Zrzavci:Ano, upravila, prý tvrdím, že je Neverend a asi ještě něco dalšího, celé to obratem zmizelo. Zvláštní, zvláštní
A to Zbyněk nemůže vidět historii úprav příspěvku?
Stella
Zrzavci:Pokud se dítě takto vyjadřuje směrem k dospělému, je to nevychovaný spratek. To možná přijde normální těm, kteří sami hovoří hulvátsky. Naštěstí tady žádné dítě není, tak je to naprosto fučík.
Proč jste to smazal?
“práva pomalu dospělých lidí”
uvádíte extrém, tohle nefunguje u lidí ani psů a papoušků
ukažte příklad, jak nefunguje výchova bez trestu, jakým je facka
jak ten chlapeček přišel na takové výrazy? sám se naučil číst, sám si koupil televizi a telefon?
on sám na to nepřišel, odkoukal to a nikdo mu neřekl, že válení se způsobuje tohle
sám se nerozmazlil
takže by k tomu nemuselo dojít
vůbec nejsem proti přiměřené jedné
používám tresty, jiné, ale používám
no ale zatím jsem teda nenašla příklad, kde tohle mělo něco řešit do budoucna
jo, naučíme se tak, že nemáme provokovat silnější
což je užitečné, uznávám
»
Odpověď na příspěvek uživatele drvodelkafialova z 05.01.2025, 07:38:43Ano s takovým názorem se mohu ztotožnit.
Patřičně rozmazlený sprateček, co se rozhodl rodině vládnout a provozoval to pomocí hyperventilace. Vždycky, když něco vyžadoval a rodina mu nechtěla vyhovět, stoupl si a řekl zhruba - jak to tak nebude budu dychat a umřu vám.
A ten chlapeček se asi před tím rozmazlil sám ? Rozmazlil se tím, že ho včas nelískali ?
A pak pětileté dítě a facka od mužského ženě, byť pubertální, jsou dvě zcela odlišné věci. A když je ten mužský otec, je to o to horší !
““tak to se nepočítá, ale dceři jste v její pubertě vrazil opravdu pořádnou facku.” Stejně tak jako jsem v případě potřeby dostal po papuli já od svých rodičů. Ani v dceři ani ve mně to žádné trauma nezanechalo.”
v každém případě to má minimálně jeden důsledek - “výroba” člověka, pro kterého je násilí na dětech normou (v tomto případě)
“ždycky, když něco vyžadoval a rodina mu nechtěla vyhovět, stoupl si a řekl zhruba - jak to tak nebude budu dychat a umřu vám. Hyperventilací se skutečně spec děti dokáží dostat do bezvědomí. Paní přednášející nám říkala, že nejjednoduší metoda je v té chvíli spratkovi vrazit facku, jak říkala ještě nepoznala dítě, které brečí a zároveň dokáže hyperventilovat😜.”
jen zde to není prostředek výchovný, ale přímo zdravotnický
“u malých dětí je teorie respektující výchovy nesmysl, nefuguje a dítě rozhodně nemá mít práva pomalu dospělých lidí, ukřižují ho…”
obávám se, že tento výrok není založen na znalosti respektující výchovy
“Tvrzení že žádná z uvědomělých maminek nikdy své dítě ani neplácla se zdá neuvěřitelné, stejně tak tvrzení že své děti vychovávají jako štěňata. Možná je to nyní moderní ale ještě v nedávné době tomu tak rozhodně nebylo a nikoho soudného by podobné srovnání ani nenapadlo natož aby takovou výchovu praktikoval.”
