Venčení s vodítkem

Rozhodně bych začala pouštět i na volno. Štěně by mělo mít instinkt následování (píšu mělo, občas to neplatí), takže by se vám nemělo moc vzdalovat. Můžete už začít zkoušet i přivolání,  pes sice může začít v pubertě blbnout, ale jak se říká, co se v mládí naučíš…. A ještě dotaz, o jaké jde plemeno?

Pejska bych pouštěla na dlouhé šňůře, stopovačce (materiál zvolit dle velikosti psa), 10-15m dlouhé. A samozřejmě učit přivolání.

Já měla výhodu, že máme zahradu, tam jsem učila přivolání. Když už byla Eri starší ,tak jsem ji pustila a ona letěla přes celou louku, bála jsem se, že chytla stopu, ale na konci to otočila a běžela zpátky. Prostě potřebují vypustit energii. Doporučuju najít bezpečnou louku, tam si hrát, volat a dávat hodně pamlsky , když k vám přijde (i bez zavolání). Čím dřív začnete tím líp a pak přetrpět pubertu ….

Souhlasím se Sarah. Co v téhle době, do štěněte dostanete, po pubertě jak když najdete. Máme ohaře, vždy v prostoru, kde to šlo a bylo bezpečno - bylo štěně navolno a učilo se si nás hlídat, tedy jsme mu “utíkali”, “schovávali se” - pochopitelně bezpečnou formou. Dobrý taky je, jít ve dvou, mít spoooustu dobrůtek a hračky a štěně si mezi sebou posílat. Štěně je u druhého, já zavolám, ono letí (můžu trošku “utíkat”), doběhne mě, nechám se přepadnout, odměním, chválím a dám znamení protějšku, že štěně odměnu sežralo a vnímá a on ho může volat. A pak zase opačně. Štěně se vyblne, vylítá a vůbec netuší, že se učí přivolání 😀

Tak asi záleží na tom, jestli je štěně ve fázi, kdy se ještě tzv. drží máminy sukně… byl by hřích tuhle etapu nevyužít. Samozřejmě štěndo vypouštíme pouze na bezpečném místě a k cizím pejskům až po domluvě s jejich majiteli. Pokud už se nás štěndo nedrží,  nepřibíhá ani když nadšeně povykujeme a naznačujeme útěk na druhou stranu a pod. , tak je na místě jistit to couračkou.

Mám pyrenejskou psici, která není vypustitelná na volno. ale i ta jako štěndo na volno chodila, hrála si se psy…i takovýhle pes si to svoje dětství může užít. 
Navíc u štěňat je fajn si vytvořit nějaký základ pro přivolání.

Ja som vždy využívala u šteniat to obdobie ako píšu vyššie, že sa držia "maminej sukne". Na venčenie som využívala miesta, kde som mohla šteňa púšťať - nechala ho vyblbnúť a naháňala som sa s ním, schovávala - vždy keď prišlo (aj bez zavolania)odmenila. Odmeny v tomto čase boli mega dobroty (mäso, syr)- nie granula ☺. A ešte som si dávala pozor aby som po príchode ku mne šteňa hneď nepripla na vodítko. A ak som ho volala k sebe - nikdy - naozaj nikdy som preň nešla - ak ku mne nešlo demonštratívne som sa otočila a išla úplne opačným smerom. Keďže ako vravím využívala som obdobie držania sa maminej sukne - nakoniec za mnou išlo (iste stalo sa že mi cukalo nervy či som to nepohnojila, ale vždy mi to nakoniec vyšlo po mojom). Maximálny problém som mala len raz keď sa dnešná madam rozhodovala veľmi dlho - či ide za mnou alebo nie - tak som si na konci lúky sadla skoro chrbtom k nej (ale tak aby som predsa len kútikom oka videla čo sa deje) vytiahla si horalku - poriadne som šušťala obalom - a začala jesť. Túžba po dobrote nakoniec vyhrala. Skrývačky v tomto šteňacom veku upevnia potrebu strážiť si svojho človeka. Ale ako vravím je potrebné využiť ten správny šteňací vek a ísť na bezpečné miesto - my sme chodili na veľké lúky - ďaleko od cesty a ľudí. Ak je správny vek už fuč tak by som volila podobný postup, ale so stopovačkou. Možno som mala šťastie na "dobrých" psov, ale všetci boli a sú schopní chodiť bez vodítka (dokonca by som povedala, že bez vodítka fungujú lepšie). Ale iste je tu aj obrovský faktor toho, že psi boli veľmi veľa vonku (chodili sme bežne na celodenné túry alebo minimálne denne na dvojhodinové prechádzky okolo potoka) aj v čase keď som bývala v bytovke a tak im pobyt vonku nebol maximálnou radosťou. 

