Můj první pes aneb trocha historie

Kokršpanělka Brita, dopustila jsem se na ní všech chyb,co začátečník a 14ti letá může udělat,a ona mi všechno prominula. Dodnes se stydím a v duchu se jí omlouvám. Kokry a slídiče miluju, mockrát jsem byla v pokušení si zlatou krásku zase pořídit, ale ty chlupy, to je pro mě černá můra,jsem zvyklá na bezúdržbovost labradorek. 

Stř.knírač bez PP - můj vysněný a vytoužený pes, teda fenka. Koupila jsem si ji z 1. výplaty v 18. Chodila jsem na svazarmovský cvičák, ale bez nějakého úspěchu🤭

Jak píše Janaa , taky jsem udělala spoustu chyb, ale milovala jsem ji.

Taky jsme měli první fenu střeďáka, pepřáka. 1988. Na svazarmovském cvičišti to s ní byla trochu legrace. Nejdřív byl požadavek na řetízkový stahovák…"ona ho nemá ráda, tahá ji za chlupy". Když synovi začátečníkovi vzala výcvikářka trochu drsně vodítko z ruky “ dej to sem, předvedu ti, jak se vodí pes” - měla ji na nohavici. Pak se vyznamenala na kruhovce, když vypuštěna, místo na rukáv šla na figuranta vedle a snažila se, kousnout ho do zádele. Nikdy neměla pořádný zákus a nechtěla držet. Byla hodně šikovná. Kladina, kláda 2 m nad cestou, skála, lávky….pohybovala se úplně přirozeně, záchranařina - v Liberci tenkrát v plenkách - ji bavila hodně.

Ta moje byla taky rapl, tak to bylo podobné.

Zmínka o Liberci - chodila jsem na cvičák do Vratislavic, ale je to dávno. Pak jsem párkrát byla cvičit záchrařinu, ale to nebylo oficiálně, takže  toho nic nebylo.

Tak ja zacla zlatakama a uz jsem u nich zustala a vzdycky zustanu, protoze Arosek byl PAN PES, profesor, trpelivy, dusledny, nezny a verny az za hrob. Povahove zlatak kazdym coulem, presto me v krizovych situacich umel ubranit. Ale sam se nebranil nikdy. 
Naucil me vsechno od zakladu, moje chyby mi velkoryse promijel. 

Paradoxne prvni vubec nemel byt on. Snila jsem o kolii (jasne, Lassie neasi), ale to se zdalo mamince moc velke do panelaku. Pak jsem presedlala na americkeho kokra a to mi proslo jen do te doby, nez mamka zjistila jaky to ma chlupy 😀
No a pak jsme na prochazce potkali pani se zlatym psem, elegantnim, prekrasnym, mirnym, pohodovym, uzasnym … a najednou nevadila ani velikost, ani chlupy 🙂 Zvlastni je, ze za dalsich 8 let co jsme tam zili, jsme tuhle dvojici uz nikdy nepotkali. Dodneska si rikam ze to musel byt andel, ktery mi ukazal cestu 🙂

Na Aroska jsem si musela vydelat v lete na brigade - nasi rekli “chces psa, tak to dokaz”. Bylo mi 16, makala jsem cele leto a v zari si jela pro vysneneho psa. Vtipne bylo, ze pan mel dva kluky a jednoho si chtel nechat. A me pred prijezdem bylo uplne jedno ktery na me zbude, hlavne ze to bude pes. Ale po prijezdu na misto probehl elektricky oblouk, zasah blesku, … proste jsem vedela ze tenhle nebo nic. A asi ta jiskra byla viditelna i pro okoli, protoze i pan chovatel rekl ze “tenhle pes ocividne ceka na tebe” 🙂

S Ajou jsem prozila vsechno - pubertu, tezkosti dospivani, prvni lasku, prvni dite. Byl a je nezapomenutelny!
 

Měla jsi štěstí na chápavé rodiče. 👍

Tak tenhle příspěvek mi ,nevím proč, vyhnal slzy do očí, fakt! ❤️

Od malička jsem chtěla psy. Znala jsem všechny v širém okolí, venčila a "cvičila" cokoliv, co mi kdo půjčil. Rodiče nikdy nepovolili. Až s prvním opravdovým vztahem jsme se shodli, že psa ano. Velkého a vychovaného (vyšlo obojí). 
Já už v té době (20let) měla koně, takže bylo jasné, že to bude nějaký ovčák. Koukala jsem po tervuerenech, ale v inzerci PPČ můj přítel zahlédl BŠO a prohlásil “jee, to je krásný, to chci!”. Nikdy mě nenapadlo mít bílého psa, ale začala jsem studovat povahy a zjistila, že právě to by mohlo být přesně ono…a bylo! Povedlo se mi hned napoprvé i díky poradkyni chovu natrefit na fajn chovatelku, nakonec jsem od ní měla feny 2 v odstupu 14let.