JAKOU výchovu? jak ta výchova vypadá, na čem je založena? na jakých principech? v čem je to tak ale úplně odlišné od výchovy člověka?
bo tohle je o mozku, ne o těle, ve kterém ten mozek je…..
megi-the-pes:Napsal jste, že v období puberty byla ta výjimka, kdy jste je zas tak moc v úctě neměl (to teda neznám ani u nás dětí ani u svého potomka a že by mí rodiče byli nějací moderní, tak asi jo, vyřídím jim to, budou rádi) - tedy tam výchova nějak nepřebila to, co puberťáka ovlivňuje
ale u dcery jste si to tím neomluvil
proč?
tyhle dvě věci mne zarazily - a pokud mě někdo chce stavět na nějakou příčku; hodnotit, jak jsem moderní a používám principy učení na zvířata i lidi stejné, tudíž naprosto špatně, tak bych potřebovala vysvětlení, proč
nikdy se nezačnu chovat nějak jen proto, že to někdo řekl, potřebuji vědět, proč co dělám, přijít na to vědecky, nejlíp mi ukázat příklady, kde ta a tamta výchova zajistila to a to; tato metoda výcviku je spolehlivější atp.
a problém se mnou je, že mi nestačí domněnky
se domnívám, že člověka neovlivňuje jen výchova rodičů
a dnešní děti ovlivňují média, která tenkrát neexistovala
myslím, že dnes je to o hodně těžší
Ti rozmazlení frackové, co vídáte v obchoďáku, na ty nikdo tu pozitivku výlučně pozitivní, kterou máte asi na mysli, nepoužil, to by totiž ta děcka věděla, jak se mají v krámě chovat.
Stejně jako trojáčko mluví o těch ovčácích, je to jako s tím krámem - psa naučili nějaké chování pouze na jednom místě, neučili v těžším terénu, v civilizaci. A pak to pes prostě neumí, neumí, neumí, neví, jak se má chovat v krámě, nikdo to tam s ním netrénoval, neopakoval, necvičil, jenom mu zkusil dát povel a ono nic, tak lisk…
Předesílám. Jsem si Megi velice dobře vědom že k “pravdě” obvykle nevede pouze jedna jediná správná cesta a že lze podobných výsledků dosáhnout různými způsoby. To ovšem neznamená že se nemohu pozastavit nad, pro mne záhadnými, způsoby k dosažení cíle.
Píšete že jste nezažila a neznáte u sebe ani svých blízkých období pubertálního vzdoru, tudíž váš vztah s rodiči byl vždy bez výkyvů. Tak to vám opravdu závidím protož já zase neznám nikoho kdo by v tomto kritickém leč zcela přirozeném období osamostatňování ve kterém děti přecházejí z dětské lásky k rodičům ke vztahu na zcela jiné kvalitativní úrovni neměl větší či menší potíže. Tím mám na mysli obě strany, jak děti tak rodiče. Promiňte ale nutí mně to k otázce, zažila jste vůbec takové období? Předpokládám že ano, potom mně však váš názor nechává v rozpacích a závisti. Opravdu se vás nechci nijak dotknout jen se snažím dopídit se k nějakému, pro mně pochopitelnému výsledku. Stejně tak nemám potřebu vás nijak přesvědčovat že mé pojetí výchovy je lepší.
Proč jsem takové chování u dcery neomluvil? Proč bych měl? Připadalo by mi to jako selhání v nejnevhodnější době. Takto bylo v okamžiku a natrvalo zcela jasno. Jedna věc kterou při výchově nesnáším je nekonečný psychický nátlak spočívající ve vyčítavých a doprošujících litaniích, různě dlouhých zákazech všeho možného které se stejně míjí účinkem a jen podporují “nenávist” potomka k stále opruzujícímu rodiči.
Posledním odstavcem jste se zřejmě minula, ten tedy komentovat nebudu, možná se někdo přihlásí.
»
Odpověď na příspěvek uživatele hmn z 05.01.2025, 09:44:10“v každém případě to má minimálně jeden důsledek - “výroba” člověka, pro kterého je násilí na dětech normou (v tomto případě)” Tak to jsem na tom opravdu velice špatně. Ještě že se toho nedožili rodiče, asi by byli překvapení co za kreaturu vyrobili. Klika že existují lidé kteří to dokáží odhalit.
“JAKOU výchovu? jak ta výchova vypadá, na čem je založena? na jakých principech? v čem je to tak ale úplně odlišné od výchovy člověka?” Opravdu čekáte že vám budu vysvětlovat pojem výchova? Nebudu, protože to by měl dospělý člověk vědět, minimálně ten který má potřebu do problému zasahovat.
