Dobrý den,kolik existuje ve světě různých způsobů ježdění. Čím se způsoby liší děkuji,
Hodně.
Základem je asi anglie a western, ale kam patří třeba Mongolové nebo jihoameričtí gaučové…
Liší se v mnohém, to by bylo na několikahodinovou přednášku.
Za mě je ježdění dobré a špatné.😉
Souhlas, Anglie a Western jsou základ. Mongolové a další styly jsou hodně podobné právě westernu, tj.volnější otěže, plný sed a řízení váhou koně. Základem jsou prázdné ruce využitelné k boji nebo práci.
Ale to jde i u té anglie - řízení sedem a nohami na volné otěži. Trenérka nám občas při hodině sebrala otěže se slovy - a teď se ukažte! Pravda, bylo to na jízdárně, ale i tak se ukázalo.😉
Však pro anglii je základ kampanní ježdění, které bylo přímou průpravou k boji. Dneska je to “happy athlete”, ale dříve to byl válečný kůň.
Zatímco jízda kočovných národů a pastevců vycházela z potřeby přesunů na koni a práce z koně, tj. kůň měl naučené základní návyky a musel umět (nechával se) pracovat sám, jízdní požadavky na válečné koně vycházející z dost možná již starověkých praktik přímého využití koně v boji jako bojového prostředku, byly základem pro výcvik koně k preciznímu porozumění daleko větší škále pomůcek.
Kočovné národy měly koně jako součást běžného vybavení “domácnosti” a v případě potřeby je využili k práci nebo boji. Vojenští důstojníci Evropy chovali koně určené pouze k bojovému výcviku, špičkové atlety všestranných vlastností, kteří pochopitelně neměli problém v boji fungovat i bez otěží, ale zároveň s otěžemi byli schopni podávat výkony nesrovnatelné s provozními koňmi kočovníků.
Mimochodem, vaquero škola přímo vychází z bojové tradice španělských válečníků, takže i western má ve své původní podobě velmi blízko k tradičnímu způsobu přípravy pro využití koně v přímém kontaktním boji. Westernové ježdění používá trochu jinak koncipované přilnutí, ale stále je to přilnutí a je to velmi přesná pomůcka. V moderní podobě ovšem ta široce rozšířená podoba sportovního westernového ježdění více reflektuje ty potřeby pracovní, než bojové.
Westernové ježdění se v zámoří stalo málo platné pracovním nástrojem dělnictva, takže nároky bojového nasazení se vytratily. Zatímco v Evropě držel standard jezdectví stále šlechtický stav, posléze vojsko, kteří samozřejmě udržovali tradiční přípravu koní pro vojenské využití. Což se odrazilo v sportovním využití koní, které přímo navazovalo na vojenskou tradici.
Kdysi kočovné národy starého světa se zvyšující se modernizací od tradičního jezdectví často upustily zcela, kůň přestal být zajímavý ve chvíli, kdy nastal odklon od kočovnictví (rozvoj infrastruktury, civilizační tlak). Tradice přetrvávaly pouze v odlehlých oblastech, kde koně byli stále základním výrobním prostředkem, případně jednotlivě v rodinách, které si to mohly dovolit (živit koně, kterého nepotřebujete k živobytí).
V US nakonec byla situace trochu podobná, koně se sice využívali stále, ale tradici náročné přípravy koně pro vaquero drželi jen lidé, kteří si to mohli dovolit (a měli přístup k tomu know-how). Stejně jako v Evropě tradiční přípravu koní pro kampanní ježdění již uvidíme zejména v původních vojenských hřebčínech.