Ta první, osudová: BONNIE, překrásná veliká a mírná fena, úžasná parťačka. Prožila se mnou celou ranou dospělost, mnoho stěhování, pár vztahů. Naučila neteř a synovce jezdit vlakem a metrem, koně remontu provedla mnohými nástrahami v terénu. Neměla jedinou zkoušku, ale uměla spoustu triků a hrála ve filmu. Byla božská ❤️ Opustila mě v nedožitých 13letech krátce po mé svatbě, netypicky k věku jí dostal osteosarkom. Rok jsem jí oplakávala, i teď se dojímám.

Díky ní ke mně BŠO neodmyslitelně patří a ještě mnoho let bude. S přítelem, který tenkrát rozhodl BŠO, už dávno nejsem, ale zůstali jsme v kontaktu a miluje i mé další holky a ony jeho..

Houbeles. 
Ja u nich o psa zadonila uz od tri let. Ani tuk.
Pak mi ho slibili k patnactinam. A misto psa jsem dostala retizek na krk a akvarko s rybickama. Jak ja je v te chvili nemela rada, to se ani vypsat neda 😀

Tak jsem holt sla makat. Nasi sice rekli “vydelej si” ale myslim ze to nemysleli vazne. Neb odoufali ze to nedam. 

Pak uz couvnout nemohli. Tak aspon mamka oddaloval nevyhnutelne diky pozadavkum na plemeno. No, nevyslo to asi uplne podle jejich predstav 😀

Ale na druhou stranu - pak diky tomu prisla Zaja. Pac mamka, ktera psa kateoricky nechtela, se o nej se mnou hadala.  On byl totiz ofiko psanej na ni - pac jednak sleva na poplatcich (ID) a jednak ja nebyla plnoleta. Takze kazdej patek hadky, ze ja jedu na vikend pryc, ale pes zustane doma, pac je jeji … ne neni, ja ho platila … 
Tak dostala k padesatinam Zaju. A co myslis - ja jezdila na vikendy se dvema a mamka zas ostrouhala 😀

Já chtěla psa snad od 6 let. Neexistovalo. Když mně bylo asi 6 možná víc, to už si nepamatuju, přinesl otec štěňátko boxera od svýho kamaráda. Bože, já byla v sedmým nebi a plemeno mně bylo úplně fuk. Rodiče tehdy stavěli barák a štěňátko bylo zavřené v nějaké boudě na stavbě, jen já ho chodila venčit a mazlit. Ale byla jsem malé dítě naprosto bez zkušeností. Myslím, že ani jeho fotku nikde nemám. Bohužel to nedopadlo úplně dobře, pejsek musel po čase pryč a nic rodiče neobměkčilo, je mně snad útěchou, že dožil někde na samotě u lesa. Pak byl další pejsek, NO, to taky nedopadlo, ale o tom se mně psát nechce. Cca v 18 jsem chtěla malýho knírače, nepodařilo se, pak přišly děti a potom se do bytu v paneláku podařilo pořídit jen maltézáka. Až pak konečně po cca 16 letech jsem si konečně pořídila velkýho psa, teda spíš pořídil manžel a protože jsem na tom tehdy byla zdravotně dost blbě a nemohla jsem si úplně zjišťovat informace, tak to byla fenka GR bez PP. Povahově a vzhledově byla naprosto úžasná, zdravotně už moc ne, ale do GR jsem se tehdy naprosto zamilovala, i když předtím jsem si vždycky jako velkýho psa přála NO. Takže dnes mám to, co jsem jako dítě vždycky chtěla…smečku psů a vlastní domek k tomu. 😊 Je to to pravý štěstí? Jo, myslím, že je.

Presne tak - mam smecku psu a jsem blahem bez sebe. Navic mam kolem sebe rodinu, kterou jsem dokazala svoji posedlosti nakazit. Napriklad muj drahy byval kockar telem i dusi … a ted se mnou beha po honech a hadame se, ktery pes je ci. A dokonce mi toleruje i seniory a chodici mrtvolky 😀

Celý svůj život jsem prožila se psy.  Otec myslivec  - takže lovečtí psi. Ale také šílenec snažíc se zachránit každého pošahaného pablba. Třeba velšteriér kterého se původní majitel tak bál, že pes prožil dva roky zavřený ve sklepě. Jagoš který doma vládl všem a v jeho okolí nebyl nikdo koho by “neochutnal” atd. Jsem za to doteď vděčná, jako děcko jsem to moc nechápala, ale teď vidím ty zlomené a člověkem zklamané psí duše, které se otec snažil vrátit do normálního života. Můj vlastní pes přišel v mých 17-nacti letech, když už jsem bydlela sama. Nechtěný půlroční velký knírač, který do té doby znal jen malý betonový dvorek.  Hovádko velikosti irského vlkodava, povahou ovšem typický velký knírač. Pan pes, který by za mě položil život.  Bohužel nebylo nám spolu dáno příliš mnoho času. Odešel v sedmi letech, ale bylo to nejkrásnějších sedm let. Pořád na něj vzpomínám.

