Jak ochránit psa před psem typu stafford

To je šílené. Měla štěstí, že ji ani fenu nechtěli psi pokousat. 

Tady, když jsme řešily přirozenou autoritu člověka:
“Ale těmto lidem nebude fungovat žádná rada. Žádný pes nebude respektovat člověka, který nebude pro něj autorita.”

V tom případě je to už jen slovíčkaření, spousta věcí může vyznít vlastně úplně jinak v psaném textu, než ten druhý myslí 🙂.

Není to slovíčkaření. Jedno bez druhého nepovede ke kýženému  výsledku. Když nebudete pro psa autorita, tak můžete mít přečtený vagón kynologické literatury a nebude vám to nic platné. 

No a pro mě je talent = přirozená autorita. A je jedno, jestli to člověk umí s dětmi, psy nebo koňmi. Ale na druhou stranu - hodně věcí se dá naučit. Ale někdo to má prostě od přírody. Takže vychovat/vycvičit psa nebo koně zvládne i dítě, když to v něm je.

Tak teď jsem to asi zamotala.

No, já z vašeho textu stále chápu to, že dle vás, kdo nemá přirozenou autoritu, nemůže cvičit a vychovávat psa, protože mu nepomůže nic a s tím já nesouhlasím.

No, tak to měla fakt štěstí. A ať se nedá a pěkně to tomu majiteli osolí. A vymáhá i ušlou mzdu v důsledku PN.

Klidně nesouhlaste. Mně je to úplně jedno. 

Ale řekněte, poradí si každý člověk s koněm? Rozumí každý člověk kočce? Já bych řekla, že ne. Tak proč by měl být pes výjimka a měl by si s ním poradit každý?

Tenurri:

No, já z vašeho textu stále chápu to, že dle vás, kdo nemá přirozenou autoritu, nemůže cvičit a vychovávat psa, protože mu nepomůže nic a s tím já nesouhlasím.

určité typy psů by člověk bez potřebné autority skutečně mít neměl. Ostatně u popisu některých plemen to i máte zdůrazněné, že se to plemeno pro každého nehodí. Že to lidé nerespektují nebo své schopnosti přecení je druhá věc. To jsou potom ti, co se o nich píše v novinách, v tom smyslu, že jejich psi někoho roztrhali. Přitom s jiným majitelem - vůdcem smečky nebo tomu říkejte jak chcete, by k tomu vůbec nemuselo dojít.

Ještě je možnost, že takoví psi končí někde zavření v kotci a majitel se jich bojí. Tak končí psi, co mají smůlu, že si jejich majitel myslí, že všechno zvládne po přečtení příručky a může si pořídit jakékoli plemeno.

hmn:

“Zase na druhou stranu, když jsem měla problémy s holkama, tak vlastně pomohlo Rudou stále omílané “zrušit anarchii a nastolit diktát”, ale i k tomuto jsem pořád ještě potřebovala být šéfíček, jakmile jsem měla psychický problém..obavu, strach, tak jsem si mohla nastolovat, co jsem chtěla. Jako to člověk fakt musel mít v hlavě “tak dámy kurňa, kdo je tady vedoucí…já…takže zklidněte hormony a budete se chovat tak jak určím já..” opravdu se tak cítit….”

sardullah, ale však přesně toto nefungovalo…

“Ale těmto lidem nebude fungovat žádná rada. Žádný pes nebude respektovat člověka, který nebude pro něj autorita.”

tak s tímto ale kua nesouhlasím
VŠEM bude fungovat znalé učení a vedení psa
a když budou se psem zacházet moudře, tak se stanou (mohou stát) přirozenou autoritou
ne tou založenou na strachu


 

To se mýšlíš…pokud jsem se cítila jako sebejistá “vládkyně všech moří”, tak mi holky fungovaly, pokud jsem po nich šlapala ve smyslu, že jsem nepřipustila žádnou nepřístojnost, tak mi holky fungovaly.  Vlastně začaly fungovat, až když jsem se hodila opravdu do psychický, sebevědomý pohodičky …nevím, jak to popsat přesně. Měla jsem to podobně se Sárou, když mi začala blbnout…dokud jsem opravdu nebyla BŮH, co VÍ, že zvládne všechno na světě, tak byl problém. Jako přijde mi, že u některých psů je to prostě potřeba…nevím, tolik zkušeností nemám, možná je to náhoda, že to bylo u dvou fen, které na mě byly omega navázaný a tak každý můj úlek, nejistotu, úzkost, strach vnímaly velmi intenzivně a prostě to taky ihned chtěly řešit…zatím co, když jsem opravdu byla klidná, sebevědomá s takovým až trochu naštvaným odhodláním…u Sáry jsem to zlomila tím, že jsem se fakty namíchla a řekla si “kurňa…když zvládnu půltunovýho koně, tak nějakej psí záprtek s 50ti kilíčkama se mnou nebude vorat”…a najednou, jak když ti někdo vymění psa ze dne na den….a to samé bylo s Jessinou.

