Pěnkava obecná

Fringilla coelebs

Pěnkava obecná

Fringilla coelebs

Znaky

Sameček má bílý pruh na křídlech, hlava a zátylek jsou holubově šedé. Obě pohlaví mají zelený kostřec. Sameček má červenohnědou, samička šedohnědou hruď. V době hnízdění má sameček modrý zobák, jinak má zobák barvu rohoviny. Severoafrické pěnkavy vypadají mnohem světleji a z dálky působí téměř modravě. Tam zůstaly plachými lesními ptáky.

Prostředí

Pěnkava obecná žije všude, kde jsou stromy. Pěnkavě stačí řada topolů v lukách, maličký velkoměstský hřbitov, ale i světlý vysoký les a dokonce i temný les smrkový, kde je se sýkorami uhelníčkem a parukářkou téměř jediným ptákem. Pěnkava je nejhojnější evropský pták: mezi severní lesní hranicí a Středomořím žije snad 10 až 20 miliónů pěnkav. Je rozšířena takřka všude, jen v Itálii je - vzhledem k loveckým obyčejům zdejších obyvatel - spíše vzácností.

Rozmnožování

Staří samečkové přezimují ve střední Evropě, mladí přilétají několik týdnů před samičkami - proto odborný název coelebs (caelebs) - svobodný, neženatý. Samečkové začínají „tlouci" za pěkných únorových dnů, tj. zpívají stále tutéž sloku. Pěnkaví tlukot je v základu vrozený, ale rozvíjí se učením, takže dochází k místním dialektům. V minulém století patřily mnohde soutěže ve zpěvu pěnkavích samečků k oblíbeným lidovým zábavám a chovatelé pěnkav s cvičeným sluchem rozlišovali mnoho různých tlukotů, kterým dávali různé názvy. Při soutěžích byly šátky zakryté klece s ptáky postaveny na určité místo a pak posouvány jedna ke druhé stále blíže. Účelem pěnkavího tlukotu je označení hranice okrsku, a tak se jej pokoušel každý pěnkaví sameček uhájit co nejsilnějším zpěvem. Jak se konkurující si hlasy k sobě přibližovaly, vzdával se jeden sameček po druhém a umlkal. Ten, který zpíval poslední, se stal vítězem.

V době, kdy koruny lesa pokrývá svěží světlá zeleň, začínají zdejší pěnkavy takřka současně se stavbou hnízd. Staví je jen samičky.

Pěnkaví hnízdo je malým mistrovským dílem. Hluboká miska je zvenčí maskována lišejníkem a mechem, uvnitř je jemně vystlána chlupy a peřím. V době, kdy jsou ještě stromy neolistěné, můžeme v parcích někdy pozorovat samičku pěnkavy při stavbě hnízda. Upravuje je zobáčkem, přitlačuje hrudí a ušlapává nožkama. Je záhadou, jak může tak umělecké hnízdo vzniknout s tak nepatrnými prostředky.

V blízkosti smetišť staví samička pěnkavy hnízdo často jen z útržků papíru nebo je vystýlá skelnými vlákny. První déšť pak papír rozmáčí a skelná vlákna probodají pěnkaví holátka. A tak se může stát její chování, osvědčené v lese, na rumišti osudným.

Pěnkaví vajíčka mají velmi decentní hnědou kresbu a skvrny. Samička na nich sedí až na krátké vystřídání se samečkem sama. Existuje pravidlo, že se sameček určitého druhu podílí

O to méně na sezení, o co více se opeřením liší od samičky. Tam, kde jsou ptáci obou pohlaví zbarveni stejně, dělí se i o péči o mláďata rovným dílem. Existují ovšem výjimky, jimiž jsou například sovy nebo dravci. Od dubna do června hnízdí pěnkava obecná dvakrát. Na 4 až 5 vajíčkách sedí samička 12 až 13 dní. Z časně jarních snůšek přicházejí mnohé nazmar, protože stromy nejsou dosud úplně olistěné a neposkytují proto hnízdu dostatečnou ochranu.

Potrava

Pěnkava obecná je zrnožravá, tj. živí se hlavně v zimě především semeny, která rozlouskává krátkým a silným zobákem. Mláďata však rodiče krmí hmyzem. Potřebují takovou bílkovinami bohatou stravu v období růstu jako většina zrnožravých pěvců.

Názvy ve světě