Tohle je strašně důležitá rada, to, co popisujete, a kterou si tak dle mýho odhadu 75 % pejskařů neuvědomuje a na cvičáku je učí různý nlbosti,a le tuhle podstatu vysvětlí málokdo. Vlatsně je úplně jedno, jestli pes umí sedni nebo lehni, a stojky na hlavě a podobný blbiny. Ale my musíme hned na začátku učit psa nás následovat a hlídat si každý náš krok, jinak se to později hrozně špatně dohání. Pes by neměl přijít “protože jsem řek a jsem ten dominantní”, pes má přijít, protože nás prostě chce následovat, my jsme jeho smečka, je u nás bezpečí, opora a řád a pes to tak prostě vidí jako nejlepší možnou variantu jeho žití 🙂 To je to, co smečkové zvíře potřebuje. Když člověk pochopí tyhle základní principy, nemusí být žádný extra kynolog, aby dobře vychoval neproblematické plemeno psa/problematického jedince.

A Váš praktický popis je geniální 🙂 

“Pes by neměl přijít “protože jsem řek a jsem ten dominantní”, pes má přijít, protože nás prostě chce následovat, my jsme jeho smečka, je u nás bezpečí, opora a řád a pes to tak prostě vidí jako nejlepší možnou variantu jeho žití”

👍
( přesně tohle je rozdíl mezi dominátorem a dominantním)

Bohužel tohle se stále dneska hrozně prosazuje, že ty "musíš být ten šéf, aby tě poslechl". Jenže ono už se neřekne jaký šéf, on takovej šéf může být i pěkný i***t, víme jistě všichni z nějakého období našeho života. Už málokdo řekne, že musíš být ideálně vyrovnaný, vědět, co chceš a proč, nebuzerovatm důvěřovat, být čitelný a a v co největší míře spravedlivý. Tohle všechno stačí a při tom je to pro řadu lidí strašně náročné (myšleno nekriticky, konstatování).

Být dobrým “šéfem” svému psovi může být taky někdy pěkná makačka sám na sobě. Pokud chci zvíře, které se mnou opravdu půjde dobrovolně až do pekla (bez vodítka nebo stopovačky 😀).

Máte úplnú pravdu - málo ľudí si dnes uvedomuje (teda podľa mojich skúseností), že byť dobrý “šéf” neznamená presadzovať sa silou z pozície moci. O čo radšej aj my spolupracujeme za pochvalu ako za kritiku. A aj kritika sa dá podať “milo” - a je to naozaj umením dobrého šéfa. A je potrebné sa to učiť - celý život, pretože vždy môže nastať aj nečakaná situácia. A psovi by sme mali byť tým dobrým šéfom - vtedy to funguje pre radosť obom stranám. A k Vami vymenovaným vlastnostiam by som ešte pridala - byť dôsledný - stále - nemôžeme raz na niečom trvať, druhý raz to opravovať a tretí raz sa na to vykašľať. Ak už teda raz niečo zavediem musí to byť tak stále - u psa radšej nevydám povel ak minimálne tuším, že teraz to nesplní (hlavne u šteniat to chce riadnu prácu so sebou - naučiť sa predvídať) 

Strašně moc děkuji za takové příspěvky v diskuzích…to je přesně důvod, proč sem ráda chodím. Člověk se dozví spoustu užitečných informací vycházejících z vašich zkušeností a donutí to člověka přemýšlet nad věcmi, které by ho třeba nenapadly.

