Můj první pes aneb trocha historie

moc,moc krásné…jen si dovolím pidi poznámk..

není to protože NO a zlaták je něco jiného?

když jste psala o té jiskře…

Xerxova:

od malička jsem říkala, že budu mít dogu. Počkala jsem si - až když jsme bydleli v domě se zahradou, tak nadešel správný čas. Já v životě neměla ani křečka (zato jsme měla přečtenou veškerou zvířecí literaturu. Včetně té psí). Manžel vyrůstal se středními pudlíky, tudíž byl zkušenější - a k doze měl jen tři připomínky. Za prvé to bude štěně s papíry, aby z toho vyrostla fakt doga. Za druhé to bude fenka - menší a lehčeji zvládnutelná (to netušil, že naše holky byly vždy podstatně větší osobnosti, než kluci). A za třetí to bude s námi sdílet celý prostor, žádné zakázané komnaty, musí se jí přizpůsobit všechny akce, dovolené… prostě bude to tvor smečkový a náš… No a měl pravdu…

Žíhaná fenečka Arona Ruprechtice se narodila jen kousek od nás. A vůbec jsme do té doby netušili, že tam za plotem mají krásnou dogu - její žlutou mámu Elsu. Arona byla potvora s vlastním názorem - ale naučila nás, že se psem se nemusíme bát jezdit ani do hor, ani k moři, ani na vodu… a že je doga báječný parťák pro každou příležitost. Byla nesmírně pohybově šikovná, nebála se ničeho a nikoho, byla zdravá a veselá. Na šesti letech byla na očkování a pan doktor, který ji znal od narození hlásil, že tak zdravou dogu v báječné kondici nezná. A že by jen potřebovala přetřít čenich černou barvou, aby jí vymizely šediny. A o půl roku později nebyla - osteosarkom je mrcha…

no a Arona může za to, že už nás od toho jara 1994 dogy neopustily a pak přišel Xerxes a Beta a Night a Yoda…

ještě k fotkám - na té první je jako dvouměsíční prťavec, na druhé v milovaných Jizerkách, na třetí důkaz, že i doga se vejde do Vertexky - sjela s námi snad všechny řeky a byla báječný vodácký pes, na čtvrté je ve Francii na Azurovém pobřeží (nebojte, neuvařila se - byla to doga vedro a sluníčko milující) a na poslední je přesně na šesti letech - byla únorové štěňátko

Teda Arona byla nádherná, žíhaná doga je pro mě TOP barva,žádná jiná se jí nevyrovná

Vahine:

Zrovna dnes mi přišla do ruky psí známka voříška  Alánka, psa babičky mého muže a na druhé straně je název vesnice a č. 7. To mi připadá moc zajímavé, že asi těch psů ve vsi tolik nebylo? Nevím, ale známka je to historická a krásná. Viz foto 😊

Taky pamatuju tyhle známky, moc hezké

Anet10:

Taky pamatuju tyhle známky, moc hezké

Já bych ji možná ještě někde našla. Pak se začaly dávat ošklivé plastové.

Se psy jsem vyrůstala.První pes na kterého si pamatuji byl nějaký kříženec asi ovčáka.Uměl spoutu věcí potřebných na hospodářství.Přihnat,zahnat,chytit cokoli bylo potřeba,ale i třeba vyhnat z pole vrány,špačky ze sadu.Další byli 2 střední vořeši,chytali myši,potkany a oba se rádi vozili na čemkoliv.V autě,traktoru,kombajnu,ty už jsem učila cviky poslušnosti a různé blbinky.A před 51 lety přišel 1.čuvač.Moc jsem chtěla Belu,ale pyrenejáci u nás v té době ještě nebyli.Tak jsem si vyškemrala,vykorespondovala a z části i našetřila na čuvače s PP.Byl to pes který mě toho hodně naučil.Byl osobnost,samostatný,nezávislý a i dost ostrý a nemínil  hned poslouchat puberťačku.Tahala jsem ho všude sebou,dokonce i na první zábavy mně dělal bodyguarda.Učily jsme se navzájem a on mě byl ochotem bránit i proti vlastním rodičům.A čuvači mě učarovali a mám je do dnes.

