Stella

Já vaše uvažování chápu, ale snažím se říct, že než dojde na tělesný trest, měl by člověk nejdřív vyčerpat mírnější varianty řešení.

U imaginárního Pepíčka tedy zvážit náročnost úkolu X věk, vrozený temperament, inteligenci, předchozí zkušenosti, aktuální zdravotní stav, prostředí, kde se rozhovor odehrává…. Podle toho racionálně vyhodnotit situaci, co je pro Pepíčka zvládnutelné. A rozhodně je fajn věnovat kousek pozitvní  pozornosti i Pepíčkovi, nejen od maminky, ale i od diskutujícího protějšku . I malé dítě je člověk🙂 

“…ale na druhou stranu jedny z mála negativních zážitků jsou promluvy do duše,  vysvětlování….. do dneška, když si vzpomenu na to druhé rozbolí mě žaludek.”

Promluvy do duše ve smyslu vyhrožování a citového vydírání jsou také agrese. Psychická.

Výchova v rámci respektujícího přístupu je něco úplně jiného…

To je zajímavá úvaha, slyším ji prvně. Můžete dát nějaký konkrétní příklad?

My jsme až k psychiatrovi nedošli, byli jsme jen u klinického psychologa a v pedagogicko psychologické poradně. Pro potřeby pojmenování problému a doporučení to stačilo, kdybychom pro děti chtěli nějaké větší úlevy nebo asistenta, doplňovalo by se to i psychiatrickým a neurologickým vyšetřením. 

Wow, J5, takže když někdo “urazí” mě, nestane se nic nebo dostane dotičný 100 lajků. Když někoho “urazím” já, dostanu virtuální facku. Za něco tak banáního. 

Nevím, jestli se tomu smát nebo brečet. Každopádně, je to pokrytectví.

https://respektovani.com/

Tohle je oficiální web, v sekci články se dá něco najít, ale je to spíš nadstavba nad základním kursem (knihou).

Knihu mám doma, jsem ochotná zapůjčit.

Za sebe píšu, že si nemyslím, že je to univerzální manuál pro každé dítě a matku. Sama jsem šla při výchově trochu jinou cestou, ale mnohé v knize mi otevřelo oči.

Např. Ve chvíli, kdy se člověk cítí ohrožen, snižuje se dramaticky schopnost učení. Ke slovu se dostává amygdala, tedy pudové jednání “uteč nebo bojuj”, vše ostatní jde do útlumu…. A to asi nechceme ve chvíli, kdy se snažíme dítě něčemu naučit.

Typický příklad: dítě počmáralo křídami dům sousedů. Když ho seřvu, dám mu zaracha, nebo výprask, co se tím naučí? Maximálně to, že čmárat na cizí dům= trest. 

Ale co kopat si s míčem o zeď domu? Otrhat kytky před domem? Polámat větve veřejné zeleně? Házet kameny po autech? …

Respektující výchova: Neřvu, ale v klidu s dítětem komunikuju. Zjistím si, proč malovalo sousedům po fasádě (klidně mohl být úmysl dobrý, fasáda byla zašedlá, dítě chtělo sousedům udělat radost a ozdobit ho)… Pak dítěti vysvětlím, že z úhlu pohledu sousedů to může vypadat jinak. Že jejich dům je jejich a vyhovuje jim, jak vypadá… Pak nechám dítě navrhnout, jak by to teď mohlo řešit. Pomůžu mu najít vhodné řešení a v tom ho podpořím. Minimálně se půjde omluvit a pokusí se malůvky šetrně odstranit (musím jako rodič dohlédnout). Pokud obrázky smýt nepůjdou, pokračujeme společně s dítětem v hledání řešení (náhrada škody). Dítě nabídne svoje úspory, podpořím ho a potřebnou částku dorovnám. U staršího dítěte bych nabídla možnost domácích brigád, aby mohlo část “dluhu” splatit.

Co všechno se dítě z řešení jednoho incidentu může naučit? Myslím, že to dokážete vyvodit z mého popisu sama. Ve zkratce: Cizí majetek není můj, nemohu s ním nakládat, jak chci. Co se líbí mně, nemusí se líbit jinému. Když způsobím někomu škodu, mohu ji napravit. Mohu chybovat, to se prostě stane, není to konec světa. Rodiče mě mají rádi a nenechají mě ve štychu, můžu se na ně s důvěrou obrátit, i když udělám něco špatného. Něco zničit je mnohem snadnější, než to napravit.… Prostě spoustu věcí, když se věc řeší klidně a konstruktivně.

Je to náročný přístup, mnohem náročnější než jsme byli vychováváni my. Časem se ale vyplácí, dítě se rozvíjí, má větší sebevědomí, umí samo korigovat svoje chování, obvykle nehraje s rodiči hru “chyť mě, když to dokážeš”. V budoucnu si nesedne na prdel z každé maličkosti, umí řešit problémy.

Ještě k vašemu příkladu s tramvají:

Nechápu, proč se matka takto malého dítěte vůbec ptala🙃  Cestování bych si pořešila předem, prostě bychom to spolu naplánovali a dohody se dodržují.

Pokud mu to jen oznamovala a dítě se vzepřelo, zajímala bych se o důvod a řešila bych ten. Klučina se mohl třeba něčeho bát, klidně divného spolucestujícího. Nebo chtěl jet radši trolejbusem. Nebo nechtěl jet nikam, chtěl jít radši na hřiště… To asi nerozklíčujeme. 

