Moji psi chodí hodně navolno, nejsou infaltilní, tak po lidech neskáčou. V lese chodí navolno vždycky, proto tam chodíme.
Gučka chodí navolno i v Praze, v centru, je to městský floutek 🙂.
Problém je se štěňaty, ta bývají kontaktní a nebudu kecat, že Framík se k nikomu nehrnul a já se nemusela omlouvat “ Promiňte, on je ještě dítě.”
Ale jinak máme spíš opačný problém, lidi si kluky chtějí hladit a hladí, zvlášt cizinci se v Praze hlavně na Frama úplně vrhají a chtějí se sním fotit jako by nikdá neviděli velkýho chlupatýho pesana.
Moji psi chodí hodně navolno, nejsou infaltilní, tak po lidech neskáčou. V lese chodí navolno vždycky, proto tam chodíme.
Gučka chodí navolno i v Praze, v centru, je to městský floutek 🙂.
Problém je se štěňaty, ta bývají kontaktní a nebudu kecat, že Framík se k nikomu nehrnul a já se nemusela omlouvat “ Promiňte, on je ještě dítě.”
Ale jinak máme spíš opačný problém, lidi si kluky chtějí hladit a hladí, zvlášt cizinci se v Praze hlavně na Frama úplně vrhají a chtějí se sním fotit jako by nikdá neviděli velkýho chlupatýho pesana.
s dogou je to někdy hodně těžké - lidi se k ní velmi často hrnou a mají tendenci se kamarádit. Hlavně na cestách na jih (Itálie, Španělsko) to často bylo až hodně protivné - neustále jsem musela být ve střehu, neb jsou schopni se na psa vrhat, líbat ho na čumák, ječet “mama mííía”, posazovat na něj děti (fakt nekecám), případně u nás zastavilo policejní auto, vyskočili čtyři ozbrojenci v neprůstřelných vestách … a půjčili si Nighta a nám vrazili mobily, ať jim s dogounem uděláme fotku (centrum Sevilly)… Tam automaticky očekávají, že pes na veřejnosti je zcela jistě bezpečná plyšová hračka
Tak děti bych rozdělila do tří hlavních kategorií…ty, co se ke psu nehrnou, nemají zájem o kontakt, ale nebojí se…ty co se ke psu nehrnou, ale slušně se zeptají buď ony a nebo jejich rodiče, zda si pejska můžou pohladit, pak ty, co se psů bojí…
Někdy se bojí tak moc, až je mi jich líto. Tam těžko říct, jestli je to zásluha matky, rodiče, babičky, kteří se aky psů bojí a nebo špatná zkušenost s nějakým psem.
Pořád vzpomínám, když jsme byli s Ginuškou, co by štěňátkem 4 měsíce starým v zoo na socializační procházce. No tak jasně čtyřměsíční štěndo pyrenejské slečny má kolem těch 20 kilíček, úplně čivava to není…ale tu velikost kompenzuje neuvěřitelnou chundelatou roztomilostí a navíc bílou barvou a taky se k nikomu nehrne jak buldozer, nikoho si nevšímá. Obecně jsme mezi přítomnými dětmi budili velkou pozornost a myslím, že spousta dětí si odnesla setkání s Ginou a eventuelní pohlazení jako nej zážitek. A pak se míjíme s maminkou, která vede klučinu, tak 5ti letýho…kluk skorem hysterák, nalepenej na maminku a obešli nás několika metrovým obloukem. To mi bylo hodně smutno, když se dítě takhle děsí chundelaté bílé kuličky, která si ho nevšímá…tam si myslím, že muselo dojít k nějaké nepříjemné fyzické komfrontaci s nějakým psem…když ne přímo pokousání, tak možná povalení nebo nějaké velké bububu.
Nicméně mi z toho vyplývá, že ten strach nějakého člověka nemusí být ausgerechnet jen, když se na něj řítí načuřenej rotvík, ale i bílé štěňátko může být problém.
Jenže to je fakt o ničem…řekla bych, že zdejší komunita si to plně uvědomuje a snaží se, aby pes nikoho neobtěžoval a ti pejskaři typu “nebojte on je hodnej” a "on zvířátka prožene, ale nic jim neudělá, tak ať se proběhne"…tak ti sem fakt nechodí.