Anet10:

Teda Arona byla nádherná, žíhaná doga je pro mě TOP barva,žádná jiná se jí nevyrovná

my taky říkáme, že proužkatý jsou nejlepší… Však taky po Aroně přišel žíhaný pes Xerxes Bonoda. A když zcela nečekaně během minuty po šesti letech nebyl, tak jsem volala Milanovi Štouračovi (prostě Bonoďákům), že potřebuju “ihned” žíhaného psa a nebo fenku. No a protože ani žíhaná fenka, ani žlutá nakrytá žíhaným psem mu tenkrát nezabřezly… dovezli jsme si plášťovou fenku po jeho importovaném psovi. Vždycky jsem pak Betušce říkala, že měla být žíhaný pes… Když odešla Beta, sháněla jsem štíhlou dogu lehkého typu - a protože odešla blbě na pyometru, měl to být pes. Žíhaní a žlutí tenkrát nebyli a když byli, tak těžcí a vrásčití… Nakonec jsme si Nighta přivezli až ze středního Španělska - ale holt nebyl ani žíhaný, ani žlutý, ani plášťový… ale štíhlý a lehkonohý byl. To vyšlo. I po odchodu Nighta jsem hledala žíhaného psa. Dokonce jsem i našla vrh (v Německu), který se mi líbil. Ale všechna štěňata už byla zamluvená se zaplacenou zálohou… A tak Yoda. Jen jsme ho koupili (a nelituju), tak se narodila žíhaná štěňátka, kde bych si vybrala… ale holt jsme nechtěli čekat a vždy pořizujeme štěníka náhradníčka brzy… Takže všechny dogy měly být žíhané s černou maskou… a vyšlo to jen u dvou prvních… 

Dafi:

moc,moc krásné…jen si dovolím pidi poznámk..

není to protože NO a zlaták je něco jiného?

když jste psala o té jiskře…

Určitě je to zejména tím. Já osobně bych si GR nikdy nevybrala a teď když ho máme, tak vím i proč 😀 Je přesně takový, jaký GR má být. Vzhledem krásný pes, vizuálně mi vůbec “nevadí”, ale ta otevřená přátelská povaha, věčně vytlemený a všechny lidi na světě milující duše - s tím já bojuju. Povahově jsme prostě nekompatibilní a proto nechápu, že si někdo vybírá psa podle vzhledu. 🙈 

Ale jak jsem psala, je to pes pro syna, manžel je z něho také paf. A já dělám vše proto, aby dostal vše, co potřebuje. Miluju ho samozřejmě také, není to tak, že bych litovala, že ho máme. Ale to souznění tam není. Neustále mu “musím říkat”, co po něm chci.  Na procházkách, když má volno, vůbec se mnou nekomunikuje. 

Arex mě asi strašně rozmazlil. I když měl volno, navazoval kontakt, v pravidelných intervalech přicházel, ducnul čumákem, jestli jako vše v pohodě. Všude mě následoval, ale když jsem byla bez nápadu, stačilo říct “kam půjdeme?” a vedl on mě. Říkám si, jestli to byl vůbec pes 😀 Na střední se mnou v jednom ročníku chodil dokonce i do školy …jako učební pomůcka v předmětu “chov a nemoci drobných zvířat”. Možná to pouto bylo tak silné právě proto, že se mnou prošel všechny ty důležité milníky v životě. 