J5, Vy jste na pubertální vzdor měl nárok, dcera ne?
Ne, já byla třeba v těch patnácti úplně jinde. Dítě nějaké ty geny po mně má, takže s pomocí teda ještě nějakých rozhovorů chápe, že některé věci jsou životně důležité a z některých si můžeme dělat legraci. Taky zkoušela, že už nepotřebuje chodit do školy.
Vystačila jsem si s běžným vyhrožováním, pokud přemýšlím o trestech. Uvidí to kamarádi, že ten pokoj není dětský pokoj, ale nelegální skládka… ale zase jsem s tím rychle přestala, neb ve škole se jim rozmohla šikana… a tohle třeba z mé školní doby neznám, nikdo v naší třídě na základce se nikomu nesmál.
Však ano, dlouhodobé plané řeči, to je to, proč se říká “jedna dobře mířená”
a čemu u psů říkáme důslednost,
abychom pak nemuseli rozdávat ty jedny dobře mířené.
U děcek je výhoda, můžu říct - chceš dopadnout jako Kája?
To Megi na tohle vůbec neslyší. :-/
““JAKOU výchovu? jak ta výchova vypadá, na čem je založena? na jakých principech? v čem je to tak ale úplně odlišné od výchovy člověka?”
Opravdu čekáte že vám budu vysvětlovat pojem výchova? Nebudu, protože to by měl dospělý člověk vědět, minimálně ten který má potřebu do problému zasahovat.”
neboli neví…….
»
Odpověď na příspěvek uživatele hmn z 05.01.2025, 09:44:10JAKOU výchovu? jak ta výchova vypadá, na čem je založena? na jakých principech? v čem je to tak ale úplně odlišné od výchovy člověka?
No a jsme zase u toho…v principu to z mého pohledu stejné je…láskyplná důslednost, trpělivost, nastavení mantinelů a hlavně silný vztah, důvěra a to vše s respektem k dětské nebo psí osobnosti…a odměna a trest ano, ale ne nějaké plácání, trest u dítěte může být, že mu zatrhnu v televizi jeho oblíbený pořad, psa pošlu za dveře nebo ho ignoruju… pořád jsme u toho, že odměnu a trest si “vybírá” dítě…pes..co je pro jednoho odměna, to druhého vůbec nemotivuje, co je pro jednoho trest, tak to je druhýmu šuma fuk…ano jsem ta matka, která fyzické tresty nepoužívá, neboť na mně je taky nikdo nepraktikoval. Jsem ta psí panička, co fyzické tresty nepoužívá, neboť jsem od tety okoukala spíše to “rozmazlování”.
Co já vím, kdybych vyrostla v jiném prostředí, tak by mi to taky přišlo normální.
Hlavně když už se rozhodnu pro nějaký trest nebo odměnu, tak to v první řadě musí fungovat…pokud to nefunguje na první dobrou, tak nemá smysl něco takovýho praktikovat nadále, natož to opakovat pořád dokola a další věc, musí se to přizpůsobit rozumovým schopnostem dítěte…psa.
Tam už pak rozdíl je…když pes něco provede, já dorazím několik hodin poté, tak nemá smysl jakkoliv trestat, protože pes neví za co…pokud dítě něco provede, tak i po několika hodinách je schopné pochopit za co ten trest přišel (pokud to není batole) a to samé s odměnou…když dám psu po procházce doma mňamku, protože byl dneska za vzorňáka, tak on neví, že mu jí dávám za to, ale když přijdu s dítětem a dám mu odměnu za to, že se chovalo dle mých představ slušného chování, tak to dítě ví za co odměna přišla.
Ale jinak v principu to stejné je a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.
“Tvrzení že žádná z uvědomělých maminek nikdy své dítě ani neplácla se zdá neuvěřitelné, stejně tak tvrzení že své děti vychovávají jako štěňata. Možná je to nyní moderní ale ještě v nedávné době tomu tak rozhodně nebylo a nikoho soudného by podobné srovnání ani nenapadlo natož aby takovou výchovu praktikoval.”
