Jak na poslední chvíle s pejskem?

..veterinář na telefonu, který by k vám přišel domů na tuto poslední službu a být pripraveni zavolat ho raději o pár dní dříve než aby pes byť o  jediný den déle opravdu trpěl….

Určitě mít domluveného veta a to jak v případě, že pejska budete chtít nechat uspat doma, tak i v případě, že se rozhodnete, že budete uspávat na veterině. Protože není nic horšího, když přijde ta chvíle, pes už se dvidentně trápí a vy sháníte veta… to si pak člověk vyčítá každou minutu, kterou pejsan trpěl zbytečně.

Já bych to ukončila už ve chvíli, kdy bych jistě věděla, že je to už jen na pár dní… Raději udělat psovi hezký den, vzít ho (odnést) na procházku, na sluníčko, projít oblíbená místa, dát oblíbené jídlo a s láskou ho nechat odejít. 

Než se dívat na to, jak pes v posledních chvílích trpí a umírá. To bych nemohla. To si žádný pes nezaslouží.

impact:

Já bych to ukončila už ve chvíli, kdy bych jistě věděla, že je to už jen na pár dní… Raději udělat psovi hezký den, vzít ho (odnést) na procházku, na sluníčko, projít oblíbená místa, dát oblíbené jídlo a s láskou ho nechat odejít. 

Než se dívat na to, jak pes v posledních chvílích trpí a umírá. To bych nemohla. To si žádný pes nezaslouží.

Na to mám stejný názor, raději o pár dnů dřív než o minutu později. Ale někdy to jde a pak se pejsek zhorší během chvíle…

Já jsem měla štěstí, že oba chlupáči odešli doma, v klidu, obklopení láskou. Oba jsme vynesli ven na sluníčko, foxik pak umřel večer doma v pelíšku, borderka na zahrádce, mezi kopretinama, pod třešní, s oběma jsme se rozloučili a pak odešli. Snad do věčných lovišť…

v tom okamžiku, kdy vás poprvé napadne, že už se blíží konec, je čas domluvit si utracení.

Jsem si říkala, kdy se tady zase objeví reklama.

Nezklamali jste.😉

Ale když to někomu pomůže…

Když jsem narazila na tohle téma, tak se zkusím zeptat. Naposledy, když jsem tohle téma řekla jinde jak ve své hlavě, tak jsem se dozvěděla, že jsem naprosto bezcitná a měla bych se nad sebou zamyslet. 

Náš staroušek má 12. Už vážně špatně chodí, začínající demence je stálý společník. Někdy stojí a vůbec neví co s tím jídlem v misce má dělat dokud mu nedám z ruky, pak jako by mu to klaplo a dá se si toho. Má oblíbené místo na ležení a tam prostě leží ať se děje cokoliv, podotýkám že je to na synově pískovišti a stín i přístřešek je kousek od nej. V létě si tam uhnal během mého pobytu v práci uhnal úžeh, takže léto v době prázdného domu strávil zavřený ve stínu. Manžel jen mávnul rukou, že není b*bej a já robím paniku. No, minulý týden pod jeho dohledem na “místečku” ležel dokud nebyl durch mokrý a nebyl schopný vstát, takže sušení, zahřívání atd. Dost zhubnul a srst je už úplně v háji je to spíš cukrová vata.

Známá se mě na starouška ptala a když jsem se odvážila nahlas pronést svoje myšlenkově pochody, tak jsem se pak doma málem sesypala. Řekla jsem jí, že uvažuji o uspání, protože mi něco říká, že zimu prostě nedá a pokud ano, tak za cenu jeho velkého utrpení a to si on rozhodně nezaslouží. Domů ho vzít nemůžu a on ani nechce, poslední dobou vykoná potřebu prostě kdekoliv se mu zamane a nevydrží déle jak 3h, je to zase fáze štěněte. 

A po všem tomhle emocionálním zvracení je tu ta otázka co mi pořád běží hlavou: Jsem vážně tak hrozně bezcitná a sobecká ?

 Vždycky jsem svym zvířatům slibovala, že je nevystavím něčemu co bych nebyla sama ochotná absolvovat a když si vzpomenu jak probíhala loňská zima kdy do ní šel v TOP stavu, tak tentokrát to podle mě je prostě špatná vyhlídka.

Moc děkuju za případné odpovědi

. …myslim, že už je asi čas se rozloučit…..

Dopřala bych mu posledních pár krásných dní. Sluníčko, Vy, pohoda. Obrovskou výhodou nás lidí je to, že můžeme naše psí parťáky nechat odejít důstojně, nenechat je žít v bolesti, nepohodlí, zmatenosti a stresu. 

Já jsem nechala utratit psa ve fázi, kdy mu ještě téměř “nic nebylo”, na práškách fungoval skoro bez problémů, kolemjdoucí by nic nepoznali. Venku běhal, měl zájem. Jenže bylo naprosto jasný, že bude hůř a to klidně za minutu (nádor na slezině). Mohl tady být možná déle, ale blížilo se léto, horko, a já prostě nechtěla čekat, až mu bude zle a nebude moct. A k tomu každou chvíli přemýšlet, kdy to přijde a jestli zrovna bude možný jet na veterinu na akutní uspání. 
Je to pragmatický, pro někoho možná bezcitný, ale zpětně toho vůbec nelituju, podle mě to bylo správně. Zodpovědnost za to zvíře mám nakonec já, nikdo jiný.

Jsem vážně tak hrozně bezcitná a sobecká ?

Naopak. Sobecké by bylo nechat zvíře trpět. Vy jste zodpovědný majitel, který udělá pro svého parťáka tu poslední službu.

Děkuji za nestranné odpovědi. Úplně mě rozhodilo to kategorické odmítnutí známé. Byla mnou úplně zhrozená a mám dojem, že mě snad už ani nepozdraví, ale to je její problém. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o mém pohodlí. Jasně ona ho vidí jako trochu se potácejícího dědulu s přihlouplým pohledem, ale já mám strach, co když TO prošvihnu a on sklouzne na tu špatnou stranu? Znám ho a skoro mě děsí jak moc od jara sešel.

Asi moc nepomohlo i to, že se s vypjatými emocemi vypořádávám pohřebním humorem.

Podle mě to už na té špatné straně je.

Jsou případy, kdy bych váhala, ale to, co popisujete, je jednoznačné. 

..po pravdě, můj oes mít problémy a věk vašeho psa, tak už by spal na chalupě, kde to miluje…. 

Asi jsem si to potřebovala někde ujasnit a nějakými nezaujatými lidmi co to posoudí na základě faktů. Manžel mi řekl, že pokud mi to všechno tak moc vadí, tak se nemám ohlížet na rodinu a udělat to, že oni dva se s tím nakonec srovnají. Ještě k tomu rozhovor s tou známou a na nějakou dobu jsem se sama zalekla, že to všechno vidím špatně já. Ale asi se budu muset pochlapit a udělat co je správné

Edůza:

Děkuji za nestranné odpovědi. Úplně mě rozhodilo to kategorické odmítnutí známé. Byla mnou úplně zhrozená a mám dojem, že mě snad už ani nepozdraví, ale to je její problém. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o mém pohodlí. Jasně ona ho vidí jako trochu se potácejícího dědulu s přihlouplým pohledem, ale já mám strach, co když TO prošvihnu a on sklouzne na tu špatnou stranu? Znám ho a skoro mě děsí jak moc od jara sešel.

Asi moc nepomohlo i to, že se s vypjatými emocemi vypořádávám pohřebním humorem.

Já napíšu jediné, nač mám teď sílu: Držte se!🍀