A přesně proto má syn GR a přesně proto má dcera kocoura MCO (není psí člověk). Až je budeme štvát my, jako rodiče, aby se měli na koho obrátit 🐶😻

Xerxova:

my taky říkáme, že proužkatý jsou nejlepší… Však taky po Aroně přišel žíhaný pes Xerxes Bonoda. A když zcela nečekaně během minuty po šesti letech nebyl, tak jsem volala Milanovi Štouračovi (prostě Bonoďákům), že potřebuju “ihned” žíhaného psa a nebo fenku. No a protože ani žíhaná fenka, ani žlutá nakrytá žíhaným psem mu tenkrát nezabřezly… dovezli jsme si plášťovou fenku po jeho importovaném psovi. Vždycky jsem pak Betušce říkala, že měla být žíhaný pes… Když odešla Beta, sháněla jsem štíhlou dogu lehkého typu - a protože odešla blbě na pyometru, měl to být pes. Žíhaní a žlutí tenkrát nebyli a když byli, tak těžcí a vrásčití… Nakonec jsme si Nighta přivezli až ze středního Španělska - ale holt nebyl ani žíhaný, ani žlutý, ani plášťový… ale štíhlý a lehkonohý byl. To vyšlo. I po odchodu Nighta jsem hledala žíhaného psa. Dokonce jsem i našla vrh (v Německu), který se mi líbil. Ale všechna štěňata už byla zamluvená se zaplacenou zálohou… A tak Yoda. Jen jsme ho koupili (a nelituju), tak se narodila žíhaná štěňátka, kde bych si vybrala… ale holt jsme nechtěli čekat a vždy pořizujeme štěníka náhradníčka brzy… Takže všechny dogy měly být žíhané s černou maskou… a vyšlo to jen u dvou prvních… 

No,jo já jsem chtěla taky tmavou vlkošedku,menší drobnou fenku, kvůli tomu jsem nebrala psa( větší,těžší, horší na manipulaci) no a vyrostla kobyla 37 kg, o 2 cm přerostlá, vysoká fena a vlkošedá se světlejšímí znaky. Taky tenkrát ti  sytě tmaví nebyli, už jsem byla 4 měsíce bez psa, tak jsem vzala tuto. Pravý opak, než jsem chtěla. A tak už je to jedno, hĺavně, aby to bylo zdravé. Teď máme 2 dny zánět v uchu, takže ATB+ výplach a kapky, zítra jdeme na kontrolu, asi ji přispí, aby to pořádně zkoukli a popř. vyčistili pořádně. Se zánětem v uchu jsem se nikdy u svých psů nesetkala.

Můj první pes byla černá ovčanda. Byla jakože moje ale v realu mamky. Jinak jsem měla basetku. Tu jsme pak ale vraceli chovateli po cca pulroce když přišel o její maminku. Pak jsem v 15 dostala papírovou shi tzu potforku a nebyt stěhování z Plzně na sever a tudíž dojíždění (na intru být nemohla a nezvládala že nejsem doma), klapalo by nám to skvěle. To byla psí Dáma. Fotky mam ale někde zahrabané. Našla jsem ale “svojí” rtw dvojku. Ona tloustla i ze vzduchu, on pár delších chlupů. Ale jinak papíroví luxusni pesani. Hlavně povahou. (A ta hlava!! Porovnejte s dnešníma pp hydrama..)

Mno a teď ti dva jezevci.

Paradoxně jsem si rozuměla dokonale jak se shitzunou (chování měla ale jako loveckej terier) tak s rtw a i jezevčíci mi skvěle pasují. Jediná ta basetka mi nesedla. 

Já jako děcko mít psa nemohla, byť by mi ho asi maminka ráda pořídila, ale naštěstí měla rozum…dělala na dráze i 24 hodinový šichty…trochu mi to odsuplovali psi…teda feny mojí tety a chodila jsem si půjčovat pejsky po sídlišti…

Můj první pes byla ovčanda bez PP Sára, kterou mi můj současný manžel koupil, když mi bylo 16 let…psal se rok 1988.  Ale přiznám se, že v té době byla moje touha po psu tak velká, že mi bylo šuma fuk, co budu mít za psa, hlavně že budu mít psa…a Sára se ke mě tak nějak dostala asi řízením osudu.