Takže ještě jednou…ne neplácla a i já jsem vyrostla jako neplácnuté dítě.
Nevím, co je dneska moderní…s těmi psy to možná pravda je, protože dřív se pes bral asi jinak, než to vnímáme dnes…dneska spousta lidí považuje psa za člena rodiny a možná tedy potom ta výchova je v principu stejná v určitých ohledech jako výchova dítěte. Jasně pokud byl dřív vořech na dvoře u boudy, tak je jasný, že výchova psů a dětí se lišila. Pokud byl dřív pes brán pouze jako hlídač, který by měl být u domu, taková jakože samozřejmost, tak je jasný, že výchova takového psa byla jiná. No a to samý u dětí…tolik se s nima necrcalo, jejich názor byl irelevantní, nikdo o ničem nediskutoval, nevysvětloval, prostě musíš, nesmíš a fertig.
Nejsem rozhodně fanda kultu dítěte. Nejsem pro ten styl výchovy, že my ho necháme, ať si dělá co chce, protože on si na to musí přijít sám, že je to špatné. Myslím, že od toho jsme rodiče, abychom dětem vštípili společenské normy a slušné chování.
Možná je to nyní moderní
Nevím, co je moderní a co ne, praktikuju to co mi funguje. Pokud to nefunguje takhle, tak to musím vymyslet jinak. A jestli je tohle to MODERNÍ, tak holt jsem moderní matka a panička. Nejdu s davem, je mi naprosto šumák, jak to dělají ostatní, jedu si svoje. Když se mi narodí dítě, tak jsem jeho máma, když si přivezu štěně…tudíž psí miminko…tak se ze mě v tu chvíli taky stane máma/táta. A ještě bych zdůraznila, že nemám psa jako náhradu za dítě, snažím se opravdu nepolidšťovat, i když u některých psích jedinců to jde těžko a snažím se sama sebe přesvědčit, že to jeho chování je jen náhoda, že nepřemýšlí jako člověk…teda a pak kouknu na tu mojí pasteveckou potvoru a ta mi řekne “No tak určitě, si to mysli dál”….ano mluvím se svými psy a oni “mluví” se mnou.
Možná proto je ta výchova podobná, protože psi jsou z mého pohledu velcí specialisti na mezidruhovou komunikaci s člověkem a to i když ta komunikace ze strany mojí bílé psí Kanimůry je v tu chvíli “spadla bomba, neslyšim…spadla bomba, neslyšim”
Jsem ráda, že mě nikdy nikdo neuhodil, že jsem nedostala ani na zadek a to přesto, že bych si to možná občas zasloužila…zpětně vidím, že i v mém pubertálním období byly vzácné okamžiky, kdy jsem fakt byla na pěst, za které se zpětně hodně stydím…ale kdybych toho facana dostala, tak s mojí povahou by to bylo velké ponížení a vzdor by vyrostl na maximum. A když teda nechci, aby to někdo dělal mně, protože bych se cítila tak a onak, tak je jen logické, že já to nebudu dělat ostatním, ať už dětem nebo zvířatům, jen protože mám fyzicky navrch.
Vy, kteří následně máte jiný názor co se týče podobnosti výchovy dětí a psů, tak věřte, že váš názor respektuji a nechci vás přesvědčovat, abyste ho změnili a naopak vy prosím respektujte můj, neboť ten můj prezentuje slušně vychované dítě, slušně vychovanýho psa a to bez toho, aby bylo komukoliv ublíženo nejen fyzicky, ale aby neutrpěl šrámy na duši…a to snad musí uznat každý, že o to tady jde, to je to jádro pudla..toho přeci chceme dosáhnout všichni, akorát to každý děláme po svém a každému to možná funguje/nefunguje trochu jinak.