Já na svoje štěňátko ještě stále čekám, ale už teď musím říct, že mi tyhle diskuze přináší docela hodně...ať už skvělých informací, tipů nebo věcí, nad kterými se zamyslet  🙂.

akorát že pak můžete mít psa, se kterým se úplně neshodnete na akčním radiusu nebo rychlosti plněné povelů. 😀 Norinka pusinka bere na vědomí a následovat chce, protože přece neuteče a neodstěhuje se někam k cizím, ale taky je to stylem “já si tě pak najdu, jo?”

což je teda v mých očích trochu blbý a ta flexina to jistí.

JanaJanaJanaJana:

Tohle je strašně důležitá rada, to, co popisujete, a kterou si tak dle mýho odhadu 75 % pejskařů neuvědomuje a na cvičáku je učí různý nlbosti,a le tuhle podstatu vysvětlí málokdo. Vlatsně je úplně jedno, jestli pes umí sedni nebo lehni, a stojky na hlavě a podobný blbiny. Ale my musíme hned na začátku učit psa nás následovat a hlídat si každý náš krok, jinak se to později hrozně špatně dohání. Pes by neměl přijít “protože jsem řek a jsem ten dominantní”, pes má přijít, protože nás prostě chce následovat, my jsme jeho smečka, je u nás bezpečí, opora a řád a pes to tak prostě vidí jako nejlepší možnou variantu jeho žití 🙂 To je to, co smečkové zvíře potřebuje. Když člověk pochopí tyhle základní principy, nemusí být žádný extra kynolog, aby dobře vychoval neproblematické plemeno psa/problematického jedince.

A Váš praktický popis je geniální 🙂 

pes má přijít, protože nás prostě chce následovat, my jsme jeho smečka, je u nás bezpečí, opora a řád a pes to tak prostě vidí jako nejlepší možnou variantu jeho žití

No tak to vyřídím Gině a už jí slyšim…" Tak hele, kdo je u koho v bezpečí?? JÁ tě střežím jako oko v hlavě, ty jsi u mě v bezpečí…a když já řeknu, že támhle v křoví může být bubulák a je NUTNO to prověřit, tak to se prostě musí…a nedej bože, že bych třeba zaregistrovala divoké prace v naší blízkosti…tak to už je jasný nebezpečí a pokud budu moci, tak ho prostě půjdu odehnat…jo a hlídat si mě nemusíš…nejsem pitomá, vím, kde jsem tě nechala…" no a protože nelze nechat pasteveckou čubu nechat pobíhat, tak holt mě musí mít přivodítkovanou k sobě….

Tak to je přesný a Alan se ještě podívá pohledem: “Nejsem přece blbej,vím, co mám dělat a domů taky trefím.Ještě dřív než ty.”Zrovna dnes,z cesty zmizel k potoku.Nehrozilo,že by někam šel,do vody nejde a ještě je tam potok hodně hluboko.Řeknu Alan jdeme,nic,houknu znovu,nic,tak už zavolám nahlas Alan ke mně,kus za mnou se vynoří vysmátý pes,sedne si přede mě,hodí hlavu na stranu a přesně s tím výrazem.Co tady řveš,vím,kde seš,jen jsem to potřeboval dokontrolovat.

No mě nejvíc dostalo, když si Gina odcválala zaběhat s cizí běžkyní, tak to jsem teda vyrazila za ní…. volám, hulákám… běžím, v patách se štěndem Matýskem a doběhnu asi 50 metrů od ní, už na dohled a madam si tam očuchává křovíčko, tak zavolám a ona si to s úsměvem kluše ke mně a říká “ No…prosím tě, kde jste? Já už tady na vás takovou dobu čekám…”  No, co jí na to můžu říct…” no tak to pardón, ono se s infarktem dost blbě běhá” a ona “ Ahá, já myslela, že běžíš s Matesem… infarkt nikde nevidím.”

No prostě…když jí miluješ, tak není co řešit.

Je nádherná!

balu:

Je nádherná!

No jasně, že je… potvora jedna… teď ležíme s mabželem u televize… Gina leží na zemi a spí, najednou zvedne hlavu a my oba s manželem dalo by se říct stereo řekneme “ Copak je, lásko?”  …tak nevím, jestli bychom se neměli jít léčit…

Tak u nás se jen zvedne jedno oko.