Že jsem dala Jess pryč není proto, že by to nefungovalo, ale že jsem tohle rozpoložení nebyla schopná udržet v přítomnosti manžela…to jsem si mohla říkat horem dolem “jsi bůh a všechno zvládneš, nikdo se tady prát nebude a když něco, tak to zvládnu…utnu to Kanimůrám ve fázi myšlenky, ještě než k něčemu dojde”…jenže říkat si to nestačí, když má člověk strach, že k něčemu dojde před manželem a ten hned přihopsá a odtáhne si Ginu pryč a ještě mi začne vyhrožovat, že jestli se něco Ginuš stane, tak se nezná…a juchůůů Jessinka zase vyhrála, Gina je pryč a panička ubráněna….no nebudu to už rozepisovat, prostě tohle jsem nezvládla ukočírovat…svojí psychiku už tak narušenou úzkostmi, které nesouvisely s holkama a manžela. A pak byla další obava, že i kdybych to ukočírovala, tak co když se něco stane, když nebudu doma, co když by se holky sepraly synovi, nedej bože manželovi…nebo co když bude klid a na mě zase přijde nějaký trauma, který psychicky neustojím a bude se situace opakovat, protože Jess vycítí, že mám strach a bude mě zase bránit a usurbovat si mě.

No a pak jsou psi, kterým je moje “božství” úplně jedno…Gina…u ní jsem si vždycky musela všechno vyvzdorovat, vydupat, že to teda bude po mém…a zase vím, že to může být náhoda, že nemám tolik zkušeností, abych tohle mohla posoudit objektivně…prostě myslím, že jí je to šumák, prostě proto, že přestože se omega milujeme, tak nemáme takový vztah, nejsme tak propojené jako jsem byla se Sárou, jako jsem začala být s Jess.  Asi nejvíc tohle demonstrují situace, kdy jdu a někde vyjde třeba pes…popř. třeba nečekaně chlap z lesa a podobně…ve mně v tu chvíli hrkne v hlavě mi proběhne “ježíši pes”  apod. a v tu chvíli Sára i Jess ve střehu a pokud okamžitě nepřejdu do módu “v poho, o nic nejde”, tak to berou tak, že se bojím a potřebuji ochranu…a bohužel takový luxus jsem si u radikální Sáry nemohla dovolit “bát se” a Jess k tomu měla docela slušně nakročeno taky.

Vůbec nevím, jestli je to celé nějak pochopitelné pro jiné lidi…já tohle zažila jen u těhle dvou holek…u Giny bych klidně mohlo dojít k situaci kdy se leknu tak, že se skoro popopo… a s Ginou to ani nehne, ona řeší pouze to, co ona vyhodnotí jako nebezpečí popř. když do toho půjdu já, že na někoho “zaútočím”… třeba budu chtít odehnat dotěrného ožralého bezďáka, tak to taky přepne do bojového módu.

Prostě mi přijde, že u některých psů člověk musí být opravdu přirozená autorita, přirozený vůdce.

Hele možná melu nesmysly a všechno je jinak a myslím si to blbě, ale na druhou stranu vím, jak mi fungovaly nebo nefungovaly tyhle dvě psí holky v závislosti na mém vnitřním rozpoložení.

Samozřejmě, že ne. Jenže problém většiny lidí nebude v chybějící přirozené autoritě, ale hlavně v nedostatku znalostí, chápání, jak se zvíře učí a jak funguje. Však kolik majitelů zvířat neví ani základní věci ? Plus pokud nemají se zvířaty doteď žádnou zkušenost, nemají je napozorovaná a neumí je číst. 
Edit: a samozřejmě tam hraje obrovskou roli nevhodný výběr plemene. Bohužel spousta lidí vybírá podle vzhledu a o povaze psa neví nic a množky jim vychází vstříc.