Vztáhnu to na sebe, nemá cenu citovat, co kdo z vás napsal. Ano, není každé dítě stejné, ani v jedné rodině. Proto víme, že moje nepovedená výchova není dílem neschopnosti mých rodičů, ale prostě mnoha okolnostma, které ovlivnit nemohli. Můj mladší brácha, byl od narození naprostý anděl. Dítě, kterému stačilo říct, poslechnul, nevztekal se, nerozporoval, nehádal se…a stejně to bylo i v pubertě, naprosto žádný vzdor, problémy s chováním apod. nebyly, nikdy naši nemuseli nic řešit. Mít obě děti takové, tak byli vysmátí, jak je ta výchova jednoduchá a nemusí na dítě vztáhnout ruku. Takže je možné, že kdo nezažil jednu či druhou stranu, to nikdy pochopit nemůže.
A ještě dodám, i když jsem od Sardullah přečetla zatím jen první odstavec. Ne, neplatí to., co v něm je, ne pro každého. Vím to, se mnou to nešlo. Naši děti milovali a milují, stejný je i můj brácha. Oni se snažili, vysvětlovali, mluvili se mnou hezky atd. jen aby mě dostali třeba k tomu, že to sklo z chodidla mi musí prostě nějak vytáhnout. A já řvala jak satan, mlela sebou, aby na mě ani nešahali, vyškubnula se jim, kopala atd, až to skončilo tím, že mě taťka drapnul a seřezal mi prdel řemenem. Nevím proč, co to změnilo, co se mi odehrávalo v hlavě si už nepamatuju, jestli to byl jen prostý strach, že dostanu znova, ale nechala jsem si už nohu ošetřit. A nebyla jsem capart, měla jsem minimálně 8, když si to já pamatuju.
»
Odpověď na příspěvek uživatele megi z 05.01.2025, 11:08:03“J5, Vy jste na pubertální vzdor měl nárok, dcera ne?” Možná se špatně vyjadřuji Megi ale zkusím.
Samozřejmě že má dcera měla nárok, stejně tak jako já, na přiměřenou rebelii v tomto období. Je to zcela správné, přirozené a pochopitelné a nikdy bych jí to neupíral. Kde jinde by mláďata měla zkoušet pronikat do světa dospělých než doma kde nehrozí žádné větší nebezpečí a kde jsou chápána. Existují však situace ve kterých dospívající děti neodhadnou své možnosti a překročí únosnou míru vzdoru. Potom ovšem je na druhou stranu přirozené že ponesou přiměřené následky od znechuceného rodiče, zejména zpravidla od otce. Pokud rodič ví že veškerý efekt domlouvání je ten že potomek bude v případě dívenky sledovat co zajímavého je napsáno na stropě, v případě mládence obvykle rádoby tvrdý pohled upřený do dáli, vždy však skrz snažícího se rodiče, zbývá k dosažení okamžitého a žádoucího efektu jediné. To ještě popisuji tichý vzdor. Tak to alespoň chodí v naší a příbuzných rodinách od věků. Ovšem pozor jsem klasifikován za jedince pro kterého je násilí na dětech normou, tudíž pro všechny mé předky též. Tak nevím.
lesnizinka:Vztáhnu to na sebe, nemá cenu citovat, co kdo z vás napsal. Ano, není každé dítě stejné, ani v jedné rodině. Proto víme, že moje nepovedená výchova není dílem neschopnosti mých rodičů, ale prostě mnoha okolnostma, které ovlivnit nemohli. Můj mladší brácha, byl od narození naprostý anděl. Dítě, kterému stačilo říct, poslechnul, nevztekal se, nerozporoval, nehádal se…a stejně to bylo i v pubertě, naprosto žádný vzdor, problémy s chováním apod. nebyly, nikdy naši nemuseli nic řešit. Mít obě děti takové, tak byli vysmátí, jak je ta výchova jednoduchá a nemusí na dítě vztáhnout ruku. Takže je možné, že kdo nezažil jednu či druhou stranu, to nikdy pochopit nemůže.
Jinými slovy každý je jedinec a potřebuje jiný přístup. Někdo vdolky jiný holky.🙂
Taky už nechci nic citovat…ale když se bavím se svými vrstevníky nebo tak obecně…tak ano, někteří byli zlobivými dětmi, teda dnes už se neříká zlobivé, ale ADHD…a ano fyzické tresty na ně rodiče praktikovali a povětšinou řeknou, že jim to bylo putna, no tak ten výprask vydrželi, někdy z toho měli i srandu. Prostě účinek na příští chování žádný. Neslyšela jsem nikoho, kdo by řekl “provedl jsem to a tamto, choval jsem se tak a onak a když jsem dostal, tak už jsem nikdy nic takovýho nedělal…” nebo možná tohle ne, ale zase to byla jiná bejkárna.
