Ahoj, náš sedmiměsíční kluk setra je hraboš. Když jsme doma je vše ok ale jakmile je doma sám udělá vždycky na zahradě velkou díru kterou musím zahrnout. Možnosti ke hře má ale toto se mu asi zdá nejsmysluplnější 🐶 je možnost jak toto chování odnaučit nebo to přejde s věkem? Ještě doplním že nám okousal i některé květiny ale za to se na něj nikdo nezlobí, každé štěně něco rozkouše a zničí.
Je to pes od psa, některej z toho jak se říká vyroste, jinej to má na doživotí. Takového psa nesmíte spustit z očí a jakmile začne hrabat, tak nedovolit. Je to kontraproduktivní i kvůli výcviku.
Anonymní:Ahoj, náš sedmiměsíční kluk setra je hraboš. Když jsme doma je vše ok ale jakmile je doma sám udělá vždycky na zahradě velkou díru kterou musím zahrnout. Možnosti ke hře má ale toto se mu asi zdá nejsmysluplnější 🐶 je možnost jak toto chování odnaučit nebo to přejde s věkem? Ještě doplním že nám okousal i některé květiny ale za to se na něj nikdo nezlobí, každé štěně něco rozkouše a zničí.
A co má jako sám dělat ? Luštit sudoku ?
Naše zkušenost: hnědá hrabání MILUJE, je to pro ní největší odměna, když může. Hrabe jen tam, kde žije pod zemí něco malého chlupatého a ideálně když to má po zahradě východy. Tak to se potom snaží dostat na návštěvu. Nás to tak netrápí, jsme měšťané a zahradu má tak jen na víkendy na chatě. Krtky ani jiné hlodavce tam nepronásledujeme, takže pachů a děr jak na Islandu. Hnědá rovněž ví, že na pozemku nesmí, takže když vidí, že je hlídaná, jen civí hodinu do díry, jak ale hlídání pomine, její pud je silnější. Záleží tedy, jak má tazatel/ka velkou zahradu a kolik je na ní života. Když jsme na návštěvě, nebo na společné zahradě za městským domem, kde nejsou žádné krtince ani hlodavčí díry, psice nehrabe. Vůbec. Takže já bych (pokud to váš pes má podobně a nemáte obří zahradu) se pokusila vytlačit nějakou rozumnou domluvou ty hlodavce/krtka o kus vedle, lze-li. Pokud je příčina geologického průzkumu u vás jiná, pak návrhy postavené na vlastní zkušenosti nemám. Rozhodně ale rovněž doporučuji při přistižení hraboše zastavit a přesměrovat zájem.
No tak se díra zahrne, no.
(Nebo jsem tomu zvířeti neměla začít říkat “Nora”)
Bodlinka:No tak se díra zahrne, no.
(Nebo jsem tomu zvířeti neměla začít říkat “Nora”)
😄 Naše není Nora, ale má to stejně. Včera jsme šli k dolovací louce poprvé úplně z jiného směru, nikdy jsme tam předtím touto cestou nešli… a hnědá hnala, jako by tam byl výprodej. Prostě to VĚDĚLA, cítila asi pachy s tím místem spojené. Stále se ohlížela, proč jdeme tak pomalu.
Na té chatě, když je přistižena, zastavím ji, protože bych po ní zahrabávala každý den více děr a stačí mi neustále opravovat zahradu po té tamní zvěři… ale nikdy jí za to nehubuji. Prostě jí odvedu, zabavím, a pak to jdu zahrnout. A potom jí vezmu na vedlejší louku, kde dvakrát za rok jede traktor se sekačkou, jinak se tam neděje nic a tam sedím a čučím do slunce a čekám na svého hraboše trpělivě jako matka na kraji pískoviště.
Bodlinka:No tak se díra zahrne, no.
(Nebo jsem tomu zvířeti neměla začít říkat “Nora”)
no jo, ono Moira je skoro jako Nora, evidentně….😎😄
Asi je dobrý se zamyslet nad tím, jestli to psisko má dostatečný vyžití, jestli je naučinej na samotu, jestli a jestli…
Náš pes má pískoviště, má tam vyhrabaný svoje “hnízda”, má tam zahrabaný svoje poklady, já mu tam schovávám krabičky s pamlsky.