Víte, ona to není metodika pro řešení izolovaných situací. A samozřejmě nemusí a ani nemá být vždy všechno podle dítěte. Pak je ale na místě potvrdit jeho emoce. “Ano, chápu, že jsi teď zklamaný protože bys jel radši trolejbusem, ale ten k babičce nejezdí, musíme jet tramvají”…

Kuky kuk😛,

tak jsem si přečetla jaké pak jsme to byly děti a jak jsme dopadly jako rodičové😉.

No já se přiznám bez mučení, že patřím k těm co byly, jsou a budou hooodně hyperaktivní. Na místě neposedí, co na jazyku první to vyplivne než mozek zauvažuje, vše vyvede kde jakou lumpárnu atd…. Tak to jsem byla a doteď jsem. Můžu říct, že ve svých 65let už vím, že bych byla v tabulce ADHD, ale za nás to prostě diagnóza nebyla, jen jste byl dítě s čertem v těle😉.

Vyrůstala jsem sama bez sourozenců a bez táty, můžu po letech konstatovat, že mládí jsem měla těžké i když v tu dobu jsem to tak nevnímala, prostě to tak bylo. Pohlazení, říct, že mě má někdo rád, úsměv, vzíti do náruče, tak toto jsem opravdu nezažila. Maminka se musela moc otáčet a tím pádem nebyla vůbec doma a když byla tak zase jen spala, neustále jsem měla nové tatínky, ale já to fakt nijak nebrala ( manželstvím mám v poho už 45let a neměnila bych) vzory jsem neměla žádné, bití dost, řvaní taky tak a o domlouvaní do duše,  no tak to nylo opravdu až tak, že bolelo s toho břicho, ale moc nepomohlo.

No shrnuto nic se asi na mě nepodepsalo i když jsem vyrůstala jako samostatná jednotka, jedna jediná dobrá věc mě potkala a to, že mi maminka v 9letech koupila pejska a od té doby do dneška je mám. Neumím si představit, život bez zvířat a hlavně nikde ve světe se neztratím, prostě umím žít.

HAU jsem domluvil😉dnes jsem se rozepsala nějak moc, ale jste mě přinutili se po ránu moc zamyslet a i ta slza mi ukápla ze vzpomínek.

Daja

Nikdo mi nevyhrožoval, ani citově nevydíral,   byla to normální rozmluva,  vysvětlování,  argumenty…, přesto jsem to nesnášela. Prostě nejsme stejní, nelze nás nacpat do tabulek, co funguje u jednoho tak druhý z toho může  mít trauma. Myslím si, že selský rozum, zájem o druhého a láska  nám stačí.

Dublinbarzoj:

Nikdo mi nevyhrožoval, ani citově nevydíral,   byla to normální rozmluva,  vysvětlování,  argumenty…, přesto jsem to nesnášela. Prostě nejsme stejní, nelze nás nacpat do tabulek, co funguje u jednoho tak druhý z toho může  mít trauma. Myslím si, že selský rozum, zájem o druhého a láska  nám stačí.

Heh, já jsem včera ráno 2x napsala příspěvek a 2x ho smazala, protože to bylo hrozně dlouhý, ale přesně tu Vaši poslední větu o selským rozumu jsem tam měla právě taky. A myslím, že na tom to stojí. Byla jsem dítě zločinec, rebel, ve třech letech schopný si sbalit svůj lepenkový kufírek a vzít kramle, když mi přišlo, že si mě moc nedoceňujou. 😀 Máma byla dost zaskočená, neb sestra byla hodné dítě - tedy až do puberty - u kterého stačilo při prvním záchvatu vzteku, kdy kopala do dveří  -zdůraznit autoritu rodiče a bylo na dlouhou dobu vystaráno. Ne tak na mé straně hřiště - třídní důtky, ředitelský důtky, na střední téměř trojka z chování (ale to teda jako přehnali, to bylo fakt nespravedlivý) . Zachránil mě sport, na který mě máma dala. Přes to, že u nás platilo - občas jedna rychlá včasná  leckdy lepší, nemám žádných šrámů na duši. Nebyla jsem bita jako žito, i když to občas s velkou nadsázkou říkám 🙂 . Moje máma byla na nás sama a přes to jsem měla i dostatek lásky, pomazlení, pohlazení. Jediný co jí můžu “vytknout” nečetla mi pohádky, páč když přišla z práce měla práci ještě doma, takže na to jako vyloženě čas nebyl. Vedla nás obě ke sportu, naučila plavat, lyžovat, jezdilo se na výlety, dovolený, věděla jsem co můžu a co ne, vychovala ze mě slušnýho člověka a to je pro mě osobně to podstatný.

Řekla bych, že ta rozmluva byla moc dlouhá  a Vy jste prostě nechápala, co tím chtěl básník říci🙂.

Batolatům stačím vysvětlit co po nich chceme dvěma, třemi slovy, školákům několika krátkými větami, jináč to nepoberou..

V těch příspěvcích na žádost Orionky přibližuju, jak cca respektující výchova správně vypadá. Znám rodiče, kteří ji aplikovali na 100% u všech svých dětí a výsledky jsou super.

Já se se svým přístupem nacházím někde mezi, to jsem psala. Ale otevřelo mi to oči a v mnohém inspirovalo🍀

Irma19:

To je zajímavá úvaha, slyším ji prvně. Můžete dát nějaký konkrétní příklad?

My jsme až k psychiatrovi nedošli, byli jsme jen u klinického psychologa a v pedagogicko psychologické poradně. Pro potřeby pojmenování problému a doporučení to stačilo, kdybychom pro děti chtěli nějaké větší úlevy nebo asistenta, doplňovalo by se to i psychiatrickým a neurologickým vyšetřením. 

Konkrétní příklad čeho ?