Takže jasně…proč ne…jestli je facka a nebo na zadek řešení, jestli tímto aktem problém jednou provždy vyřeším, tak fajn, ale často to tak není.
Moje děti měli v pubertě taky období vzdoru…taky byly často na pěst…stejně jako kdysi já. Co si budem, člověk už se cítí pomalu dospělákem a rodiče jsou ty “nejblbější bytosti na světě, které ničemu nerozumí”….a neříkám, že jsem nikdy nebyla nazlobená, že jsem se vždycky udržela a nevynadala jim….no a výsledek? Myslely si o zadeli, nafoukly se, zabejčily ještě víc…a já byla akorát naštvaná, navztekaná…takže to prostě nefungovalo. Líp mi fungovalo, když jsem to prvotní rozdýchala, uklidnila se a pak jsme si o tom v klidu a bez emocí promluvili a dohodli jsme se na nějakých pravidlech, které budou obě strany dodržovat, i když třeba pod nějakou hrozbou, že případné jejich chování, které řešíme, bude mít příště důsledek.
A nej hrozba z mé strany vůči dětem byla, že je teda půjdu ztrapnit…"no jak chceš, takže si pro tebe dojdu do školy, před spolužáky ti dám na uvítanou pár pusinek a budu ti říkat..ty moje prdelko, pojď maminka ti pomůže oblíknout bundičku a nazout botičky"…takhle… já bych to neudělala, ale zase děti byly přesvědčené, že jsem natolik praštěná, že jsem schopná tuto hrozbu realizovat.
Takže opravdu, vy co jste byli fyzicky trestáni, byť zaslouženě…opravdu to fungovalo?? Opravdu jste pak byly hodné děti? No jestli ano, jestli se neustále neopakoval princip “zločin a fyzický trest”, tak teda čest vyjímkám a asi jste jenom potřebovali, aby se vám v hlavince rozsvítilo, že to byl impulz, abyste se vzpamatovali…jestli jste to svým rodičům odpustili, tak jsme zase u toho, že jsme každý jiný…já bych takové příkoří neodpustila nikdy. Mohla bych mít svoje rodiče ráda, ale tohle bych si pamatovala do smrti smrťoucí.
Vždycky si říkám, že pokud bych se musela uchýlit k fyzickému trestu, tak bych to považovala za svoje velké selhání. a pokud by někdo takto potrestal mě, tak by v mých očích hodně klesnul…možná až na dno.
Nemusela jsem jim nic odpouštět, jak jsem psala, vůbec jsem to nebrala jako příkoří a už vůbec ne v dospělosti, kdy jak jsem psala, bych já sama takové dítě nejspíš zahrdlila. Nejsem žádná mírná a chápající, jsem po taťkovi cholerik a dlouho se neudržím. Byla jsem doslova vlk v rouše beránčím. Drobounká, troufnu si říct, že hezká holčička…než jsem otevřela hubu. Moje mamka je hodná a mírná, ale má s takovým frackem zkušenosti, takže ji taky někdy svrbí ruka, když vidí ten cirkus. Ale na vnoučata taky ruku nevztáhla, to by si nedovolila.
»
Odpověď na příspěvek uživatele lesnizinka z 05.01.2025, 12:29:50🤣Musím přiznat že jste mně úplně dojala. Když si tak vzpomenu na ty své vlčky v rouše beránčím, krásné něžné holčičky s velikánskýma očima a dlouhými vlásky. Co vše dokázaly vymyslet, ach jo. Nic v té době nenaznačovalo nějaký problém. Záhy se však začala projevovat kombinace mé a manželčiny výbušné povahy a bylo po ptákách. Stejně to ale bylo moc fajn.