Já jako totál začátečník a zpětně vím, že mi ta moje psí holka spoustu začátečnických chyb odpustila. Psala jsem to už tady nesčetněkrát…cvičila jsem si jí sama a nakonec se tedy zadařilo, že cca od dvou let byla 100% spolehlivá v provozní poslušnosti…nebo možná nebyla, ale za celý její život se mi nestalo, že by neposlechla. “Vychovala” obě moje děti a byla naprosto úžasná, myslela jsem, že už jiný plémě než NO nechci, ale nakonec s dvěmi malými dětmi jsem si musela přiznat, že NO je momentálně pro mě časově náročný a zvolila jsem plemeno afgánský chrt, neboť je s ním podstatně “méně” práce.

Byla úžasným rodinným psem a do smrti jí budu vděčná za to, co všechno mě naučila.

No,mě taky povaha retrívrů,labradorů  nevyhovuje,chápu,že jsou to bezvadní lovečtí,asistenční psi,rodinní,přátelští,člověk se nemusí bát,že se s nimi něco semele,

ale jejich povaha-všechny miluju mě prostě nesedí-Arosek,a Sarah prominou🙂Já jsem na ty psi jednoho pána-knírače…..

zase vím o hromadě lidí co by si nepořídilo knírače..

vlastně nikdo z mých známých,nepočítám li kníračkáře,ale myšleno známí-okolí+rodina,takový ti obyč pejskaři,ne kynologové,ak nikdo z nich nemá/nechce knírače

protože štěká-i když Gerošek byl v paneláku naučený,že se tam neštěká,babička mého bývalého přítele,ke kterému jsem jezdila na víkendy s Gerem 7let,se mě ptala,jestli umí štěkat???Že ho nikdy neslyšela štěkat…tak jsem mu dala štěkání na povel🙂

Dafi taky v paneláku,v bytě tatínka neštěká,

jinak teda všichni knírači měly styl hlídání-to je fuk kdo k tobě jde-prostě štěkámjakože hned nevítaly,takže kamarádky říkaly-dyt mě znáš,to jsem já🙂

vlastně to jak byly knírači kdysi ostří psi-no to už ted moc nejsou..tak to by mě vyhovovalo….

no prostě knírač štěká a pak vítá….

taky není vzhledově asi tak líbivý jak …+úprava srsti,bez úpravy vypadá jak rejžák🙂

Jako by jste mi to psala od srdce. Já bych nejraději velkého černého knírače. Můj muž ani slyšet. On totiž ten první ho naprosto nesnášel, žárlil a věčně měl potřebu před ním paničku chránit. Takže knírač by sice doma prošel, ale malý. 

Bambule se taky vleče, dva kroky za patami, táhne se jak smrad. Takže teď učíme rychlejší chůzí. Neflakat se, pořád nezastavoval (protože takhle nikam nikdy nedojdeme). Ona je velice chytrá a hned pochopila, že jestli chce dobrůtky tak musí ťapkat o maličko rychleji. 

No Dafi se taky rozběhne za dobrotama🙂

jenže s jejíma dietama,letitým bojem z tlouštkou…☹️

dnes jsme se plahočily kousek d baráku mezi polama,směr k lípě,kde je takovej plácek se stromama a lavičkou,je to naše a hlavně přítelova🙂nejkratší trasa,a Dafi se za náma táhla kus,a já ju nakonec ukecávala-pod,pod,bude tam lavička!!

tak se pak rozběhla,plácla na lavičku tapkou,dostala dobrotu a šlo se zpět,cestou zpět jsme udělaly párkrát mezi-mezi nohy přivolání…venku asi 20minut…

přes den budou mít k dispozici dvůr/zahradu k večer s něma půjde kousek přítel 

a ten to s máti obkecá slovy-mají zahradu stačí jim to jednou denně…..

já se právě ty vycházky s nažím časově natahovat/prodlužovat cvičením,aby se aspon trošku proběhla….,

no velkej knírač se mě moc moc líbí,ale ten by doma neprošel,

takže prostě pidi psi…

no já bych tak asi na VK neměla-fyzicky,a zdravotně….

