Mí předkové říkávali: “Kdo dřív měří, nežli věje, na.erou mu do věrtele”.
Teď mi dochází, že mladí (i věku středního) nejspíš netuší o co jde. Tak tedy. Věrtel byla objemová “normalizovaná” míra, něco jako hodně velký kýbl. No a vátí. Když se cepem vymlátilo obilí na mlatu, sedlák získal směs zrna a plev. Bylo nutné oddělit zrno od plev. Plevy jsou pluchy, jakési “košilky”, kryjící v klasu semeno. Sedlák musel počkat na větrný den, otevřel oboje vrata u stodoly dokořán a v silném větru vyhazoval lopatou do výše směs zrní s plevami. Těžké obilky padaly v místě vyhazování na plachtu, ovšem plevy unášel VĚJÍCÍ vítr. A proto to sousloví. “kdo dřív měří, než - li věje”.
Ale k tomu ještě byla potřeba “ouhrabka”, řešeto (pochybuju, že všichnu tuší co je řešeto), kterým se směs zrní/plevy nejprve proselo. Toto řešeto (neumím ho najít na netu - dokonale zapomenutá, dřív nezbytně běžná věc) mělo, průměr asi 70 cm, bylo to dřevěné okruží z tlusté dýhy jakési tenké prkýnko asi 25 cm vysoké stočené do kruhu a za síto sloužilo něco jako králíkářské pletivo. Tímto sítem se nejprve prosála směs obilí s plevami, aby se oddělily cepem pozurážené klasy, které by při vátí proud vzduchu neodvál.
Později byl vynalezen jakýsi ručně velkou klikou poháněný fukar, říkalo se mu nepochopitelně “mlejnek” a tím se uměle ve stroji vytvořil velmi silný proud vzduchu, který odnesl plevy a lehká zrna dál od těžkých a tedy kvalitních obilek = zrní. Současně míval mlejnek i šikmá třasáková síta, kde se oddělila semínka plevelů.
Dnes úplně zapomenutý svět, za mého dětství se to ještě vidělo na vsích. Ano, jsem tak starej, že sice nepamatuju hnědý uhlí, ale pamatuju první mlátičku na kolech, rozorávání mezí pásákem DT, břisknou muziku i hysterickou selku, opakovaně se pokoušející skočit pod pásy traktoru. I jejího manžela (přiženil se k nim), jak se za ní styděl a jak jí s chlapama opakovaně odnášeli stranou. A taky čtyř divné pány, co přijeli v Tatraplánu, v kloboukách a dlouhých kožených hnědých kabátech, stejné kabáty (možná stejní chlapi) jako bylo ve starých filmech GESTAPO. Ti stáli opodál, jen sledovali co se děje, s nikým se nebavili a lidi se jich zjevně báli. A maminka mi říkala: “Nekoukej se na ně!” - poslechl jsem rád, byly mi asi 4, možná 5 let a taky jsem se jich bál…
Jo, to a mnohem víc si pamatuju… Ale omlouvám se, odbočil jsem hodně daleko. Chci jen říct, netěšme se předčasně, abychom pak nebyli zklamaní. To není pověrčivost, to je zkušenost.