Před chvílí jsem dal nápad, asi s tím ještě nikdo nepřišel, strůpkového roštu.
Mám ale jiný a lepší nápad. Ve skutečnosti jsem to nevymyslel, běžně se to praktikuje na N. Zélandu. Podotýkám, že se rozkládá na dvou ostrovech, země má 5 mil obyvatel je tedy poloviční než Česko. Jenže má desetkrát menší počet obyvatel na km2 a 3 x větší rozlohu. Proč to píšu? Proto, že tedy vzdálenosti na NZ jsou daleko větší než u nás.
Včelaři tam nijak nerecyklují voští. V celé zemi existuje jediná firma, vykupující celé rámky s voštím. Ty rozemele i se dřívím a hřebíčky a drátky (nevím zda řeší plasty, asi si na pitomce nehrajou jako v Evropě). Z drtě vyseparují vosk, kovy, dříví s košilkami, z odpadu se vyrábí vysoce ceněné palivo. Tudíž je vše spáleno, což je nejeefektivnější profylaxe před nemocemi včel. Vyrábí asi peletky nebo brikety, to nevím a snad to jde jako standardizované palivo do nějaké průmyslové teplárny nebo elektrárny. Kdo firmě dodá rámky, obdrží levněji a přednostně vysoce kvalitní mezistěny. Kdo je kupuje bez dodání voští, riskuje M z pančovaného vosku podobně jako tady v Evropě.
Tvrdím, že takto by měl dotacemi stát bojovat proti nemocem včel, hlavně proti moru, než živit nějaké kra.iny jako colos, nebo 3 vyšetření na mor místo jednoho (ve skutečnosti jde jen o “práci” pro zbytečné laboratoře a zbytečnou veterinu a jiné darmožráče), které stačilo desítky let a podobně. Ano, dokážu si představit, že třeba doprava by musela by být rychlá. Ale když to dokázala s možnostmi let po ww2 do asi konce šedesátek naše země s pomocí jen pošty a drah, dnes by to neměl být nejmenší problém. Je pro mě doslova děsivé, že by stačilo se poohlédnout po světě, kde se co a jak dělá. Jenže to by Svaz nesměli vést diletanti s jinými zájmy než je rozkvět českého včelařství.