To se strašně hezky čte…moc hezké lidsko-úsí příběhy 🙂.

Já chtěla psa od dětství…už od školky jsem prý otravovala doma, že chci psa (tak jsem dostala kočku 😀). Hodně za to mohl německý ovčák mého strejdy, který bydlel kousek od nás. Byl to skvělej, přátelskej pes. Velmi tolerantní k dětem, parťák pro všechno. Dodnes si pamatuju, jak jsme chodili s babičkou do lesů a luk, hlavně na podzim a hráli jsme si v listí, v zimě mě zase táhnul na sáňkách a běhali jsme spolu ve sněhu. Strejdu poslouchal na myšlenku. Samozřejmě jsem chtěla tenkrát vlastního NO. 

Mí rodiče nebyli vždycky úplně ideální rodiče, s otcem jsem utla kontakt hned, jak jsem se odstěhovala (cholerik a alkoholik), tak ne vždy má dětská léta byla zahalena duhou a jednorožci…ale na čas strávený s Neroškem mám opravdu krásné vzpomínky. Bohužel ho někdo otrávil, když mi bylo cca 11 let. Jemu bylo asi 6 - 7? Nevím přesně. Potom si už dalšího psa nepořídili. 

U mě poté nastala úplně posedlost, za ušetřené peníze jsem si kupovala knihy o psech, mamka mi pravidelně kupovala časopis svět psů. Přemlouvala jsem kamarády, že když půjdeme ven, tak vezmeme i jejich psa na procházku a podobně. Jednu dobu jsem strašně chtěla německou dogu, potom zase berňáka, nebo velkého švýcarského salašnického psa…celkově jsem vždy chtěla větší psy.

Teď jsem ráda, že mi rodiče psa nepořídili. Byl by chudák. Musel by být jen venku a otec by si na něm určitě vylíval zlost. Byl občas zlý i na naše kočky, ale ty se naštěstí mohly zdejchnout kam chtěly.

Teď jsem si skoro ve 30 pořídila prvního psa…pozdě, ale přece. Jack měl včera 4 měsíce a je to nejúžasnější štěňátko pod sluncem a já se moc těším na všechna ta dobrodružství a společné roky, co nás čekají.

ale jejich povaha-všechny miluju mě prostě nesedí

Sluníčkoví psi taky nejsou můj šálek kávy a toho jsem se bála nejvíc, když jsme pořizovali berňuchu jako spolubydlu k tý mojí pastevecký potvoře. Při představě, jak se můj pes bude “bavit” s každým…když mě vyhovují psi, kteří se s cizími lidmi nebaví vůbec…

A teda musím říct, že jsem nakonec v tomto ohledu příjemně překvapená, neboť můj berňák se rozhodně nehrne ke každýmu, resp. nehrne se k nikomu, když ho někdo osloví, tak teda zavrtí ocasem, ale tak jakože rozpačitě…formálně…jakože vnímám tě a taky přeju dobrý den…ale na nějaký fyzický kontakt to teda není, o ten nestojí.

Arosek promine rada a plne chape. Vsak proto je na svete tolik plemen, aby si kazdy vybral dle sveho … a ano, kez by lide vybirali podle povahy a ne podle vzhledu, usetrilo by to mnoha psum i lidem mnoho trapeni …

Jinak ja byla prave za povahu GR vdecna. Zkusenosti nulove, rozumny cvicak nikde zadny a predstava ze pokonim NO nebo dobrmana nebo neco prirozene ostrejsiho a bude to postrachem sveho okoli, tak to dekuji pekne. 

