Kolik má pes/fena oblíbenců

Tak o tom jsem nikdy neslyšela.

Tohle zevšeobecňování nemám ráda,myslím si, že záleží na povaze.  

Z mojí zkušenosti nehraje roli pohlaví, ale je to pes od psa….pes i fena může být totál závislák na jednom členu rodiny, ale také nemusí. Taky je nutno si říct, co je myšleno slovem oblíbenec. Často se stává, že pes či fena zbožňují vícero např. paničku, protože je rozmazlovací, při vaření z ní “padají” mňaminky, víc mazlindá…prostě poskytuje mnoho příjemných věcí, ale pak při procházce naopak poslouchá více páníčka, protože třeba tenhle konkrétní páníček je důslednější. Taky se stává, že jeden člen rodiny leze psu pomalu do zadele ve snaze, aby ho měl pes nejraději, ale pes si pak jako svojí modlu vybere někoho, kdo mu tu přízeň nedává tak okatě najevo….

Je ale pravda, že někteří psi bývají takoví “mamánci”, prostě paniččin chlapeček, ocásek. Přijde mi, že je to tím, že pes je v podstatě chlap a je prostě jednoduchej (bez urážky) a tak mu možná víc vyhovuje, že se s ním panička víc crcá…obecně mi přijde, že my ženy máme s chlapem prostě větší trpělivost a jsme takové “ó pečovatelky”. často i psí samci jsou ke “slabšímu ženskému pohlaví” větší gentlemani.

No a teď tady máme kapitolu samu o sobě, což jsou feny. No a co je fena…fena není jednoduchá…je to ženská, takže už z podstaty je to vychcandíra vychcandírovatá, manipulátorka neskutečná, šmajchlířka vychytralá.  Pokud není mentálně postižená nebo nějak retardovaná, tak to má doma přesně zmáklý a povětšinou moc dobře odhadne, že ten přísnej tvrďák páníček není zas až takovej tvrďák, když se k němu móc šikovně a roztomile přitulánkuje, když mu dá něžňoučkou pusinku a když ho bouřlivě a nadšeně vítá…neboť to páníčkovi pohladí to jeho mužský ego a ta potvora psí si ho tak pěkně omotá kolem prstíku…tedy pardon drápku a pak jí projde i vražda…a když je holka extrémně šikovná, tak i taková panička, která VÍ o co jde, neboť je taky ženská a není padlá na hlavu, tak to tý feňuli nezbaští, jen si tak s úsměvem pomyslí “Komedie jedna….”, tak zírá, co všechno psice dokáže vymyslet a někdy to je fakty na respekt a klobouček dolu, to bych možná nevymyslela ani já, takovou nehoráznou manipulaci s chlapem. Na druhou stranu, pokud má paničku, kde si holky sednou, tak s ní dokáže vytvořit super dvojku a super tým a ve své podstatě pak můžou soutěžit, která je v té manipulaci větší mistr. A páníček je spokojenej, protože JEHO MÁ PŘECI TA FENA NEJRADĚJI.😜

No a pak tady máme takovou samostatnou skupinu psů…tzv. psi jednoho pána. Ale tam je to trochu o něčem jiném…tam je to z mého pohledu o přirozeném respektu, pes si defakto sám vybere v rodině tu svojí jedničku. Jo znala jsem pána, co si pořídil středoasijce a no a pesan si vybral jeho partnerku, hodnou droboučkou, rozmazlovací paní. Nicméně i takový pes má povětšinou velmi milující vztah k celé rodině, tam jde spíš o to, koho je případně v té které situaci ochoten poslechnout.

Můj pes mě miloval nade vše, ale fungoval obdobně s celou rodinou. Problémy vyvstaly tehdy, když pes něco říkal, ale lidi, co s ním nebyli v dennodenním kontaktu, mu nerozuměli. Proto si myslím, že přece jen preferoval trošku víc mě, ale jinak mu bylo jedno, s kým jde na procházku, hlavně že vůbec. 