Kamarádka má několik psisek, jediná fenka je zahradnice. Známí mají dva psi, kde je vyžití míň než nula a zahrada podle toho vypadá.
Já mám tak nějak štěstí na hrabací psy. S předchozí fenou…kříženkou BSP a bernardýna, jsme se celý její život přely o umístění díry…uprostřed trávníku…já jí furt vysvětlovala, že tam jezírko nechci a zahrnovala a ona vyhrabávala. Nějaké vyhrabané díry se nakonec hodily, když jsem dělala plot…nemusela jsem hloubit díry na sloupky, stačilo umístit a zalít betonem.
Prostě už jsme si na to nějak zvykli, že nikdy nebudu mít vymazlenou zahrádku, ale spíše psí výběh. A díry tam jsou ne že ne…já jim pracovně říkám “past na Popelku”…kdyby se zahradou plížil zloděj, tak by si možná i zlomil haksnu. Zahrnuji jen ty díry, u kterých reálně hrozí, že by se při honění na zahradě mohli zranit psi…popř. já, když jdu věšet prádlo…ale přiznám se, že ani to kolikrát neřeším…vím, kde díry jsou a ani potmě do nich nešlápnu.
no past na Popelku, to je ještě dobrý, já tomu říkám past na mamuty a někdy je to opravdu o nohy. Nejhorší jsou ty, co kterých zapadá sekačka, když ve vysoké trávě není všechno vidět.
ale já teda vím, z čeho to primárně je, jsou to extra zvětšené myší díry. tzn. začaly to myši a já teda pořád doufám, že když se podaří zlikvidovat myši, zmizí i ostatní zahradní nectnosti.
akorát teda nevím, jestli lze zlikvidovat myši. z pole se stěhují další a další.
Brej večír, teď mě asi velká většina z nás přestane mít ráda 😀 . Ale já musím. Mám totiž na paměti neštěstí jednoho majitele louky v místě mého bývalého bydliště. Kam nás chodívalo pár lidí venčit psy - prostě se tam chodilo a nikdy nikomu z nás nepřišlo, že vlastně…………….. lozíme po cizím!!! A on byl tak hodný, že nikdy ani nepípli, přes to, že tam ti psi nechávají svoje bobky. :o Kdo z nás by chtěl mít louku s bobkama? Já ne. A to bylo ovšem to nejmenší. Někteří z nás - tady jsem mimo hru, protože to svoje psy nenechávám dělat obecně - nechávali svoje psy hloubit jámy, nory, díry. A ničili tak de facto cizí majetek. A tohle už tomu majiteli vadilo dost. Protože tam pak třeba zapadl s technikou, nebo tam stoupl sám nohou a navíc do těch jam a děr šlapali koně při vyjížďce.
No………… takže od té doby zatra přemýšlím, co jo a co ne, když jsem někde na louce. A přiznám se, že hrabání děr mně vadilo vždycky, protože když pak jdete v zimě za tmy…..nebo jedete na koni v zimě za tmy………tak taková pěkná jáma, jakou tady dokážou vykopat na louce dva zlaťáci jedné paní od koní (to mě teda udivuje, že jí samotné to nevadí, když se tam pak za tmy s koněm pohybuje) ta je min. o zhmoždění nohy.
Tak já radši jdu, protože předpokládám, že tohle co jsem nadnesla se líbit nebude.