Treba si uvedomiť, že každý človek má iné životné skúsenosti a viac-menej žije vo svojej bubline.
Výchova psa: ako vychováva fenka svoje dieťa-šteňa? Nikdy mu nedá packou, nezdrapne ho za krk alebo neexistujú chvíle, keď hľadá miesto iba pre seba mimo svojich ratolestí? Človek vychováva psa, aby mohol fungovať v ľudskom (našom) svete…
Výchova dieťaťa: ako to uviedla Drvodelka, psychológovia nezatracujú výchovnú, ale to neznamená, že dieťa sa bude mlátiť hlava-nehlava, ostáva v zálohe pre veľmi extrémne situácie, kde zlyhala výchova (rozmaznané decká) - čo je dnes úplne bežné - škola je tu od toho aby nám decko vychovala…alebo výchova naráža na mantinely, napr. keď dieťa skúša po x-tý krát to isté, pretože si chce presadiť svoje, resp. má radosť zo vzniknutej situácie (napr. my s bratom sme radi stáli alebo sedeli v otvorenom okne, podotýkam na 9 poschodí, o púšťaní vodných bômb (testovanie gravitácie) radšej pomlčím - tie zdesené tváre susedov, na nezaplatenie)…
Zámerne nehovorím o puberte, tu musí mať mladý človek aj šťastie na okolie, pretože ak sa dostane do blbej party, tak nepomôže ani výchova s hviezdičkou…dve kamošky, obe zo slušných rodín, od malička vychované, vzdelané, človek by povedal, že v hlave upratané, aj puberta prebiehala bez problémov, pokiaľ sa jedna nebuchla do hoväda, ktoré malo svoju partu. Najskôr chodili s tou partou obe, ale tá, ktorá nebola zamilovaná až za hrob, veľmi rýchlo z toho vycúvala, pri tej druhej nepohlo nič. Dnes sú rodičia radi, že sa im dcéra vrátila domov, síce ako troska, ale majú ju doma aj s vnúčikom… niekedy je dobré vystrčiť nos zo svojej bubliny (pozrieť sa za okraj) a hlavne si nemyslieť, že v našej rodine sa to nemôže stať…hudobne nadaný chalan prišiel o posledné články prstov, pretože v návode stálo, že mixér má detskú poistku a zastaví sa keď do neho dáte ruku…už končím, iba poznamenám, rodičia, ktorým dieťa alebo násťročný zavolá, že má problém, napr. videl nevhodné video, hrkol si, skúsil marišku, atď., si môžu zagratulovať, pretože väčšiu poctu od neho ani nemôžu dostať - akurát treba tu situáciu vyriešiť s chladnou hlavou…
lesnizinka:A ještě dodám, i když jsem od Sardullah přečetla zatím jen první odstavec. Ne, neplatí to., co v něm je, ne pro každého. Vím to, se mnou to nešlo. Naši děti milovali a milují, stejný je i můj brácha. Oni se snažili, vysvětlovali, mluvili se mnou hezky atd. jen aby mě dostali třeba k tomu, že to sklo z chodidla mi musí prostě nějak vytáhnout. A já řvala jak satan, mlela sebou, aby na mě ani nešahali, vyškubnula se jim, kopala atd, až to skončilo tím, že mě taťka drapnul a seřezal mi prdel řemenem. Nevím proč, co to změnilo, co se mi odehrávalo v hlavě si už nepamatuju, jestli to byl jen prostý strach, že dostanu znova, ale nechala jsem si už nohu ošetřit. A nebyla jsem capart, měla jsem minimálně 8, když si to já pamatuju.
Jedním slovem… strašné 😱
Je mi moc líto, že jste musela prožívat takové chvíle 🥺
Poraněné malé dítě, bolest, strach z ošetření (že to bude víc bolet)…naprosto legitimní pocit i reakce malého dítěte, žádný “spratek”…jako řešení výprask řemenem🤬
Víte, jak na tohle reaguje dětská psychika? Byla jste v šoku a zážitek z větší části vytlačila do podvědomí. Jenže ono to nikam nezmizí, ale ovlivňuje to budoucí prožívání…