V tomhle mi dala skolu Borka. Ta prvni rok u nas rozlisovala psy na jedle a velmi jedle. Bez ohledu na barvu, typ srsti, velikost, pohlavi, rasovou prislusnost nebo nabozenske vyznani majitele byla schopna zabit jakehokoliv psa v dosahu, vyjma tech v nasi smecce -  i kdyz se Zajou to taky z pocatku drelo. Rok s kosikem, na voditku, oci na stopkach, nervy jak spagaty … a v jednom kuse z ni sundavat psy co ji chteli nakrejt nebo od ni odhanet nevycvalany pubose co si chteli hrat a poslouchat “on je hodneeej” … To bylo na me moc. A predstava ze by to treba nedej boze delal nejakej muj pes na lidi … ufff. Zaplat buh za mirumilovne goldeny. 

I kdyz jak uz jsme psala - oni i ti nunu goldici umej rozlisit kdy jde do tuheho a treba prave Arosek ze me jednou sundal opileho pana, ktery mel ten skvely napad, ze se ke mne bude druzit prilis. Myslim ze vystrizlivel driv nez chtel 😀

Arosek,ano to co píšete s Borkou muselo být peklo…

a ano,vím,že o Aroskovi jste to psala!

to si pamatuju,to je prostě,borec,že člověk by to do takovýho plemene,ani neřekl,že?

Chovatelka Drožová Gera mi říkala,že ji její malý knírač taky kdysi před kýmsi ochránil..

ono dřív byly ostřejší,rychlejší

pak se to žačalo lámat na americký typy-takový klidnější buchtičky,co jsou spíš na výstavy mají hoodně chlupatý nohy a někteří až kadeřavou srst,na nohách fakt vata…,a německý typ-co je ten ostřejší,rychlejší,-ti se hodí víc na cvičení

prostě i malý knírači už nejsou úplně jako dřív….,ono v dnešní době je lepší,výhodnější mít milý,přítelský psi,co neřeší psi/lidi

protože je všude moře psů,lidí,aut….

já když jdu po dědině naší bez chodníků,v odpoledním časem,tak jedno auto za druhým,protože buse sem moc nejezdí a když mají v rodině na směny….

Retrívři nejsou ani můj šálek kávy. Mají u mě - na rozdíl od malých a pidi plemen - plus za to, že to nejsou malí psi, ale to je tak všechno. 

Některé zde jste zmiňovaly touhu po velkém knírači. I mně se líbí. Teda mnohem víc se mi líbil kdysi. Pěkně upravený  pes s kupírovanýma ušima i ocasem, to je pastva pro oči. 

Jako alternativa je zde ruský černý teriér, při jehož šlechtění byl jako jedno z výchozích plemen velký knírač použit. Mohu říct, ze své osobní zkušenosti, že RČT má velmi příjemnou povahu jak do rodiny, tak k ochraně a obraně svého pána, jeho rodiny a majetku. Nevýhodou je péče o srst, ale ta je u dnešního velkého knírače také náročnější než bývala v minulosti. 

jinak

můj první pes

strašně jsem chtěla roky psa,

máti dělala uklizečku na policajtech,kde psovodi,

a tak jim poisovala,jak všude tahám plyšovýho psa Astu🙂češu ju a tak..🙂

u tatínka v dědině byl vždycky pes na zahradě/dvoře-výchova,péče nula-prostě jídlo,voda,a hotovo,

máti zase byla na kočky,v bytovce měli xx let angorskou kočku,v deseti letech jsem si vybrečela prvního psa-křížence knírače pepřáka-KIM

 podmínka rodičů byla-budeš se o něj komplet starat-se vším všudy,

bude to melej pes,a kříženec,

takže první den prázdnin jsm si dom nesla šestitýdenní štěně knrače kříženýho,

za flašku od jednoho policajata,

ano prvních asi 5 let?jsem se o něj starala se vším všudy sama,veterina,vycházky,cvičení,krmení,česání

pak venčil i tatka,u babičky jsem našla knížku-Výcvik psa-od Hartla,četla jsem knížky,časopisy,cvičila jsem ho od 3 měsíců-naučila jsem ho sedi/zůstan,lehat mě nechtěl…

byl fakt ostrej,a když se mu něco nelíbilo,neváhal na mě zavrčet a rafnout..

