Zakládám téma pro všechny ty, kterým se koňařina vryla pod kůží takovým stylem, že po letech zjistili že vlastně tomuto “koníčku” obětovali doslova vše co měli. Vlastně tak to bylo i u mě, začalo to veškerým volným časem, později mi to spolklo velkou části rodinných financí i zahradu na úkor zeleniny a vlastně to ovlivnilo i bydlení, kdy jsem přešla z města na vesnici. Všechno to byla trochu souhra náhod, začínalo to nevině a dnes mám 7 koní a nejsem si jistá jestli je to končené číslo. A co vy jste všechno obětovali koním a řekli jste si někdy dost, víc už ne!
Za mně to není vůbec nutné, jen se to chce trochu zamyslet, toť vše.
A to mám koně zarytý pod kůži až až, peněz tak akorát a nemyslím si, že bych nebyla echt koňák, když mám koně jenom jednoho a ještě k tomu v ustájení, i tak jsem u něj téměř denně.
A pak je taky poslední věc, plno lidí obětovalo, a pak následně litovalo, to asi k životnímu uspokojení taky moc nevede.
Odpověď na příspěvek uživatele Stáňa Brodecká z 24.03.2025, 13:10:12
A co vy jste všechno obětovali koním
Pro mě to nebyla oběť. 40 let to byl můj život, nelitovala jsem času ani peněz. Ale už je to minulost. Občas jedu kamarádce vypomoct na závodech a to mi stačí.
Taky bych tomu neřekla obětování - naopak při své nespolečenskosti si říkám, “co bych vlastně dělala, nemít na starosti koně?” 😀 No asi bych měla psa (dítě) nebo dva nebo čtyři (děti), lítala s nimi po nějakých akcích, abych taky vylezla “mezi lidi”, peníze bych stejně neměla (já si vždycky najdu vokno, kterým je vyhodím…) a vyšlo by to nastejno 🙂
Bydlela bych pořád tam, kde bydlím, protože bydlím v paneláku, a považuji to za geniální vynález, navíc bydlím v nejúžasnější krajině, takže to bych neměnila.
U čeho jsem se zasekla, že fakt ne, tak to je mít sama koně “doma” na vlastní triko, být na to sama, nemoct se s nikým vystřídat - do toho nejdu, to vím, že je nad moji ochotu se uskromnit, resp. v případě nemoci se skutečně obětovat.
Kone povazuji za svuj zivotni konicek. Uz vic jak 20 let se k nim porad vracim a uzivam si, ze k dusevni rovnovaze mi staci 1 hodina v sedle tydne… Ale neobetovala jsem nic a jsem za to vdecna. Kdyby mi rodice kdysi kone koupili nebo kdybych snad byla vetsi talent a jezdila lepe, mozna bych ted byla bezdetna zenska s x konmi na zahrade (a ze jich par znam). Takhle mam vzdelani, karieru, rodinu, radu dalsich zajmu a pohodu. Coz samozrejme jde i s vlastnim konem, ale o dost obtizneji.
Odpověď na příspěvek uživatele Anonymní z 24.03.2025, 16:55:43
Mám vzdělání, život v cizině, dobrou práci, dostanu se na dovolenou, mám jiný dost časově náročný koníček, a dokonce ani o kamarády jsem nepřišla…a dítě snad bude 😀 a to zvládneme taky, když to zvládlo tisíce matek přede mnou. Vlastnictví koně je jen o penězích a zkušenostech, nic víc, nic míň. A pokud tomu člověk opravdu propadne, tak to ani jako omezení nevnímá. A kvůli koním by se obecně člověk neměl obětovat, o koně by mělo být dobře postaráno, ale jeho majitel by neměl žít na úkor sebe, jelikož kůň tohle nidky nedocení, většina koní bud emít koně vždy nad lidmi.
Narodila jsem se s mozkem ve tvaru koně, kdybych na to měla peníze určitě bych jich měla víc než jednoho ….šušnit jich několik “na dvorku” , jako koňomorka , není oběť ale sobectví.
Odpověď na příspěvek uživatele Verun z 24.03.2025, 21:12:53
No, jo to je pravda.
