptáci zase na moře, o něco později - ve stáří 50 až 60 dnů - vrhají se mladí ptáci ze skal a vyplouvají na moře, ač ještě nedovedou létat. Živí se planktonem z mořské hladiny.

Potrava

Ryby, měkkýši, korýši, mršiny, odpadky. Potravu sbírají s hladiny, nepotápějí se. Když se perou o odpadky rybářů, je možno slyšet jejich křik. Na volném moři jsou tito ptáci velmi tiší.

Názvy ve světě