já nevím - podle mě je to hlavně o tom, kdo s tím psem víc žije, víc se mu věnuje, víc mu rozumí. Flákota do misky v tom nehraje až takovou roli. Bráno podle nás.  Když se dřív manžel psům  nějak zásadně nevěnoval , bylo to jasně daný, teď je zapojen mnohem víc a je to znát. Já asi neumím říct, koho z nás dvou maji naši psi - 1pes+2feny - radši, na koho jsou víc upnutí. Jo, když jdeme ven všichni hromadně, začnou bláznit, až když vyjdu já , protože je jim jasný, že při venčení bude mnohem víc zábavy , neb páník je ten, kdo prostě jen jde, kdežto já s nima i pracuju, hraju si, mluvím, komunikuju. Pokud bude problém, poběží se za mnou atd. Ale nemyslím si, že by jednoho z nás zbožňoval kterýkoliv pes víc, nebo míň. Jsme jedna banda. Heh, je pravda, že když začne hromovat na naši germánku páníček, jde se frajle schovat za mnou - páč ví, že pokud to hromování nebude spravedlivý, zastanu se jí, když začnu hromovat já, nejde se schovat k němu, aby se jí zastal a přijme výtku . 

Asi to bude věk štěněcí …

ani ne, před dvěma rokama jsme byli pro naši současnou útulkovou babičku, když ji vyvedli z kotce, utíkala k mému muži s výrazem: "Kde jsi proboha celou dobu byl!" až by to mohlo vypadat, že jsme ji tam odložili my 🙂 . Naštěstí jsme byli z velký dálky, takže to nepadalo v úvahu, ale opravdu to od první vteřiny vypadalo takhle. On byl ve vteřině její bůh a guru. Pak si to “zkazil”, protože stavíme a on na ni nemá tolik času jako já, která se psům věnuje mnohem víc.

Možná to je povahou jedince, možná štěněcím věkem, určitě zkušenostmi… ?

Říká se, že funguje přirozené párování (pes k ženě, fena k muži), ale určitě to tak být nemusí.

Můj první pes byl k ženám, z mužů měl strach. Také to byl typ psa, co se fixuje na jednoho člověka, mohlo to ale být i tím, že jsem v té době byla sama. Takže se upnul na mě a zůstalo mu to, i když se později do smečky přidal manžel. 

Současný pes byl ve svém předchozím životě evidentně zvyklý na chlapa, a tak by i preferoval raději páníčka. Musel se však smířit s tím, že je především mým psem, teď už mě bere jako svého hlavního člověka. Ale nefixuje se na mě tak intenzivně jako předchozí pes.

Máme psa a fenu. Oba jsou víc vázání na mě, ale já se jim taky věnuji především. Pes je vyloženě “pes jednoho pána” , ze začátku se odmítal jít s partnerem i vyvencit. Ale velkou roli hraje to, ze psa jsem měla dřív než partnera 😂. Teď už venceni v pohodě, ale proste panicka jsem pro psa porad já. Chlapa bere, ale taky si z neho občas dělá dobrej den, zkouší ho, a rozhodne s nim nefunguje jako se mnou. Kdyz nejsem doma, tak pes často ani netráví čas v domě s chlapem, ale leží v moji posteli a čeká. 

Fena miluje lidi, všechny. Ta by neměla problém odejít s kýmkoli. S chlapem je taky v pohodě. Ale taky s nim nefunguje jako semnou. Semnou chodí převážně na volno, s chlapem ne. Kdyby o něco šlo, nemám jistotu, ze ho poslechne. Když jdeme společně, a chlap ji třeba přivolá, tak přijde, ale ke mě. 

Myslim, ze je to hodně individuální. V rodině máme fenu, a má svého oblíbence jednoho, páníčka, na tom visí. A měli to tak i všichni předchozí psi (bez ohledu na pohlaví). Ale ten páníček je taková přirozená autorita, takže i tohle bude určitě hrát roli. 

A myslím, ze to leckdy není ani o tom, kdo věnuje psovi tu peci, stará se, venčí, hraje si, krmí, chodí na procházky atd. Znám několik případů, kdy si třeba chlap do rodiny pořídil psa, ktereho zbytek rodiny ani moc nechtěl, žena k nemu byla odtažitá, odháněla ho, veškerá péče byla na chlapovi, no a pes se brutalne upnul na ženskou a udělal by pro ni první poslední 😀. 

