Křepelka polní

Coturnix coturnix

Křepelka polní

Coturnix coturnix

Znaky

Křepelka polní je zhruba jako špaček velký kur, který nám překvapivě vylétá pod nohama se značným hřmotem. Přitom vidíme na hřbetě ptáků dva jasně ohraničené žlutavé podélné pásy. Má velmi krátký ocas. Nápadné je křepelčí volání, které bývá reprodukováno jako „pět peněz". Ozývá se hlavně v květnu a v červnu po celou noc, řidčeji i za dne, kdy se opakuje po dlouhých přestávkách. Za bezvětrné noci se hlas křepelek nese do vzdálenosti kolem jednoho kilometru.

Prostředí

Rozlehlé lučiny v teplých, nepříliš suchých polohách i v obilných polích, odkud se slepičky s kuřátky často už přede žněmi stěhují do brambořišť.

Rozmnožování

Hnízdo je jamka vystlaná stébly, skrytá při pohledu shora. Nacházíme je v polích a lukách, často i v jeteli. Samička sama sedí na 7 až 14 vejcích od snesení posledního a také sama vodí kuřátka. Na vejcích sedí tak pevně, že už často byla při kosení poraněna nebo usmrcena. V přestávkách mezi sezením snůšku přikrývá. Všechna mláďata se dorozumívají už před vyklubáním pravděpodobně o termínu líhnutí a přitom snad ta méně vyvinutá z nich zdržují své vyvinutější sourozence, aby se konečně všechna vyklubala během téže hodiny. Po vyklubání zůstávají kuřátka ještě asi jeden den v hnízdní jamce. Matka jim předkládá potravu, např. kukly mravenců, mláďata se však brzy živí zcela samostatně. Když jsou asi 10 dní stará, mohou už v nebezpečí odletět a dva týdny stará kuřátka už mohou žít úplně sama. Pokud rostou, živí se hlavně hmyzem, později využívají i rostlinnou potravu.

Potrava

Křepelky přijímají živočišnou potravu ve větším množství než ostatní kurové. Živí se hmyzem, pavouky, červy, plži, dále vrcholky výhonů, květy a semeny. Po sklizni sbírají i vypadaná obilní zrna.

Všeobecně

Přestože není nijak výkonný letec, je křepelka polní daleko táhnoucím ptákem a dovede bez přestávky přeletět Středozemní moře i Saharu až do východní Afriky. Mnoho ptáků přezimuje i v zemích při severoafrickém Atlasu. Křepelky táhnou jednotlivé i v malých skupinách vždy těsně při zemi nebo nad vodou a vždy v noci. V severní Africe jsou malí cestovatelé očekáváni davem lovců se sítěmi. Podzimní tah probíhá od srpna do listopadu, počátkem května se ptáci, kteří přežili všechny přírodní i lidské úklady, objevují zas na hnízdištích. V prodejnách zvířat často nabízejí křepelky jako klecové ptáky. Stejně jako všichni kurové se i křepelky rády popelí, ale ve vodě se nekoupou. Horlivě hrabou a slepičky kladou hodně vajec, sedí však na nich jen v klidné voliéře. V umělé líhni se kuřátka líhnou při 38 stupních a lze je odkrmovat sekaným vejcem a jiným měkkým krmivem. Milují teplo pod rozsvícenou žárovkou. Tři týdny stará kuřátka zobají i proso, krupici a ovesné vločky. Ve feudální Evropě patřila křepelčí klec s neúnavně volajícím kohoutkem k obvyklému jevu v řemeslnických dílnách a v noci bylo možno slyšet na ulicích namísto dnešního hluku automobilů a letadel volání „pět peněz". V době tahu se připojovaly i křepelky chované v klecích, po celou noc se marně třepetaly v klecích na své neskutečné cestě k jihu. Přes den byly pak pochopitelně velmi unavené.
Moderní zemědělství křepelkám škodí. Hnojení luk a využití trávy k přípravě silážního krmiva umožňuje zemědělcům tři senoseče do roka, první už v květnu, a tak živočichové hnízdící na louce na zemi nemají šanci vysedět vejce. Ten, kdo chce ještě dnes zaslechnout volání křepelek, si musí zajet do ještě extenzivně využívaných zemědělských krajů jihovýchodní Evropy.

Názvy ve světě