Trochu mimo téma, ale já vám tu historku musím napsat,ona se koneckonců dětí a jejich rodičů týká. Fanda byla typická labradorka, ztělesněná láska k lidem, nutno říct, že ona měla za životní cíl přesvědčit každého,že miluje on jí, a i lidi,kteří psy neměli rádi, si během pár týdnů omotala kolem packy, prostě měla charisma a věděla,jak na to. V Liberci v Lidových sadech byl jednou nějaký festival, tehdejší drahá polovička vyráběla různé dřevěné výrobky,tak jsme tam měli stánek, a Fanda jela s námi. Už dopoledne jsem si pro ní musela dojít, když se rozhodla,že se zúčastní jedné zajímavé přednášky. Od té doby byla hlídána a její touha po vzdělání nebyla vyslyšena. V podvečer festival skončil, návštěvníci už byli pryč,my balili stánek, tak už jí byla dána volnost,motala se kolem nás. Samozřejmě když jsme měli vše zapakované, zjistili jsme,že Fanda není. Volali jsme,pískali jsme,pes nikde. Procházeli jsme park,ptali se,po psovi se slehla zem. Šla jsem do hlavní budovy zeptat se, zda někdo neviděl bílýho psa. Už u vstupu jsem si všimla,že začala nějaká naprosto jiná akce. Všude okolo, a pak i ve dvoraně, byli slavnostně vyfiklý spoluobčané vietnamské národnosti, pak jsem si všimla,že se koná ples česko-vietnamského přátelství. Nicméně pes nikde, už jsem byla na odchodu,když se na vteřinu otevřely a zavřely lítačky do hlavního sálu,odkud se ozývala už hlasitá hudba,smích, volání…krve by se ve mě nedořezal,ne,to ne, tam přece nešla. Otevřela jsem lítačky a opravdu pohled pro bohy….sál plně zaplněný, stoly po krajích přetékající jídlem, okolo nich seděli dospělý, na jevišti hrála kapela a uprostřed na “parketu” jedna bláznivá labradorka a asi padesát vietnamských načančaných dětiček tančily do rytmu, dospělý pažravci házeli různé pochutiny, a ona se mezi sousty věnovala hromadnému dogdancingu. K mému údivu nikdo nezavolal policajty, ani odchytovku, naopak mě všichni prosili,ať ještě zůstaneme, že se tak dětičky dlouho nebavily😂 zkrátka vietnamsko-české přátelství bylo utuženo
Dobrý den pejskaři. Měl bych na Vás všechny velkou prosbu. Až zase budete na procházce se svým miláčkem který nemá ideální odvolání od čehokoliv, uvědomte si PROSÍM, že můžete kdykoliv potkat člověka, který má panickou hrůzu ze psů, ať už z jakéhokoliv důvodu, a volání “ on vám nic neudělá, on je hodný” mu fakt na klidu nepřidá. Děkuji za zamyšlení.
Milý pane Joe, měla bych podobnou prosbu k vám, lidem bez psa, ale za to s malými dětmi.
Vzpomenu jen jednu historku : ve všední den dopoledne, na příměstské louce, kde opravdu nebyl důvod, mít své klidné psy na vodítku, se kromě nás “venčil” také pětiletý chlapec s matkou, která místo aby si hrála s děckem, hrála si radši s telefonem. Kluk běhal okolo s prutem a “trestal” místní kopřivy….. když zahlédl mé psy, zdáli se mu být k prohánění s klackem vhodnější. Pes, který byl k dětem hodně tolerantní, prostě odcházel a kluk ječel “mamíí ten pes se mě bojí” - matka nic, ani nemrkla. Tak jsem na kluka houkla “on se tě nebojí, on to ještě chvíli snese a pak tě zmaluje” A ejhle, matinka se probudila a začla řvát, že ten pes musí být na vodítku a mít koš, když je nebezpečný a kouše.
Tak bych vás rodiče a jiné opatrovníky dětiček prosila, buďte tak hodní a mějte své děti pod kontrolou.
je a není. Jasně že potěší zájem lidí o dogouna - ale když je toho moc a nepřiměřeně a nečekaně… tak už musím být hodně ve střehu, aby se i ty lidumilné dogy nenaštvaly a nevybublaly… Navíc lidi netuší, že když se tulí nadšeně oni, může se začít nadšeně tulit i těch osmdesát kilíček a že ustát to nemusí být snadné pro toho, kdo to nezná a nečeká…
Takže je nutné hlídat a hlídat a prokládat místa lidnatá s místy, kde lidi moc nejsou. Neboť i pes si musí od zájmu lidí odpočinout - ale to vy znáte od svých malých psích terapeutů
Odpověď na příspěvek uživatele Xerxova z 20.12.2024, 06:41:52
Tak myslim ze retriever je na tom hodne podobne. Ona vetsina lidouchu podlehne kouzlu hnedych oci v zlutem xichte, asi jim to evokuje Falca ci co … takze bezne scenky typu: “Hele Marenko, tamhle je krasny pejsek, bez si ho pohladit.” Na ulici v provozu, v jedoucim metru, na psi louce, … samo bez optani se me jakozto majitele, pac pes je ocividne veci verejnou. A kdyz jsem se dovolila ohradit, ze to neni uplne bezpecne, tak jeste slovni prujem na tema “ma mit kosik kdyz je nebezpecnej”.
