Valvaro…nechci ohledně toho kousání radit…měla jsem několik kousalek, jako i omega agresiv štěněcích kousalek a je to otravný a au au bolí to, ale tak člověk se samo domo snaží štěňátku naznačit, že to bolí a tak po zakousnutí vyloudí ze svých hlasivek žalostné, bolestivé aůůůů…no a co udělá malá piraňa…"ahááá, tak ono to moje kousání funguje.." a zakousne se ještě zuřivěji. A to se bavím skutečně pouze o štěňatech, které opravdu nešla převést na hračku neb nejraději se zakusovaly do “živého”…
Jo můžu dát do placu nějaký rady, tipy…ale z toho, co jsem doma měla já to bylo čubina od čubiny…na jednu fungovalo toto, druhou to absolutně netankovalo.
U pyrenejky jsem například zvolila metodu “hra na obrany”…udělala jsem si improvizovaný rukáv z osušky, aby mě zákusy nebolely a kousala na povel a na povel kousání ukončovala…její zákusy do achilovy šlachy jsme minimalizovaly tím, že jsem měla kolem pasu uvázanou šňůru a za sebou jsem tahala plyšáka….
Samozřejmě výbornej počin jsou velké morkové kosti s klouby…tam se štěně kousáním zabaví. A samozřejmě různá přetahovadla, hračky a podobně…v aktivní formě, to znamená, že my s tou hračkou hýbáme a se štěndem si hrajeme.
Vesměs u všech štěňat kousací období přešlo po přezubení. Pokud i po tomto měla štěndata tendence kousat, tak už měla útrum…jo kámo, zoubky už máš narostlý, takže potřeba kousání v období méčného chrupu a přezzubování už jako důvod pominula…a tam se tedy se pesanama samozřejmě morduju, hrajeme si, ale už netoleruji kousání…a vzhledem k tomu, že už štěndo nějaký výchovný základ za ty 2-3 měsíce u mě má, tak to nebývá problém.
A pořád ještě platí poučka unavený pes=hodný pes.
No a teď k tomu vztahu…..moje zkušenost…
Pořídila jsem si pyrenejskou horskou psici po té, co mě opustila moje osudová fena. Věděla jsem, co si kupuji…to že to potom v praxi nebylo to pravé ořechové, to je jiná věc.
Nicméně jsem si domů dovezla bílou načechranou kuličku k zulíbání. No a bílá kulička byla naprosto nekontaktní…byli jsme jí tak nějak u zadele. Při pokusu o pohlazení následoval kousanec do ruky, při pokusu o pusinku následovala amputace nosu a nebo plastika tváře…pokud by si člověk nedal pozor. Jako to že kousala vůbec neřeším, je to prostě štěndo a tahle kousalína byla v porovnání s mojí minulou fenou “zlatý štěndo”. To že se nechtěla mazlindat neřeším…měla jsem afgánskýho chrta, který znechuceně odcházel pokud jsem ho pohladila více než 3x za sebou…a přesto jsme se omega milovali. Ale s Ginou se mi nedařilo navázat ten vztah, přestože jsem se snažila, tak ten pocit vzájemné sounáležitosti prostě nenastával….když jsem jí jako malou vedla na vodítku, tak jsme se sice pohybovaly stejným směrem, ale měla jsem z toho spíš pocit jako když jedete v autobuse…vedle vás stojí cizí člověk, držíte se stejné tyče a jedete jedním směrem. Trochu mě zachvacovala panika, neboť pyrenejec je pastevec a u takové samostatné jednotky nebo obecně u psů typu samostatná jednotka s vlastním názorem je vzájemný silný vztah a láska velká devíza ne-li dokonce nutnost.
No prožily jsme spolu kousací a ignorovací štěněcí období, následně jsme plynule přešly do hororu …puberta…kdy jsme z toho kousání a ignorace přešly do umíněnosti, trucovitosti, tvrdohlavosti, nespolupracovitosti a určitě bych vymyslela ještě xy negativ, které člověka přiváděly k šílenství, stavům blížícím se depresi, zmaru a beznaděje…které navíc člověk nemůže dávat najevo před psem. Nezbývá než být umíněnější, trucovitější, tvrdohlavější než čuba a to vše ještě naprosto v klidu a s nadhledem…vyčerpávající, někdy se mi vzteky chtělo až brečet a v duchu jsem tý čůze bílý dala jmen, ale navenek přívětivá klidná panička, která ale trvá na svém.
No dneska má moje psí holka 4 roky…jako pořád to s ní není jednoduchý, ale je to pastevec a s tím se počítalo, ale milujeme se láskou něžnou a bezmeznou, není vysloveně mazlík, jako byla moje předchozí fena, ale ráda se pomazlinduje třeba večer před spaním, když si vleze ke mě do postele. Pořád to není povahově obecně můj šálek kávy, s pyrenejským horským psem jsem šlápla trochu vedle, i když teoreticky se zdála jako velmi přijatelné plemeno, ale to je jedno…miluju jí ať je jaká chce…a milovala jsem jí hned od začátku…jen asi tu její lásku a ten vztah jsem si musela sakra zasloužit. Nikdy nebude taková jaká byla moje předchozí fena…nikdy nebude pro mě tak povahově dokonalá, nikdy nebude tak DOKONALÁ, ale já přeci taky nejsem dokonalá a nejsem ani dokonalá panička…
Je to kanimůra zlobivá, čůza jedna bílá, potvora pastevecká, prdelka moje, moje něžná bílá kráska..moje holka zlatá, diamantová, platinová…
Prostě, když jí miluješ, tak není co řešit…
No ale když jí nemiluješ?? To je potom k pejskovi trochu nefér…navíc i ten pes ten odstup může vycítit…
