Asi jako desetiletá jsme měli doma pár dní fišeráka, kterého táta odchytl mezi panelákama a nijak mě nenadchl, bylo to jen něco co dělalo velký bordel, všude bylo peří a byla jsem ráda když jsme ho za pár dní dávali novým majitelům. Jinak k přírodě jsem vztah vždycky měla, přírodovědné kroužky, lítání po lesích, ve škole mě bavila jen biologie...
V 20 jsem se přestěhovala na vesnici k příteli, který v té době choval pár andulek jen tak na okrasu, jenže se o ně moc nestaral a za dva roky už jsem okolo nich běhala já, naprosto mě uchvátily. Za další tři roky už bylo v jedné voliérce jaksi těsno a začalo budování dalších. Teď si život bez jejich křiku neumím přestavit. Nejlepší má "dovolená" je si dát kávičku na dvoře a poslouchat štěbetání.
K chovatelství jsem přivedla zpátky i svého přítele, který mi, teď už dobrovolně, staví další voliéry a dost mi s ptákama pomáhá, a jednu známou, která si ke mě přišla koupit někdy před dvěma lety jen dvě andulky na ochočení, ale kapánek se ji to zvrtlo a má už také pěkné "stádo".
Tak doufám že se někdo chytnete :-)))