Ja pak tem lidem vcelku nasrate vysvetlovala, ze nebezpecnej neni pes ale panicka ktery tecou nervy, ze nebezpecne je naucit dite hladit si psa bez dovoleni, pac jednou to nebude mirumilovnej golden ale netykavej nekdo jinej, ze ho muze bolet ousko/oko/zada/neco a to dite nechtene zavadi/stouchne a pes jen hodi hlavou a vahovy rozdil udela divy, notabene kdyz ma treba v metru na hube kosik … ale vsechno marny. Takze jsme sli na ves a mame klid.
Jezdime vencit mimo civilizaci kde potkavame jen dalsi pejskare ci kolare, slusne se bud vyhnem nebo domluvime na spolecnych hratkach a do Praglu se jezdime jen socializovat (spis ja nez psi).
Takze suma sumarum - je to o lidech na obou stranach. Ja jeste pochopim nevychovane stene/dite, kdyz ale majitel/rodic aktivne zasahuje a vysvetluje a uci. Pro co pochopeni nemam je nevycvalanec bez ohledu na pocet nohou s odpovednou osobou ktera nejevi prazadny zajem o sve okoli a vychovu svereneho tvora. Na druhou stranu musim uznat ze od te doby co nas pocet vencenych nohou stoupl nad 16 se uz nikdo bez predbezneho optani do kontaktu nehrne 🙂
Někdy jsou rodiče nedbalí nebo naprosto neznalí, ale je to spíš vyjimka.
Já většinou mluvím přímo s dětmi . Třeba batolatům, která chtějí psa bacat říkám “ Nene, je to mimi” a tak.
Jednou na mě paní s dítětem křičela, že nemám psy vodit do lesa, že její dítě má alergii , byli jsme tak pět metrů od nich a psi na vodítku, ale tam už si človek řekne, že je zbytečné nějak reagovat…
s dogou je to někdy hodně těžké - lidi se k ní velmi často hrnou a mají tendenci se kamarádit. Hlavně na cestách na jih (Itálie, Španělsko) to často bylo až hodně protivné - neustále jsem musela být ve střehu, neb jsou schopni se na psa vrhat, líbat ho na čumák, ječet “mama mííía”, posazovat na něj děti (fakt nekecám), případně u nás zastavilo policejní auto, vyskočili čtyři ozbrojenci v neprůstřelných vestách … a půjčili si Nighta a nám vrazili mobily, ať jim s dogounem uděláme fotku (centrum Sevilly)… Tam automaticky očekávají, že pes na veřejnosti je zcela jistě bezpečná plyšová hračka
S těmi ozbrojenci, to by se ve mně asi krve nedořezal a pes teda taky nevím.
Nám se stalo jednou v hale na nádraží v Olomouci, přiběhla malá holčička, odhadem tak cca 2 - 3 roky k Dráčkovi pohladit si ho. Když se rodiče všimli, tak se moc omlouvali, bylo to hned vzápětí, v té nádražní hale bývá dost lidí. To mně přišlo spíš takové milé, tak malé dítě je bezprostřední a ještě se rodičů neptá, jestli může. Větší děti se většinou už zeptají, nebo rodiče. Zatím mám blbé zkušenosti jen s tmavšími spoluobčany, kteří na mě řvali, proč pes nemá košík, když se mnou šel po chodníku na vodítku u nohy. To jsem ignorovala.
Tak já taky venčím navolno. Na vodítku mám psy jenom ve vsi, tam kde navolno být nesmí a když z dálky vidím někoho jiného se psem či psy které neznáme. Jinak pesani jsou v poho, lidí se bojí jen lidožravka, tak tu mám na vodítku i když potkáme kolemjdoucího bez psa. Když jdou s malými dětmi, mám na vodítku všechny a protože černá tygra Mijunka miluje hlavně malé děti a vidím že děti se psíků nebojí, ptám se rodičů, jestli by si Mijunka mohla pomazlit jejich díťátko 😀 a pak hezky poděkuju, že dětičky pohladily Mijunku a nechaly si od ní olíznout ručku 😀