Pro mě třeba přirozená autorita a cit pro zvíře jsou dvě rozdílné věci. Já si představuji, že člověk s přirozenou autoritou, musí být sebevědomý, dokáže vést lidi, ostatní ho přirozeně poslouchají a má respekt. To já rozhodně nemám, ale cit pro zvířata si myslím, že mám. 

Kdyby měl pes nějaký povel zažraný pod kůži tak, že splní, ať se děje, co se děje… na tom stavím s nebezpečným psem, protože to funguje vždy. On ten pes časem poslouchá na myšlenku,  ale žádný se s tím nenarodí, to přijde společným životem. 
Jsou lidé, co kudy chodí, tudy lžou, jak jde o autoritu, ale ve skutečnosti je pes neposlouchá z “respektu”, ale protože ho učili trestem. Taky to dělám, zavřela jsem psa vedle, chtěl mě sníst, ignorace, to fungovalo, je to trest a tečka. 
Někdy si člověk neuvědomuje, že psa trestá; vysílá negativno, je to tón hlasu, pohled, postavení těla. U mě nejsou tresty zakázané. Jako děcko mě taky seřvali a seřezali. A co, nic se mi nestalo… vařečka se zlomila. Jsem nechala bráchu v kopřivách, abych ho nemusela hlídat. A pak na stromě.
Ale nestavím na tom výchovu, výcvik. A nevydávám to za můj talent.
Jsem zaříkávač psů! Ježiši. 

Je rozdíl mít respekt (není to respekt, ale tady v té diskuzi a obecně je to domotané) x vědět, jak psa opravdu naučit (ne že si myslím, že pes už to umí).

Ty principy fungují na psa, koně, slona, delfína i dítě.

Zaříkávači neexistují.
Samozřejmě kromě mě. Říkám Megy pohádky. Proto mě má ráda a funguje nám to líp. Ale že by se bez zvládnutého povelu vybodla na srnu? 

sardullah, trošku se bojím, že se nepletu, a že tvůj příběh jen ilustruje úskalí “potlačování” chování, což je přesně ten nástroj, který jsi používala, alespoň dle příspěvků.  Ne učení chování a s tím spojené změny názoru, ale potlačování. To funguje, pokud působí tlak, když zeslábne či zmizí, zas to bouchne (samozřejmě dle povah psů). A i si myslím, že by to bouchlo i tobě, (resp. že pravděpodobnost by byla nemalá), v rámci dospívání kavkazandy.

Přečetla jsem si jen první odstavec a usoudila jsem, že abych mohla jít se psem na výletě na hodinový oběd do hospody, musela bych tam s ním jet 6x a navštívit hospodu pokaždé na 10 minut.  Jak bych to dělala, když jsme jeli na dovču na Antýgl ? - třeba.  Když jsme byli v penzionu, kde nesměli do jídelny, zůstali chudáčci na pokoji. Nikdy jsem netušila, jak hluboce jim ubližuju.

nj, je to …, už byl někde zmíněn a svůj názor na něho jsem už vyjádřil slovy megie : debul na 2

omlouvám se všem, že tady plevelím vlákno a jsem OT…

Hele jak jsem psala, třeba si všechno myslím úplně blbě…neříkám, že jsem nezkoušela učit správnému chování a pozitivně motivovat-odměňovat správné chování, ale jsem asi na tohle   střevo, to mi nefungovalo…hlavně jsem člověk, co to  neumí a nebudu se dohadovat a obhajovat, prostě ne, to mi nejde.  Jako občas mám pocit, že tu teorii chápu, ale nedokážu to aplikovat v praxi resp. ne vždycky.

No a s tím potlačováním chování…hele taky se nebudu hádat, že máš nebo nemáš pravdu, protože opět…já to prostě nevím…vím jen jednu věc, že pokud jsem byla uvolněná, sebevědomá, v pohodě, tak holky fungovaly bez mojí intervence nějakého okřikování, napomínání… ano, když jsem s tímhle začala, tak jsem neměla problém na ně případně houknout  ve stylu“héééj, co je…zklidněte hormon a švihejte na místo a chraň vás ruka páně” a byl klid. Sice to není učení nějakého chování, ale vzhledem k tomu, že k problémům docházelo v přítomnosti mojí osoby, tak mi přišlo logický dát najevo, že v mojí přítomnosti tohle nebudu tolerovat a komu se to nelíbí, tak z mojí přítomnosti vypadne ven….nebo prostě ode mne pryč.

