Poznali? Nepoznali. Pokud se budete držet návodu, pes nemá šanci se v ne/uposlechnutí rozmýšlet! Dělá to podvědomě, automaticky! Když půjdete od nejjednoduššího prostředí (doma v pokoji) po nejtěžší (zvěř), bude vám jasné, že váš dotaz do toho vůbec nemá co kecat.
Odpověď na příspěvek uživatele Ciri z 28.10.2023, 13:10:20
My sme to poznali v neocakavanych situaciach, ked nieco vybehlo. Ze po skriknuti stoj, jednoducho skamenel a zastal. Nas je stale mlady, nema ani tri roky a teda na neprehladnych a nebezpecnych miestach ho stale nepustame. Aj ked tych miest je cim dalej menej. A este sa zmenilo aj to, ze tam, kde bol vypnuti a nedokazal sa sustredit na nas, lebo vsetko okolo bolo podnetnejsie uz dokaze reagovat na povely a ked sa s nim hrame aj sa koncetrovat len na nas. Ono to chce aj cas, aby pes dozrel. Dnes uz beha navolno aj tam, kde to bolo kedysi nepredstavitelne. A teda nam nikdy nezdrhol tak uplne, to sme vzdy davali pozor, ked sme videli, ze mu prepina a chyta nejake stopy, isel na voditko. Co sa tyka ze vidi zver, tak to bol tiez na voditku a pozorovali sme ju, nikdy za nou nesmel bezat, takze aj ked vidi, ze sa pasu srny, nema tendeciu sa za nimi rozbehnut.
Este doplnim, ze podla mna so psami, co lovia a je to pre ne velmi silny podnet, asi nikdy nebude prechadzka, ze psa pustim a som myslienkami inde. Ide o to stale sledovat psa aj okolie. 100percente v lese nelovi nasa civava, tu mozme pustit a viem, ze mi pojde za patami. Tam nemusime riesit ziadne povely a zakazy.
Mám retrívra a stoprocentní přivolání od zvěře nebudu mít nikdy. Vím to, počítám s tím. Kde zvěř očekávám, sleduju okolí a sleduju psa. Když z příkopu vyběhne zajíc, na tři vteřiny pes ztuhne, než vyrazí. To jsou ty klíčové tři vteřiny, kdy ještě poslechne. Jak vyběhne, už bych ho nezastavila.
Pro mě to je po třech ovčácích hodně velká změna. Nečekala jsem to a tak mi za tím zajícem utekl. Kdybych nebyla tak naivní, že přes rok a půl starý cvičený pes, který šlape jak hodinky, ohluchne u zvěře 😀, tak by tu šanci nikdy nedostal a nejspíš by bylo i jednodušší ho u té zvěře zastavit.
Jak poznám, že už bude moct chodit na volno - chodím se psem na stopovačce a přitom se chovám, jako by byl pes na volno, situace řeším přednostně povelem, šňůra je tam jen jak pojistka. Začíná to tím, že pustím konec stopovačky na zem (to znamená, že pes je již dostatečně ovladatelný na to, abych nemusela držet konec stopovačky v ruce). Pokud je šňůra celá na zemi a pes dostatečně ovladatelný hlasem a na šňůru nemusím pár týdnů sáhnout - můžu ji zkusit zkrátit. Atd.
Prostě to není záležitost na dva týdny, ale na měsíce, někdy i roky.. a vlastně mi otázka “jak poznám, že už ho budu moct pustit” připadá jaksi navíc 🙂 Protože pokud to budete dělat poctivě a nebudete chtít mít ze psa zdrhače, jednoduše to poznáte, až to budete mít. A jestli pes bude chodit na stopovačce o měsíc déle, než by bylo nutné… to snad ničemu vadit nebude.
Podle mě jsou přivolání a ignorování zvěře dvě různý disciplíny .
Když chci, aby mi psi nehonili slepice, přivolání mi úplně nepomůže. Musí vědět, že to nesmí dělat ani když u toho nejsem. To každýho psa nenaučíte.
Gučák má přivolání i od zvěře dobrý, ale musím dávat pozor a to mě nebaví.
Kdybych ho naučila, že si zvěře nesmí všímat, měla bych lehčí život. Dokázala bych to udělat , ale se mi nechce. Loveckej pud má silnej, musela bych použít silnej trest a Guča má jemnou duši . Tak radši dávám bacha .
No tuhle se mi stalo, že jdu takhe po poli a koukám, že kus od nás jsou na louce srnky. Malina je vidí, ale ani nenapíná vodítko, jen se zastavila, podívala se a pak si dál hledá myšky a já si zasněně jdu, vše zalité sluncem a najednou koukám, že na zemi leží obojek, že se mi z něj nechtěně vyvlíkla. Vezmu ho do ruky a volám na Malinu, abych jí ho navlílka, ona vyrazí ke mně a najednou jí to doje, že mám v ruce obojek a není nic, čím bych jí mohla zastavit, tak se otočila a vystřelila k srnkám, sice je zahnala jen do lesa a zase se vrátila ke mně, ale příjemné to nebylo.
Měla jsem pouze dva psy, kteří měli 100% přivolání, kdykoliv, kdekoliv a za jakékoliv situace. Moje ovčanda…u ní jsem si říkala, že v životě poslouchat nebude a když mě někdo přepadne, tak se sebere a zbaběle uteče….a pak jí padly dva roky a stal se zázrak…poslušnost 100% a už jsem věděla, že mě fena nedá.
Pak irskej setr…ale toho jsem si vzala jako dospělýho…po třech měsících cvičení jsme toho dosáhli taky.
No u zbytku psů, tam to přivolání nebylo stopro…tam už jsem musela vidět až za roh a zastavit a nebo odvolat psa dřív, než se rozběhne, třeba u chrta byl výhodnější terén, kde neměl přehled…třeba les. U berberů naopak pouze tam, kde ten přehled mám…kvůli fenině radikálnosti na psy, prostě nemohla jsem riskovat, že bychom se někde v zatáčce potkali nečekaně se psem. A nebo jeden pes na volno, druhý na vodítku a na střídačku…ale ne oba najednou na volno.
No a u Giny…tak na tu byly moje kynologické schopnosti krátké…a i když měla období, kdy sice byla jištěná stopovačkou a přivolání bylo tak na 90% dobrovolné…tak na stopro, kdy by přišla vždy, jsme se nedostaly nikdy a takže z mého pohledu je úplně jedno jestli má pes přivolání na 10%, 50%, 99%, prostě si nejsem naprosto jistá, že psa kterého pustím na volno za každé situace přivolám, stopnu, odvolám, tak je pro mě taková pes nevypustitelný….
Teď mám berňuchu…jsou mu skoro dva roky a přivolání….na první pohled to vypadá na jedničku s hvězdičkou, ale vím, že by mohla nastat situace…jiný pes a Matěj neposlechne a půjde se na pejska podívat a i když on zůstane stát opodál, nejde do fyzického kontaktu a pak na to zavolání přijde, tak to je nepřijatelné a někdy a někde ho přeci jen tou stopovačkou ještě jistím. Možná za rok už na něj spoleh bude.
Já si s basenji můžu o 100% přivolání leda tak nechat zdát. Věřím, že jsou jedinci, kde se toho dá dosáhnout, ale nevěřím, že u každýho. Ale tak s tím jsem počítala, jsou to inteligentní psi se svojí hlavou a to se mi na nich nakonec i líbí.
Prostě jsou plemena především chrti, primitivové atd.., kde se s tím prostě počítat nedá.