On taky může být rozdíl,kdo je oblíbenec ve smyslu ťuťuňuňu, pes je u něj,protože dává dobroty,mazlí atd, a kdo je autorita nebo takováta skála. Mám ve smečce fenu, dva roky jezdila s chlapem do práce, teď už ne, ale cvičí jí,vodí na zkouškách,ona na něj kouká jak na svatej obrázek. A když jsme jí vzali na hon, měla ho totálně na háku, a rozhodla se,že jestli bude s někým pracovat,tak se jedině se mnou. Asi Stokholmskej syndrom,protože mě se trochu bojí😂

Ano, Marcel, také znám takové případy. Je to nějaká divná chemie, která tomu psu/feně učaruje, že se na někoho upne…

Asi Stokholmskej syndrom,protože mě se trochu bojí

😀 😀 

co mi to krucinál, připomíná, nemůžu si vzpomenout….. vidim jen nějak flekatě 😀

No prostě záleží na tom, co si kdo pod slovem oblíbenec představí a pokud chce, aby byl oblíbencem např. rodinného psa, tak v čem oblíbenec.

Protože pes může mít vícero oblíbenců, ale každého pro jinou oblast…jednoho na hraní, protože se s ním víc vyblbne, jednoho na mňamkování, protože ví, že dotyčnej je měkoň a že z něj nějaká ta dobrůtka vypadne, když udělá psí očka, někoho na prochajdy, protože s tím dotyčným je to na procházce větší zábava.

Obecně si tady nebudeme lhát do kapsy a řekneme si na rovinu, že pes je ve své podstatě sobec a tak dle mého bude jeho nej oblíbenec ten, kdo mu poskytne nejvíce příjemných věcí, činností…z pohledu psa.

No a nakonec klasika…asi to má takhle víc lidí…já přijdu dom a psi mě vítají…jsou naučení, že na maminku (jako na mě) se skákat nesmí NIKDY…za prvoť jsou to medvědi v kategorii 50+ kg a náhodou do mě blbě strčí, já buchnu, něco si zlomím….za druhé můžu přicházet v hodobóžových šatech, neboť jsem byla mezi lidmi a převlékla jsem se za dámu a venku je mokro…tak abych nebyla jak prase. Takže máme takovej rituál…berňucha poskakuje okolo a pak si běží pro hračku a s tou potom běhá tam a zpátky ke mně…pyrenejka zasedne doprostřed schodů, podá mi pac a dá něžňoučkou pusinku. Jako psi mají opravdu radost, když dorazím, ale jsou naučení, že prostě tu radost nesmí projevovat tak, že mi budou skákat po hlavě. No a pak dorazí na návštěvu dcera, která už u nás nebydlela, když jsem současné psy pořizovala, takže psi s ní ani nevyrostli v jedné domácnosti…akorát u pyrenejky se snažila jezdit co nejčastěji, aby pastevecká holčina měla zafixováno, že k nám dcera patří. Dcera jezdí tak 1x za 2 měsíce a co nastane, když ta přijede, tak to je hurónská radost…to nejsem schopná psy absolutně přimět k tomu, aby se vítali slušně…….znamená to, že mají mojí dceru rádi více?…že je jejich oblíbenec?  A nebo se prostě radují, protože jí vidí jednou za čas a já je “prudím” nonstop.

Měla jsem jen jednoho psa, který se na mě upnul už od štěnítka takovým způsobem, že by s nikým jiným nešel na prochajdu a když jsme šli třeba se synem…on vedl čubu, já psa…psi šli před námi a my si vyměnili nenápadně vodítka…to pes furt kontroloval…a když zjistil, že jeho vodítko nedržím já, tak byl problém…ale to byl fakticky fanatickej mamáneček, i když miloval celou rodinu. Třeba neměl rád objímání (prý by se pejsci neměli objímat, prý to nemají rádi), ale objetí ode mne vysloveně vyžadoval. To samý pusinkování.  

Brala jsem si fenu z útulku, žila jsem tehdy sama. Fena se na mě navázala a další lidi v podstatě ignoruje. Po 3 letech třeba moje rodiče vítá, jako že jde k vrátkům a vrtí ocasem, nechá se pohladit, ale je to vlažné, vlastně to dělá proto, že ví, že já mám pak radost. Po cca roce se k nám přistěhoval partner… Přes každodenní a intenzivní kontakt je to stále tak na půl. Vítá ho upřímně, to jo. Ale když jde na zahradu a já ne, nejde s ním, vyvenčit se od něj nechá, ale jen na vodítku, dojde na první travičku, udělá, co potřebuje a rovnou domů. Co je zajímavé, mně občas blbne, když se jde ze zahrady domu. Nechce jít, laškovně uskočí a běhá po zahradě, na zavolání jen dovádí víc a víc (nepoužívám povel v takové chvíli, protože vím, že neposlechne, ale prostě nejde domů). Partner zapíská, hlubokým hlasem potichu řekne: pojď domů… A ona jde, potvora.