Hele možná to je celý špatně, ale jak je teda možný, že jsem už měla s napadáním nebo spíš odháněním Giny problém i na zahradě, pokud jsem tam byla…jakmile jsem se hla, tak první co Jess udělala, tak okamžitě se zaměřila na Ginu…a pak když jsem se teda psychicky sebrala, podařilo se mi hodit do klidu a nahodit zpět moje sebevědomí, tak během jednoho dne byl klid a to bez nějakého mého přispění a měla jsem klidnou, uvolněnou čubinu, co neměla ani v náznaku tendenci mít Ginu v merku…..no kecám…asi 2x jsem jí hned zkraje okřikla jménem…ale před tím restartem nefungovalo nic a potom stačilo 2x houknout jméno a tím to skončilo.

A to samý se mi stalo u Sáry…po “mém restartu” …jak kdyby mi jí někdo vyměnil a najednou to šlo…během jednoho dne, co jsem nedokázala za ty cca 3 měsíce předtím.

Tady nechci spadávat do nějakých debat o CM, ale přijde mi, že to jeho omílané “relax” a záleží na energii, že na tom něco bude, že i na tom může v některých případech hodně záležet…

Nejsem kynologickej talent a vím to o sobě, asi dokážu fungovat jen na ty energie a pocity, více méně na principu já pán ty pán, pojďme se nějak dohodnout, jak budeme fungovat…což je na jednu stranu velmi pohodlné (pokud tedy nemám psa, co potřebuje, abych mu říkala, co má dělat viz Jack a Matěj), na druhou stranu, pokud se mi ta energie rozbije, tak může nastat problém ….takhle to prostě vidím já.  

Někdy mi přijde, že o psech přemýšlím úplně jinak, než třeba ty…nebo asi většina…a rozhodně netvrdím, že ten můj pohled na psa je správný…

Dva zážitky z praxe (není to doporučení), které zabránily provedení útoku (zakousnutí). U prvního psa (samec tibetské dogy), který utekl ze zahrady a šel po mém, zafungovaly čerstvě nalakované nehty (kdysi jsem si je lakovala), kdy dostal do očí ještě nezaschnutý sajrajt. U druhého psa, nějakého křížence bulla, pomohla cigareta, kterou jsem právě držela v ruce a skočila mu na čumáku. Ani na jedno nejsem hrdá, dělala jsem v tu chvíli nějak to, co jsem mohla. Jak pak oba psi následně dopadli, netuším, venku jsem je pak už nepotkala.

Tak ono co si budem…to můžeme být outlocitní jak chceme, můžeme si 100x říkat, že pes chudák nemůže za svýho pánečka debula, ale když dojde na lámání chleba a útok na mého psa, na mě …tak pokud je nějaká možnost konat, útok odvrátit, popř. již probíhající přerušit, tak asi nikdo z nás nebude přemýšlet o tom, aby chudáku pejskovi neublížil, protože jinak bude ublíženo jeho psu a nebo i jemu a to teda bližší košile než kabát.

Souhlasím s Vámi a přijde mi to logický .

Kavkazanda Vás chránila před pyrenejkou, na to bych vsadila boty .

Když jste byla v sebevědomém módu, nebylo potřeba Vás chránit, když jste byla nejistá a v úzkosti měla Vás na starosti .

Ta “energie” není nic ezoterického . Pes prostě vnímá postavení těla, tón hlasu, stresový pot..Kavkazové jsou na to hodně citlivý.. Měla jsem jednou s Bengošem velkej problém, když jsem kulhala kvůli podvrknutýmu kotníku, nikdo ke mně  nesměl kromě dětí .

Viděla jsem video, byla na něm hromadná rvačka, sice ne kavkazů ale tuším SAO  nebo kangalů, prostě nějakých asiatů, vypada fakt hrozivě.

Zapojilo se do ní hodně psů a řada mužů, kteří se je pokoušeli oddělit.

Pak se tam objevila taková asi osmdesátiletá malinká stařenka, zahartusila,   jako by se zlobila na malý děti, a…, najednou byl absolutní klid. 

Bylo to nádherný. Ta teda měla autoritu a určitě ji nezískala  fyzickou silou, ti psi jí byli po ramena .