Andy Maria Magdalena od Zlaté flory alias Andulka ❤️

Toy pudlík, boží pejsek, povaleč i sportovec, samovychovatelný klauník, chodila se mnou všude bez vodítka, byla skvělá. 

od malička jsem říkala, že budu mít dogu. Počkala jsem si - až když jsme bydleli v domě se zahradou, tak nadešel správný čas. Já v životě neměla ani křečka (zato jsme měla přečtenou veškerou zvířecí literaturu. Včetně té psí). Manžel vyrůstal se středními pudlíky, tudíž byl zkušenější - a k doze měl jen tři připomínky. Za prvé to bude štěně s papíry, aby z toho vyrostla fakt doga. Za druhé to bude fenka - menší a lehčeji zvládnutelná (to netušil, že naše holky byly vždy podstatně větší osobnosti, než kluci). A za třetí to bude s námi sdílet celý prostor, žádné zakázané komnaty, musí se jí přizpůsobit všechny akce, dovolené… prostě bude to tvor smečkový a náš… No a měl pravdu…

Žíhaná fenečka Arona Ruprechtice se narodila jen kousek od nás. A vůbec jsme do té doby netušili, že tam za plotem mají krásnou dogu - její žlutou mámu Elsu. Arona byla potvora s vlastním názorem - ale naučila nás, že se psem se nemusíme bát jezdit ani do hor, ani k moři, ani na vodu… a že je doga báječný parťák pro každou příležitost. Byla nesmírně pohybově šikovná, nebála se ničeho a nikoho, byla zdravá a veselá. Na šesti letech byla na očkování a pan doktor, který ji znal od narození hlásil, že tak zdravou dogu v báječné kondici nezná. A že by jen potřebovala přetřít čenich černou barvou, aby jí vymizely šediny. A o půl roku později nebyla - osteosarkom je mrcha…

no a Arona může za to, že už nás od toho jara 1994 dogy neopustily a pak přišel Xerxes a Beta a Night a Yoda…

ještě k fotkám - na té první je jako dvouměsíční prťavec, na druhé v milovaných Jizerkách, na třetí důkaz, že i doga se vejde do Vertexky - sjela s námi snad všechny řeky a byla báječný vodácký pes, na čtvrté je ve Francii na Azurovém pobřeží (nebojte, neuvařila se - byla to doga vedro a sluníčko milující) a na poslední je přesně na šesti letech - byla únorové štěňátko

Lehce historie, Anda Katčina smečka.

Vyrůstala jsem mezi NO. Jako “mého prvního” považuji čtvrtého v pořadí, co u nás žil. Byl to pejsek, co se u nás narodil. V tom deseti hlavém vrhu jsem se úplně zbláznila do jedné fenečky. Strašně jsem chtěla, aby zůstala doma. Táta ale nechal doma psa a že si ho sám vycvičí. Neměla jsem toho psa ráda, on byl důvod, proč nemohla zůstat “Čvachtová” (pracovní jméno dle stylu jejího stolování 😀). Když byl psovi rok a neslyšel ani na své jméno, začala jsem ho za zády táty trénovat. Tehdy mi bylo asi 13 let. 

To pouto, co mezi námi vzniklo, se nedá ani popsat. Arex nakonec v mé přítomnosti neposlechl nikoho jiného a z celé rodiny nejméně poslouchal tátu 😅 Většinu puberty jsem s ním strávila venku …celé víkendy v přírodě. Když jsem měla splín, chodili jsme v noci po městě. On byl důvod, proč jsem to v kritickém období, kdy jsem si chtěla sáhnout na život, nevzdala. 

Po něm si naši pořídili dvě BŠO, ale to už jsem tam nebydlela. My teď máme GR. Ale není to “můj”pes. Je skvělý pro manžela a syna. Starám se o něho z 90% já, ale ať dělám co dělám, moje krevní skupina to není. 

Příští rok nejspíš budeme pořizovat štěně a já doufám, že ta jiskra znovu přeskočí. Ještě jednou bych to chtěla zažít. Myslím, že povahou i temperamentem bychom si měli vyjít vstříc, ale jestli tam bude ta správná chemie dopředu asi nepoznám. 

Zrovna dnes mi přišla do ruky psí známka voříška  Alánka, psa babičky mého muže a na druhé straně je název vesnice a č. 7. To mi připadá moc zajímavé, že asi těch psů ve vsi tolik nebylo? Nevím, ale známka je to historická a krásná. Viz foto 😊