no já ho bohužel za zavrčení,rafnutí zmydlila…

 jinak,jsem od jeho jednoho roku začala s ním chodit do Kynologickýho kroužku,kde jsme chodily ze psama ven,na cvičák,učily základy stop,přivolání,poslušnost,+jsme se učily teorii-anatomii psa,reflexy,nemoci,krmení,z toho jsme psaly testy..

bo hužel,Kim zdrhal v lese,takže jsem ho vodila na vodítku,pak po puštění v kroužku byl jak letadlo-jen lítal🙂

a do roku mě ho dorvalo pár velkých psů-NO,boxer,takže mě vrčel a vyjížděl na psy…

od jeho 3 let a mých 13 let jsem s ním začala chodit na cvičák v BK,2 krát týdně,neděle a čtvrtek odpoledne+jsem chodila na vycházky s hromadou kamarádek s jejich psy-dalmatini,rtw,NO,takže vyjíždění se časem zplepšilo,už jen povrčával..po roce jsem s ním dělala první zkoušku 3oddílovou-ZMMP,tam jsme vylítly na stopě-o 5 bodíků-zajímaly ho myšky,byl velkej lovec myší..

na další zkoušce jsme vylítly na stopě kvůli srnečkám..

pak jsme zkusily 2 jedničkový závody,2krát poslední místo-ach ty stopy a můj orientační smysl nulovej🙂

v jeho 11letech jsem s ním udělala dvoje zkoušky v ovladatelnosti-tenkrát nově vzniklý

tolik zkoušek jak je ted tenkrát nebylo…

4 výstyv-voříškády,PLZEN,Boskovice 2 krát,poslední v jeho 13 letech,kde jsem tenkrát prvně viděla Martinu Magnoli Klimešovou předvádět tanec se psem

takže jsem ho učila v jeho 13 letech tanec se psem🙂

ještě ve 14 letech kousal na obraně

od deseti let měl špatný nohy-artroza,a na stáří hůř viděl..

v 6 letech mě zdrhnul v zimě v lese,blbá,su,jsem ho pustila s kamoškou feny,jsem myslela,že se budou držet spolu a nezdrhne….holt jsem toho o psech tenkrát moc neviděla….tak to jsem došla ubrečená dom

a on došel za 2 hodiny po mě dom-to jsem prvně v životě brečela štěstím🙂

jednak musel najít cestu v lese po sněhu,jednak ale přejít koleje+2 silnice-obě hlavní,pak stačilo zaštěkat u zavřené branky……bože to bylo radosti a breku,že je doma!!

od té doby chodil v lese na stopovačce a pouštěla jsem ho kolem řeky ve městě,v parku a odlehlých uličkách….

od jeho sedmi let jsem si začala půjčovat roční a něco milovanou Killynu-kníračku malou,napřed jsem pro ni chodila denně+cvičák,pak 4krát týdně,s ní jsem dělala zkoušky,závody,ukázky ve školkách+tanec,ta mohla všude na volno,neřešila psi,zvěř,lidi,nic-boží fenka!!

takže od Kimových 7 let jsem chodila furt/skro furt se 2 psama,do té doby jsem si taky pár psů půjčovala,ale nebylo to jak s Killy,

ve 14 letech jsem Kimovi nechala odoperovat nádor,

a nastěhovala se k nám na 3 měsíce Killy,která u nás odrodila štěnata,který si pořídila se skoro jezevčíkem..tenkrát došla s rozbitýho kotce ke mě dom,přes celý město..i s tím ženichem,

tak u nás bydlela,3 měsíce,odrodila štěnátka,a já ji v zimě musela vrátit po 3 měsících u nás..☹️