Ale Zrzavci - copak pro pravdu by se někdo mohl zlobit? 😄
A teď zase vážně. Naše “hrabací louka”, kde čučím do slunce a nechám hnědou se unavit do mrtva (protože ona jinak díky svému plandavému hendikepu ten pohyb moc dlouho nevydrží), vlastně není louka. Je to bývalé menší pole na břehu řeky. Soudruzi jej po válce ukradli dědovo kamarádovi, nechali mu jen ten malý kousek sadu, který musel rozprodat a kde máme dnes chatu. Od roku 2002, kdy voda v řece dosahovala k našemu komínu a nad polem pluly tři metry vodní polívky se vším možným, se o pozemek několik let nestaral nikdo. Ta hrbatá hlína zarostla plevelem do výše člověka. Teď to dvakrát ročně seknou těžkou technikou a ani nesuší, co na tom roste, kompostují to. O zlomení nohy je to tam na každém kroku. Takže pro naši hnědou a pro mé svědomí je to dar z nebes. Za rok tam nenajdu to místo, kde hrabala letos… Ještě jsem po tom pozemku neviděla jít nikoho kromě nás, volavky a kočky, všichni ostatní chodí po polní cestě kolem.
Hnědou nenechám rychtovat upravené pozemky a zrovna nedávno, když jsme doprovázeli na výletě koníka po pastvinách a hnědá někde hrábla, pěkně jsem to pak zase zahrábla.
Thielli - to nebylo cíleně na Vás, to bylo tak obecně. A proto, že vím, že hodně lidí takhle nechává své psy hrabat a třeba je to nenapadne. A Vám děkuju za to, že jste asi jediná zodpovědná.
Ono to člověka městskýho asi prostě nenapadne, ale je to tak, vždy se pohybujeme po cizím majetku. Nebo téměř vždy - viz ta džungle u Vás. Mě třeba fakt překvapuje, že sama ženská od koní, nechá psy hrabat tam, kde ty koně chodí, jezdí. Ve tmě je to vyloženě lahůdka jít tím ementálem.
Já jsem se toho spíš chytla, jako možnosti, dát lidem vědět, že to není jen tak bez důsledků, když si pejsa hezky hrabe při venčení. Měla jsem známou- shodou okolností taky dva retrívři, jako ti dva u nás teď, a ti psi opravdu celou dobu kutali hlavně díry, ať jsme přišli kam jsme přišli. A člověk pak odejde a nevidí pochopitelný rozhořčení majitele, kterej přijde a čumí na to golfový hřiště. Asi by mě vzal psotnik, kdyby mi na louce o kterou pečuju ale nechávám bez oplocení, někdo tohle pravidelně provozoval.
Takže třeba tahle moje poznámka, kdy jsem využila příležitosti to zmínit osloví lidi, kterým to prostě nepřišlo na mysl a nedělají, to pochopitelně s nějakou plánovanou nezodpovědností.
Ale tak s Norou taky máme místa ke kopání vhodná a ke kopání nevhodná. Když už místo zničila prasata, tam se další díra ztratí, na strništi taky dobrý, v osení ne a tak podobně.
Jó, plavmý let obloukem přes hlavu herky, která v lehkém cvalu šlápla do díry, byl nezapomenutelný… Šlo o krásnou louku, která pod porostem zrádně skrývala díry. Ale nebudu křivdit psům, třeba za to mohla prasata. Já jen, že paní Zrzavá na to kápla, je to o držku.
Ale tak zase já to beru. Přiznala jsem se k lásce svého psa a konec konců třeba to byl i podnět, abyste sem napsala, co jste napsala a to je jenom dobře. Já slýchávám od těch, kdo jsou integrování v nějakých sociálních skupinách, že tam frčí jen vzájemné poplácávání po rameni a kdo nejde s námi, jde proti nám a blokujeme a nazdar. Nevím, kde je pravda, nechodím tam, ale tady se mi líbí, že se napíše i to nepříjemné. (A teď myslím ty fakticky přínosné nepříjemné věci, nikoli plivání jedovatých slin jen tak od pasu.)
Vím přesně, o čem píšete a pražské “psí louky” jsou toho dokladem. Lidé tam stojí, žvaní, občas řeknou "běž si hrát" a díry nikdo neřeší. Nechodíme tam moc, čuby tyhle velké kolektivy nerady. Takže jedině, když je tam jeden pes nebo dva…
No a k těm pozemkům obecně. Můj největší kulturní šok v cizině bylo právě toto. Belgie i Nizozemí = všechno oplocené. Buď plot nebo pastvina. Nemůžete prostě jít krajinou jen tak. Cítila jsem se tam jako ve vězení. Žádný kopec, žádný výhled, žádné rokle, lesy, louky, kde byste šli třeba hodinu jen tak. My si tady té volnosti pohybu po cizích pozemcích moc nevážíme, bereme ji stále jako socialistickou samozřejmost.