A hlavně je tam vždycky abnormálně hodně chlapů u těch koní. To bylo možná naposled za totáče myslim, jakožto zaměstnanci státních statků…kdy třeba na práci u hřebců mohly ženský zapomenout.
Jsem 30+, mám 2 koně v ustajení, vlastně jsem spokojená , veškerou pozornost a péči věnuji jim. Pořád ve mně alespoň občas hlodá , jestli tak budu spokojená i za 10 let. Nikdy jsem po dítěti vyloženě netoužila, ale občas mě napadne, jestli za to vlastně stojí ten reprodukční čas věnovat pouze koním, jestli toho jednou nebudu litovat. Ale zatím vždy nakonec zvítězili koně , no možná je to i nějaká pohodlnost.
Pokud jste za čas s koňmi vděčná, není to oběť. Pokud se těm koním obětujete, věnujete jim víc, než vlastně chcete, obtěžuje Vás to a netěšíte se na ně a z nich, tak ty koně prostě omezte. Jste jediná, kdo to může změnit.
Nikdo by se neměl svým koníčkům obětovat. I kámoš, nadšenec do adrenalinových sportů, po půl roce na JIP, kde byl po pádu s rogalem, o tom mluvil jako o dani, platbě za radost, potěchu a smysl života. V okamžiku, kdy by řekl, že svou propíchlou plíci, 13 zlamaných kostí a zrak v jednom oku obětoval, asi bych mu radila, ať brzo skončí.
Nedělejte jako koníček něco, co nechcete. To je asi celé, co jsem chtěla říct.
A ja jsem malem zabila po padu na koni. Dost jsem potom premyslela, jestli budu s jezdenim pokracovat (i vsichni zdravotnici se me na to ptali - asi jestli ma cenu se vubec snazit 🙂). Ale nakonec jezdim dal a nastesti jsem tech „dobre minenych” nevyzadany rad dostala minimum. Nerikala bych tomu obet, ale spis riziko, ktere se po uraze snazim minimalizovat.
Jinak jsem pochopila,ze Joani kone bavi,ale rika si,jestli neco nepromeska do budoucna (konkretne ty deti). Za me je materstvi to nejlepsi,co me potkalo, ale to je neprenositelna zkusenost. Ani ja jsem to kamaradum s detmi neverila,dokud jsem si neporidila sve. Jen pozor na to,ze uz po 30 uz zenska plodnost jde dolu (a nekdy i dost rychle). Ne kazdy muze mit ditko na prahu 40.
Ale akonahle opustim branu institucie, kde pracujem, obliekam si kozusok z machu a listia a rozpravam sa s havranmi.
Kone uz budem mat iba male, pre radost. Dufam, ze si sadnu a ze sa spolu budeme raz prechadzat po planinach. Milujem pohlad na kone. Som s nimi rada. Je to moj zivotny styl. Stykam sa iba s veterinami a ludmi od koni. A s rodinou. A so zvieratami.
Deti mat nemozem, co uz.
A obete? Za posledny rok sa mi vdaka pracam na pozemku neskutocne zlepsila kondicka. To pri mojom veku a vahe je giganticke plus 😛
Odpověď na příspěvek uživatele Horsana z 26.03.2025, 13:59:45
U nás jede takovej trochu alternativní projekt “Žít lehce”, jsou to rozhovory s lidmi, kteří umějí žít po svém, většinou malilinko mimo systém (nebo úplně 😀). Měli by s Vámi taky nějaký udělat, jde z vás neskutečná moudrost a hlavně všehomír 💛 Posledních pár let zjišťuji, že lidi mají obrovský problém najít si tu svoji životní polohu, to svoje místečko, které jim dělá dobře, jelikož pořád mají pocit, že by něco měli. Dát na rodinu, konvence, honit kariéru, vydělávat prachy. A při tom to nejdůležitější je být v pohodě sám se sebou (jakkoli, to je hrozně individuální), bez toho nelze dlouhodobě šťastně fungovat.
Jinak ten pohled na koně chápu. Do sedla se dostanu max 3x týdně, ale u koně jsem denně nebo skoro denně. Mně prostě totálně uklidňuje to jejich chroupání čehokoli 😀 atp., myslím, že nemusím rozvádět, kdo tomu propadl, tak ví, prostě ta jejich energie je totálně nenahraditelná.