2.srpna to bude 22let co mi umřela na srdíčko,a nokdy si a máti neodpustím,že jsem si ji nemohla nechat-moc mi chybí,doted,se mi zdá,že si pro ni jdu,a pak zjistím,že není…a budím se ubrčená…

máti si nechala její štěně Duxíka,jinak s máti o bylo těžký-to bylo-nechod na cvičák/je moc teplo/zima,větr,prší,nechod na zkoušky,stejně je zase neuděláš,nechod na závody,budeš zase poslední,,,,,,takže podpora nic moc…Kimečka jsem utratila v 15 letech -měsíc po smrti mamky

měl další nádor,v noci bolesti noh,blbě viděl/slyšel,+epilepsie…

obdivuju ho za to,že se mnou dal moje začátky,mí půjčování psů,

že skoro ve 14 letech doma toleroval štěně Duxe…

na začátečníka a dítě k tomu celkem náročnej pes…ale byl MŮJ A PRVNÍ!!

Killy umřela v srpnu necelý rok před ním na srdíčko,po smrti Kima a mamky jsem si koupila Gera,protože to vypadalo,že strháme Duxe,každej jsme chtěly jít ven se psem,ale tatka chtěl jít sám s Duxem,a já psa neměla…tak přišel k Duxovi na 14 let Gero,

a pak Dafi a Žeryk….

první 2 fotky Kim,druhá Killy se synkem Duxem,a Killy

No a prave kdyz tak ctu pribeh Vaseho Kima, tak to je presne ono …

Aju servalo od yorka po nemeckou dogu vsechno. Vlastne s vyjimkou bull plemen - ti nemeli potrebu si lecit ego na sice obr psovi, ale ocviidne moulovi. Presto sam nikd ypsa nenapadl, vsude navolno, nulovy projev agrese vzdy a vsude a za vsech okolnosti. Na nem se mohlo drivi stipat a on jen drzel a drzel. Tech chyb co jsem na nem udelala ve vychove, to by mi zadne jine plemeno proste neodpustilo, nekde by to nechalo nasledky. A s jeho 45 kg zive vahy (a ja tehda mela 52) by to byl proste pruser.

Na druhou stranu - on a souziti s nim me neucilo cist psy na prvni dobrou, nebat se mezi ne hrabnout kdyz je zle, umet resit konfliktni situace idelne predem a kdyz uz neni zbyti tak i pri probihajicim konfliktu. Dokazala jsem z nej sundat SAO i rotika kdyz si ho sli prezvejknout, dokazala jsem (nejen jeho) ubranit kdyz byl prukak. 
A na oplatku on umel branit me kdyz vycitil ze je to potreba. Ale jak to vycitil to ja netusim - jednou jasne, to jsem vedela kde je problem. I podruhe. Ale treti situace byla tak intuitivni, ze dodneska vlastne nevim co na tom panovi bylo spatne. Jen ze to “nebylo ono” a ze ocividne hodne, pac rozbehany pes na louce se mi sam automaticky zaradil k noze kdyz nas dotycny pan mel minout a celou dobu z nej nespustil oci. A kdyz nas minul tak ja sla dal a Aja se zpozdil a sel za mnou po ceste tak, aby byl mezi mnou a onim clovekem, a takhle sel dalsich asi 50 metru, dokud dotycny nezmizel za rohem. Rikam si ze to asi nebyl dobry clovek na potkani v pul pate rano ve Stromovce 😀

Jenze Aja byl na myslenku. Soulmate. Osudovy pes. 
Kazdy kdo prisel po nem ma jeho kousek v sobe. A k tomu davku sve originality. Miluju je vsechny. Ale jako Aja uz zadny nikdy nebude.