K té řece u chaty jednou přijel malý karavan ze Švýcarskou SPZ. Když jsem šla kolem, ti lidé se usmáli, a tak mi nedalo a zeptala jsem se, když mají tak nádhernou zemi, proč sedí u zapleveleného pole pod olší u Berounky s bahnitým břehem… a oni řekli: “My máme krásnou přírodu, ale nic v ní nesmíme.” Místo po nich zůstalo vzorně uklizené, když odjeli. Zato nejeden český rybář tam nechá své nezahrabané výkaly, odpadky, ohniště a případně zamotané zbytky vlasců. Není rok, aby nám labutě nepřivezly ukázat své mladé a není rok, aby alespoň jedna neměla do krku zapíchnutý háček, nebo nohu zamotanou ve vlasci…
No ta volnost pohybu je třeba ve Skandinávii a to tam ještě dělají výběhy pro psy, že oplotí několik km lesa a tam je psí park. To zas máme co dohánět.
Ad louky, já nechávám psa hrabat neb nikdy vyhrabe takový příkopy jako prasata, po kterých jsou díry fakt všude.
Pro zadavatelku, fakt je to pes od psa, můj minulej pes hrabal jen občas, zato celý život. Současný pes hrabal a okusoval keříky a kytky denně dva roky, pak s tím skončil. Ale ty dva roky jsem holt měla furt u ruky kolečko s hlínou a první po návratu domů bylo jít zahrabat díry.
Ano Thielli, to je velkej, velkej dar od Terezky, že máme volný průchod krajinou /eh, doufám, že to byl její nápad?? /. A bohužel, bohužel si toho nevážíme dostatečně a velká množina lidí se chová jako prasata - prasata prominou, takže jako kreténi., kdy já bych vraždila, aniž píšu dedektýfky . Mám čím dál tím větší problém s tím, jak se lidi bezohledně chovají v přírodě. Hodně velkej. Já jsem třeba ani v době kovidový, když se pak na chvíli povolilo, nejela radši na dovolenou. protože představa, že cestou na výletě potkávám koncentrované množství idiotů v metru čtverečním by mi nedovolilo si tu dovolenou užít. Stačí mi vizitky “dam” u cest.
-edit - a jsem ráda, že jste to nevzala nějak ode mne k sobě a taky za to, že to právě díky Vám tady můžu zmínit - ten problém kopání jam, protože věřím, že si to většina lidí prostě neuvědomí.
Assil, jenže my jsme rozlohou blíže té Belgii než severským zemím (když tedy vynechám Dány). Miluju sice krajinu bez lidí, ale když jsem v Norsku šla už čtvrtým dnem bez setkání s člověkem, bylo mi najednou z té velikosti krajiny úzko. (Té úzkosti tedy i pomohlo to, že buď pršelo nebo sněžilo, nebo pršelo a foukalo tak, že byly vodopády vodorovně… 🙄) Tam se nakládá s úplně jiným prostorem a zároveň s jinými hodnotami v lidských hlavách. Já se právě trochu bojím toho, co popisují Zrzavci… že volnost vezme za své, protože naše krajina malinká, lidi nerespektují a majitelé se časem tak namíchnou, že si prostě oplotí, co půjde. Už dnes si lidé tady v Praze oplocují pozemky kolem větších bytových domů, když jim patří. Ten náš je toho důkazem. Jako dítě bylo naše unikátní sídliště, stavěné podle severského vzoru, celé plné zeleně a všude přístupné. Dnes už je z toho oploceno více než 70 %.
Dánové mají oplocené lesní psí parky taky. Ale jinak souhlasím a jako majitel několika pozemků se ani nedivím. Vždyť mě lidi i přelejzají plůtek,, za kterým mám slepice. A když jsem minule viděla, jak chlap k těm slepicím nejdřív přes plůtek hází psa, tak to už mi fakt taky ruply nervy.